Petrohrad - Jedenáctá kapitola

Pocítil nutkavou potřebu močit. Vstal a vyšel ze stanu. Namířil si to ke zdi pevnosti. Protože zjistil, že s ním ve stanu není Marcél, pohledem zavadil o skomírající ohniště. Stráž držel Pierre, pískal na flétnu a vedle něj spal Marcél. Ulevilo se mu.

Když si vytahoval nohavice (a nebyl to s jednou rukou zrovna jednoduchý úkon) postřehl, že kdesi za mlhou vychází slunce. Les do stovky metrů od pevnosti jako by vzplál, jak jej sluneční kotouč ozářil rudě.

Nahoře na hradbě zazpíval pták. Plukovník vzhlédl a pozorně se zaposlouchal. Něco se mu nelíbilo. Zbytek ležení ještě spal. Vrátil se k ohni, kde se právě vystřídali na hlídce Pierre s Reném. Mladý voják opět využil této příležitosti, aby si převázal zranění na ruce. Když odmítl plukovníkovu pomoc, muž se posadil a zpovzdálí ho sledoval. Mnoho věcí šlo jednou rukou hůř než oběma, to věděl z vlastní zkušenosti. Mimoděk sevřel zápěstí své pravé ruky.

Ze stanu velitele regimentu vyběhla nejprve Giselle, ohnivé kadeře si ve spěchu splétala do copu a košile jí spadla z jednoho ramene a odhalovala ňadro. Vůbec vše na ní svědčilo o velmi kvapném oblékání. Pak vyšla druhá markytánka, ta měla hnědé vlasy v culíčku a byla nahá, na sobě měla jen plukovníkovu uniformu. Zmizela ve vedlejší sekci. Teprve jako třetí se objevil Delchat a přes neholenou hruď si přetahoval košili. Ani ona nebyla bílá, ale jakási béžovo-šedá, s mnoha dírami, které se už plukovník ani neobtěžoval zašívat. Ostatně se zdálo, že kdyby do košile píchl jehlou, rozpadla by se na nitě, jak byla stará.

„Dvě?“ povytáhl obočí René a zvedl hlavu od zranění.

„A co je ti po tom?“ zpražil ho velitel útvaru. „Aspoň jsou to ženské, já nespím s chlapy, na rozdíl od někoho…“

Způsob, jakým slovo „někoho“ vyslovil, prozradil, že ví o události v krčmě v Öö. D’Agoulle se na něj překvapeně podíval, tohle od něj nečekal, protože to, že něco nedokáže někdo pochopit, přeci neznamenalo, že bude druhého srážet a ponižoval, nebo se mu dokonce vysmívat. Jenomže plukovníkova poznámka tak vyzněla.

„Abyste se náhodou…“ utrousil René a dál si hleděl své paže.

„A ty sakra vstávej!“ utrhl se plukovník na Marcéla a nakopl ho do břicha. Voják sebou trhl, posadil se a zaklel, pak se rozkašlal, zatímco jeho tři společníci dále konverzovali o zbytečnostech. A Delchat napomenul Reného, aby ruku nechal být, že beztoho nebude mít ani jizvu a za těch sedm let ještě schytá horší rány.

„Vážení, moment, utište se!“ vyhrkl zničehonic Marcél. Vstal. „Není vám tady něco podezřelého?“

Všichni umlkli a naslouchali. „Vůbec, co zas máš?“ podivil se de la Château-Mourt.

„Ticho,“ řekl skrz zaťaté zuby voják. „Je neobvyklé. Zlověstné. Nelíbí se mi.“

„Mně také ne,“ souhlasil d’Agoulle. „Už by všude měli pobíhat tamboři, ale je ticho.“ A ticho bylo. Všichni čtyři se zvedli a vyběhli ze sekce. Zůstali stát u zdi a ohromeně civěli před sebe. Rozprostírala se tu tráva s pár vypálenými kruhy od ohňů. Zde dříve byly rozbity ostatní pluky.

„Myslíte si to, co já?“ hlesl sevřeně René.

„Pokud myslíš, že je generál idiot…“ odtušil plukovník de la Château-Mourt. „Tohle mu neprojde. Jak nás tady mohl nechat?“ Protože on je tam nechal. Vojsko sebral s sebou a odtáhl pryč, pravděpodobně do jiné pevnosti, poněvadž to bylo pro něj nejpohodlnější. Osmý jízdní regiment v La Fort zanechal o samotě. Dva vojáci a dva plukovníci stáli jako přimrazení a vyměnili si zděšené pohledy. O dobrou náladu, kterou ještě před pěti minutami překypovali, je definitivně připravil voják, který se záhy přihnal s tím, že se pod hradbami objevili Britové a rozbíjejí tábor. Byli v obležení. A generál a armáda byli pryč.

„Asi se dneska obejdu bez snídaně,“ zahučel Marcél.

