Petrohrad - Osmá kapitola

Kdyby Richard VI. byl byť jen tušil, co se děje s jeho synem, nejspíš by pro něj na moře vyplul sám. On o tom ale nevěděl, a tak dlel v paláci v domnění, že je touhle dobou u krále Norska anebo že už se vrací domů.

D’Agoullea jsme opustili, když v loďce opouštěl Petrohrad, vraťme se teď ale o pár dní nazpět do noci, kdy se vydal na moře s Jacquesem, aby právě prozkoumal, kam je zahnala bouře. A vraťme se v tomto čase do jeho rodné země, neboť tam se děly věci, o kterých zase plukovník neměl zprvu ani ponětí.

 

„Pomoc! Mrtvola! Vražda!“ zaječela zplna hrdla služtička z kuchyně a vyběhla na chodbu. Zburcovala takřka celý zámek.

Richard VI. vyletěl z postele a zaklel. Okamžitě si navlékl přes košili královský hermelín a dal poslat tři vojáky, aby přivezli na zámek jeho nedávno jmenovanou zástupkyni. Přijela o hodinu později a on ji hned hnal k tělu. Sám se postavil na chodbu a čekal, co vydedukuje.

Kiera Tërrová byla třiadvacetiletá černovláska, která ještě před půlrokem byla obyčejnou markytánkou ve vojenském ležení. Částečně naneštěstí, částečně naštěstí se jednou král rozhodl povzbudit vojáky a vyrazil s nimi do bitvy, stalo se tak u Richarda VI. poprvé a naposledy. Byl totiž zraněn a ránu mu ošetřila právě mladá Kiera Tërrová. Bylo to trochu jako v pohádce. Nejprve z ní učinil svou oficiální milenku a dostal ji z ležení. Později, když se odhalil její důvtip a bystrost, ji nazval svou zástupkyní. Což neznamenalo, že by ho mladá bývalá markytánka přestala navštěvovat v ložnici.

Tělo bylo ve značném stádiu rozkladu, ostatně u latríny tlelo asi tři týdny. Přesto nebylo těžké je identifikovat. Kiera Tërrová pochopila, s kým má tu čest, takřka okamžitě.  Všimla si, že z úst trčí cíp nějaké látky. Pomalu ji vysoukala ven a na zem se vysypaly zuby. Podle anglické zástavy poznala v oběti jednoho z bratrů, kteří byli vysláni do Gon vyjednávat.

Když tohle řekla králi, pokřižoval se a zaúpěl. Další záležitost, kterou bude muset projednávat s Brity, další událost, která Britům poslouží jen jako podnět k válce.

Mrtvý byl skrčený v rohu místnůstky, zády opřený o stěnu. Rána na hrudi byla plná červů a puch mrtvého těla v sobě skryl i zápach latríny. Kiera Tërrová si útrpně povzdechla chvíli po králi. Sem měl přístup naprosto kdokoli, a proto byl podezřelý celý zámek.

Pak ji něco napadlo a odlepila tělo ode zdi. Nemýlila se, vzadu, kam se čevi, mouchy a jiná havěť nedostaly, bylo tělo relativně neporušené. Rána byla úzká a nebylo pochyb, že ji způsobil šlechtický rapír. Ten by kuchtík těžko sháněl.

O chvíli později dorazil do paláce britský vyslanec s oddílem vojáků. Protože to byl Jacob John, byla identita mrtvého nevratně prokázána. Zavražděným byl jeho mladší bratr, Jonathan Jeremy.

„Jak nevíte, kdo to udělal?!“ rozčiloval se, když ho král přijal k audienci. „To je přece všem jasné! Byl to ten váš povedený plukovník, hádali se přímo před vámi!! Kde je, sám pomstím bratrovu smrt!“ křičel.

„V Norsku,“ odpověděl král. „A není prokázané, že – “

„Jak není prokázané?!“ nenechal ho domluvit Brit. „Můj bratr se ode mne na nádvoří odpojil, že si prý zapomněl něco na zámku, abych si s tím nedělal hlavu a odjel bez něj. Mohlo to být tak deset minut poté, co jsme odešli.“

„Je pravda, že nevíme, kde plukovník d’Agoulle byl, když jste ho propustil,“ ozvala se Kiera Tërrová. „Nelze ho vyloučit!“

„Já ho vylučuji,“ řekl král přísně. „Svého syna znám, nikdy by to neudělal. A i kdyby ho zabil, nenacpal by ho k latríně a nenechal ho tam tlít. To vím zcela jistě.“

„Ukažte mi jiného muže, který by měl motiv a prostředky jako on,“ namítla vyšetřovatelka. „Já si nemyslím, že by toho nebyl schopný.“

„Vždyť je zraněný! Sama víte, že k šermu je potřeba obou rukou, nemůže šermovat!“ vzkřikl panovník. „A ten Brit by se přeci také bránil! Pokud by ho můj syn napadl, nepochybuji, že by byl spíše než Jonathan Jeremy mrtev on!“

„Přesto ho vyslechnu, jakmile se z Norska vrátí. Už by měl být každým dnem zpátky,“ umínila si vyšetřovatelka. Pak poslala Brita do komnaty, jež mu zde byla vyhrazena, aby si mohla s králem promluvit o samotě. Moc toho však nakonec nenamluvili a namísto v audienční síni strávili následující chvíle na královském loži.

„Říkám ti, že Pierre by nikdy toho Brita nezabil,“ vrátil se k předchozímu tématu Richard VI., když vedle sebe leželi, a nadzvedl pokrývku, aby se pokochal pohledem na ženská ňadra, jež se tam skrývala.