„Když už jsme u snídaně, jdu udělat inventuru,“ podotkl voják a Marie de la Château-Mourt na to, že mu pomůže. Vytratili se. René zase, že se musí vrátit na stráž. D’Agoulle mu poručil, aby si s sebou vzal i Marcéla. Sám zůstal hledět na Brity, jako by je snad mohl pohledem odsunout daleko odsud až zpátky na jejich ostrov.

„Bůh s námi a zlé pryč,“ špitl bezděčně a pokřižoval se.

„Plukovníku d’Agoulle?“ ozval se za ním hlas. Obrátil se a spatřil posla ze své tvrze, musel přijet pár minut předtím, než se tu zjevili nepřátelé.

Pierre vykřikl a vytrhl mu nedočkavě z ruky dopis, pak ho poslal pryč a sám zamířil zpátky k ohníčku do sekce svého regimentu. Vzkaz si přečetl až tam.

Osud tomu chtěl, že první, kdo mu zkřížil cestu, byl Delchat.

„Marie!“ zavýskl d’Agoulle a samou euforií ho objal a políbil na obě tváře, před čímž se milému vojákovi nepodařilo uhnout. „Marie, já mám dceru!“

„Skvěle,“ zahučel. „Pustíš mě?“

Pustil ho a rozjařeně po něm mrkl. „A to je jako všechno, co mi na to řekneš?“ zeptal se naoko uraženě. „‚Skvěle‘ bez nadšení? To si říkáš můj kamarád?“

„To je báječné, gratuluju!“ nasadil široký úsměv velitel regimentu, až se po něm kolemjdoucí vojáci ohlíželi. Těkal očima z nich na Pierra d’Agoulle a pak si povzdechl. „Přehrávám. Nikdy mi to nešlo…“ Pohlédl na svého přítele, a když zjistil, že se jeho výraz nezměnil, sklopil oči k zemi a vytratil se. Že on už má dcery čtyři a k tomu i syna, si raději nechal pro sebe. I on měl dobrou náladu, kterou si nenechal generálem zkazit, neboť se mu včera v noci Giselle svěřila, že je těhotná. Vysloužila si tím milování velmi něžné, na kterém si dal opravdu záležet, bylo zcela jiné než jindy, také bylo jiné než to, které tu samou noc zažil později s druhou markytánkou. Ostatně to zapříčinilo patrně také to, že ona tmavovláska byla obyčejná markytánka, kdežto Giselle byla jeho, byla Marieho. A na rozdíl od něj mu byla věrná.

Zdálo by se, že d’Agoulleovu dobrou náladu také nic nemohlo zlomit. Jenže to ještě netušil, co přijde večer.

 

Krátce po setmění, když už šli spát, se ozvala palba z děl. To plukovníka probudilo. Zděšeně si uvědomil, že leží ve stanu sám, velitel jeho regimentu kamsi odešel.

Posadil se. Právě si z tváře odhrnul pramen temných kadeří, když se to stalo. Naprosto nečekaně.

Do ticha noci vykřiklo další dělo. Následoval ostrý výkřik a plukovníkovi jako by bodli do srdce dýku. Protože si náhle uvědomil, že jeho přítel má přeci hlídku na věži.

Vystřelil ze stanu a pelášil k hromadě kamení, která zbyla z mohutné věže na nádvoří pevnosti. Ano, mohutné hradby sice dokázaly pevnost ochránit před dávnými šípy a projektily i jinými věcmi, které se mohly vrhat pomocí trebuchetů, ale proti moderním dělostřeleckým vymoženostem jí nic platné nebyly.

„Marie!“ ječel zoufale. Obíhal kolem hromady sutin věže a volal jeho jméno. Záhy se k němu přidali čtyři vojáci – René, Pierre, Jaufré a onen voják, který si zpíval: „Už jenom půl roku…“ Mimochodem s tím posud nepřestal a u ostatních vojáků si získal přezdívku Půlrok. Nyní se přihnal a byl to on, kdo velitele regimentu nalezl.

„Tady je!“ vykřikl a byla to až příliš pravda. Plukovník tam skutečně byl, kupodivu ho ani celého nezavalily kamenné kvádry. Bez zranění však přeci jen nevyvázl. Ačkoliv celý zbytek jeho těla byl v pořádku, pravá plukovníkova paže byla pohřbená pod sutinami.

On sám ležel v mdlobách. Vzkřísili ho a lámali si hlavy, jak ho dostanou ven. Původní nápad, že prostě odnosí kameny stranou, byl zmařen jejich vlastními silami, které prostě nestačily na takovou tíhu. Jak bývala věž mohutná, tak těžké byly kameny, jež ji tvořily.

Nakonec René lehce sáhl na rameno plukovníka d’Agoulle. Pohlédl mu do očí. Porozuměli si. Poodešli stranou a voják se hryzl do rtu.

„Pane, nevidím jinou možnost než… amputovat pohřbenou ruku…“ pípl. „I kdybychom totiž odstranili kameny, ta paže bude rozdrcená a naprosto nepoužitelná…“ argumentoval.

Plukovník by se na něj byl za jiných okolností obořil, ale poznal, že lepší možnost nemají. Mírně přikývl a René si odběhl pro nástroje. Pierre d’Agoulle se zatím vrátil ke svému příteli a stáhl si z vlasů stuhu, obtočil jí jeho paži pod ramenem a stáhl ji tak pevně, že by možná za čas sama paži amputovala, jak se muži zařezávala do masa.

Bolest, na kterou si Marie zprvu stěžoval, se zvolna proměnila v mravenčení, až nakonec paže zmrtvěla docela. V tu chvíli kývl d’Agoulle na Reného, že může začít. Sám vzal do dlaní přítelovu tvář a natočil ji k sobě.

Půlrok opřel ruce o Marieho ramena, aby ho držel, kdyby se nějak chvěl či tak.

„Marie,“ oslovil Pierre d’Agoulle přítele a dával si dobrý pozor, aby očima neuhnul k prováděné amputaci. „Marie, vyprávěj mi, něco mi o sobě pověz.“

„Mám dívku,“ začal mladý plukovník a snažil se otočit hlavu, ale d’Agoulle mu to nedovolil. „Jmenuje se… Heloisa…“ Jeho hruď se zvedala a klesala zrychlujícími se nádechy a výdechy. Začínal být nervózní, a to bylo nebezpečné. D’Agoulle držel jeho tvář, jak nejpevněji dokázal, zatímco mu Marie volnou rukou drásal kůži, aby ho pustil.

„Pokračuj,“ pobídl ho Pierre. „Až se vrátíš, půjdeš k ní?“

Přikývl. „Požádám ji o ruku,“ vyhrkl. „Už dlouho se na to chystám. Co to děláte?“

„Marie,“ napomenul ho jemně d’Agoulle. „Mluv dál, máš rodinu?“

Voják však odpovědět nestačil. René vzhlédl a kývl na znamení, že je dokonáno, ránu rychle překryl několika cáry látky. „Rychle, přeneseme ho!“ zavelel ostatním. „Dejte nažhavit meč.“ Půlrok vyběhl, aby splnil jeho rozkaz, zatímco Jaufré s oběma Pierry podepřeli zraněného plukovníka a napůl odnesli, napůl odtáhli jeho tělo k ohni.

Mezitím palba utichla. Zdálo se, že tato oběť pro dnešní noc nepřátelům stačila. Pierre d’Agoulle však nehodlal zůstat pozadu. „Opětujte palbu!“ vykřikl na vojáky a sám se hned hrnul za nimi, nechaje Marieho v rukách léčitelů.

Děla a kanóny rozestavěné na hradbách s hlavněmi zastrčenými do střílen zaburácely svorným hřmotem. D’Agoulle stál s rukama v bok a sledoval tmu kolem sebe. Hluboko pod nimi se ozvaly výkřiky Britů. Dobře jim tak, myslel si plukovník. Z dálky k němu doléhal řev zraněného. Byl plný pomstychtivosti a rozhodl se neustoupit.

Pak se přihnal Půlrok. „Pane d’Agoulle, plukovník – je s ním zle!“ vydechl. Pierre se rozběhl k ohni, jak nejrychleji dokázal. Marieho křik přihnal do sekce všechny vojáky. Nikdo nepomohl. Stáli tam a hleděli na něj, ale nikdo se k němu nepřiblížil. Pierre se prodíral davem jako šílený a před očima v té chvíli neměl nic než obraz svého přítele.

„Marie!“ Doběhl k němu a sevřel ho v náručí. „Marie!“ Cítil, jak ho jedinou rukou objímá přes záda i on. Zabořil tvář do jeho košile, protože se sám trochu vzpamatoval a pochopil, že je dostane do maléru, jestli bude řvát dál.

Pierre d’Agoulle těžce polkl. Hrdlo se mu stáhlo a nedokázal by v té chvíli vydat ani hlásku. Viděl krev všude kolem, obvazy jí byly prosáklé skrz naskrz, i meč od ní byl ušpiněný. A ačkoliv on sám se v lidském těle nevyznal, věděl, že jakmile ztracená krev dosáhne určité hranice, neexistuje již cesta zpátky.

Tvář plukovníka de la Château-Mourt byla popelavě bledá. Cítil, jak mu košile vlhne jeho krví. A najednou byl osvícen náhlým prozřením. Pochopil, co musí udělat, a v duchu se zapřísáhl, že nenechá přítele déle trpět. Pomalu povolil sevření a sáhl do brašny pro pistoli.

„Marie,“ oslovil plukovníka. „Marie, zavři oči. Mysli na svou dívku, představuj si, jak nádhernou budete mít svatbu,“ hlesl. Cítil, jak se mu do očí derou slzy, a zoufale se je snažil zadržet. Když přiblížil bambitku k plukovníkově hlavě, ještě na okamžik zaváhal, zda to, co chce udělat, je skutečně správné. A pak náhle, jako by mu rukou pohnula nějaká úplně jiná síla než jeho vůle, vystřelil.