„To nikdy nemůžete vědět,“ namítla už mírněji Kiera Tërrová. Stále s ním nesouhlasila. „Nezabil náhodou před dvěma měsíci toho šlechtice, který vám neplatil?“

„To byly jiné okolnosti,“ hájil potomka neústupně král. „Šlo o čestný souboj, se sekundanty, byl jsem u toho i já. Kdyby za stejných podmínek zabil Jonathana Jeremyho, nechceš mi prozradit, proč by to potom ukrýval na latrínu?“

„To nevím…“

„No vidíš,“ řekl král. „Až se vrátí, můžeš ho pro mě za mě vyslechnout, ovšem pochybuji, že ti to k něčemu bude.“

„Asi máte pravdu,“ přiznala po chvíli uvažování vyšetřovatelka a ke svému mocnému milenci se přitulila. „To, že anglickou zástavu někdo nacpal tomu nebožákovi do úst, nebude náhoda. Musí to mít nějaký symbolický význam.“

„Symbolicky tím někdo myslel: udav se tou svou Británií…“

Zasmála se. „Ne, já mám pro své tvrzení důkazy, milý Richarde. Nechtěl byste je slyšet?“

„Vždycky si rád poslechnu chytrou ženu jako jsi ty,“ usmál se laskavě a opřel se o loket.

„Někdo spěchal, když mu cpal do úst zástavu,“ vykládala zamyšleně Kiera. „To znamená, že to musí mít význam, jinak by se s tím nezdržoval. A z čeho usuzuji, že dotyčný spěchal? Přitom, jak tam korouhev rval, vylámal většinu předních zubů.“

Richard VI. se otřásl. „Doufám, že už byl ten muž mrtvý, když se to dělo,“ podotkl.

„Myslím, že ano,“ odpověděla žena. „Zemřel, protože ho probodli. Rána je příliš úzká na kuchyňský nůž, je úzká i na dýku. Musel ji způsobit meč!“

„Jenomže ten den se celé nádvoří hemžilo vojáky, byli tu i generálové,“ řekl vladař. „Snad nechceš objíždět vojenská ležení a všech těch vojáků se ptát! Nehledě na to, že celý ten regiment jsem poslal s Pierrem do Skandinávie!“

„Nikdo z generálů to nebyl, vždyť jste tu s nimi seděl ještě dlouho potom, co jste plukovníka d’Agoulle vyhnal,“ opáčila žena. „V úvahu tedy přichází někdo z osmého jízdního regimentu, jeho velitel, plukovník de la Château-Mourt, anebo váš urozený syn.“

„Páni, zúžila jsi okruh podezřelých jen na tři tisíce mužů,“ sarkasticky ji pochválil on.

„Přestaňte,“ napomenula ho jemně ona.

„Já bych rád, milá Kiero, opravdu,“ souhlasil král, „jenomže já si to musím nějak zpříjemnit.“

„Já vám nestačím?“ otázala se s tak dobře hranou vážností, až se k ní naklonil, jemně uchopil její tvář do dlaní a velice něžně ji políbil. Bylo jí to mimořádně příjemné, ale neukradla mu polibků více. On se od ní již stejně odtáhl a pokračoval:

„Přeci po mně nemůžeš chtít, drahá Kiero, abych obvinil z vraždy syna cenného příslušníka mé královské rady! Albert de la Château-Mourt by mi to nikdy neodpustil.“

„A kdo říká, že ti odpustím já, když kvůli takovým malichernostem unikne vrah spravedlnosti? Nebo Jacob John? Zemřel přeci jeho bratr!“

„Nemůžu ti přeci dovolit vyslýchat tři tisíce mužů!“ zvolal král. „To nedokážeš, ani já bych si nepamatoval tři tisíce výpovědí!“

„Pro začátek mi bude stačit slyšet jedinou, a sice králevicovu,“ prohlásila.

Vtom se rozlétly dveře od komnaty a vstoupil komoří, prudce se zastavil a koktavě vyhrkl: „Odpusťte, Vaše Veličenstvo, ale přišli čtyři rybáři, že vám prý něco nutně potřebují. Přijmete je? Čekají v salonku.“

„Rybáři?“ povytáhl obočí král a pak komořímu řekl, že je samozřejmě přijme.

 

„Co vám chtěli?“ otázala se mazlivě jeho milenka, když se k ní navrátil.

„Protože slyšeli, že jsem králevice vyslal do Norska, spěchali mne informovat,“ odpověděl zachmuřeně panovník. „Viděli ho na Guille, kde prodávali úlovek. Když se chtěli vrátit, zastihla je bouře, a kdyby se jim nepostavil do cesty ostrov Guille, kdo ví, kam by je to odneslo! Jenomže tou dobou byl už na moři i plukovník! Nemáme od něj žádné zprávy, bouře byla prý silná, mohla snad trojstěžník i… potopit…“

Vyšetřovatelka se zamyslela. „Poslal vám z Guille holuba, viďte?“ zeptala se poté.

„Ano, prý je až ze vzdáleného Ruska.“

„Pokud je nepotopila, je klidně možné, že je bouře zanesla až tam,“ poznamenala Kiera Tërrová. „Mohli bychom holuba vyslat tím směrem, jestli tam plukovník je…“

Doufala, že si tím vyslouží, aby ji ještě jednou pomiloval, jenže se stal pravý opak. Král vyskočil z postele, políbil ji samou radostí a počal se oblékat.

„Mám opravdu tu nejchytřejší milenku na světě, jen co je pravda,“ ocenil přesto její důvtip, i když trochu jinak, než si ona představovala.