Roajalista - O atentátu samotném, pruské kněžně a jejím svůdném raksı

V sále mezitím komoří ohlašoval příchozí. Několik zámeckých se zde již shromáždilo.

„Jejich Veličenstva, král Richard VI. řečený Moudrý a královna Ingrid Dánská!“

Vstoupil okázale královský pár a uvelebil se na trůnu.

„Hrabě Albert de Montefailles, jeho manželka hraběnka Theresa de Montefailles a hraběnka Kiera Tërrová!“ oznámil komoří příchod zástupce královny, jeho manželky a zástupkyně krále.

„Jejich Výsosti, princ Arian zvaný plukovník d’Agoulle a princezna Elaina z rodu Hulaimé!“

„Britský vévoda Adrian, jeho choť, Juliet z Yorku, a jejich syn, lord Miles!“

„Michail Fjodorovič, Jurij Alexejevič, Ivan Nikitič a ostatní vyslanci Pjotra Alexejeviče!“

Do sálu vpochodovalo osm bíle oděných mužů.

„Schovanec Jeho Výsosti, Axel Fössr!“

Do sálu vstoupil plavovlasý chlapec ve světle růžovém odění, jaké mu dal zhotovit d’Agoulle. Sálem to zašumělo údivem a pohoršením. Co to má znamenat? Švéd, nepřítel – a náš králevic ho tu nechává pobývat na zámku?

„Pruská kněžna Henrietta von Berlin!“

Černovlasá kráska vstoupila s půvabnou noblesou, uklonila se před králem a rovnou si to namířila k plukovníkovi, zatímco komoří ohlašoval další a další hosty.

Sotva ji plukovník zahlédl, spěšně se omluvil oběma snoubencům, s nimiž rozprávěl, a vrhl se ke stolu s občerstvením, nacpal si do úst hned dvě jednohubky a dával si záležet, aby mu jejich žvýkání zabralo co nejvíce času.

Ale Pruska k němu přistoupila a dívala se mu do očí. Vyčkávala. Tak tam stáli naproti sobě a ani jeden z nich nepromluvil, až si nakonec d’Agoulle útrpně povzdechl, polkl a požádal ji o tanec.

První tanec ovšem patřil snoubencům. Všichni ostatní se shromáždili do velikého kruhu, který je obklopoval. Na počest britských zástupců zde zahrál postarší houslista Greensleves. Mladý lord Miles zase na barokní kytaru zahrál francouzskou lidovou píseň. A pak se konečně mohlo začít tančit a bavit se dle libosti a plukovník s Henriettou vyšli na parket.

„Žlutá vám sluší,“ prohlásila s úsměvem Pruska.

„Vám zase sluší černá, má paní,“ odvětil zdvořile on, což ostatně byla pravda, a políbil jí ruku. Tanec byl pomalý a oni se k sobě ve chvíli přiblížili, ve chvíli oddálili, ve chvíli zaměnili partnery. Vždy se k sobě ovšem vrátili, tedy spíše se Henrietta vrátila k d’Agoulleovi, neboť tomu bylo jedno, s kým tančí.

„Kde je vaše choť?“ zajímala se žena.

„Necítila se nejlépe,“ odvětil on. „A já bych lhal, kdybych řekl, že ji tu postrádám.“

„Lichotíte mi,“ usmála se. Flirtovala s ním, což okamžitě poznal, ale nemohl se tomu nijak rezolutně bránit, neboť flirty patřily ke konverzaci a chování na každém dvoře zcela běžně. „Máte děti?“ zeptala se.

„Dva syny,“ přikývl on a protočil ji pod svou paží. „Vy?“

„Nikoli,“ zavrtěla hlavou. „Dlouho jsme se neviděli, stýskalo se mi po vás.“

„Vskutku?“ povytáhl tmavé obočí, když se po ní ohlédl, protože zrovna tančil se sestrou zástupce královny.

„Ovšem,“ přitakala, když se k sobě vrátili, a upravila mu bělostné fiží, aby nebylo schované pod vestou.

„Myslel bych, že na mne zapomenete, v přítomnosti Pjotra Alexejeviče…“ odtušil.

„Na vás já nezapomenu nikdy,“ pronesla s přivřenýma očima. „I když jste proti němu mizerný tanečník,“ podotkla se smíchem přes rameno, protože už zase tančili každý s někým jiným.

„Vyšel jsem ze cviku, netančil jsem kvůli zranění,“ ohradil se. „Tohle je můj první tanec po čtyřech letech!“

„Taky jste zhubl,“ pokračovala ve výčtech jeho nedostatků.

„Dva měsíce jsem hladověl v táboře, Henrietto!“ takřka vykřikl. „Málem jsme tam všichni zemřeli, tak se omlouvám, že jsem ztratil pár kilo.“

„Takže ty propadlé tváře už vám nezmizí?“ dobírala si ho.

Usmál se. Snažil se svůj zoufalý vzhled zakrýt líčením, ale Henriettu nemohl oklamat. „Kvůli vám si je nechám,“ prohlásil.

„Vy mne nemáte rád?“ našpulila rty.

„Mám, a moc,“ špitl tiše, když zase tančili spolu. „Co kdybych vám zašel pro pití?“

„Sejdeme se u francouzského okna vedoucího na zahradu,“ zašeptala mu do ucha. „Mám od Pjotra vzkaz.“ Víc nestihla povědět, protože se znova oddělili.

Plukovník se omluvil dámě, s níž měl tančit, a zamířil ke stolu, aby nalil do dvou sklenic bílého vína. Samozřejmě nebyl tak naivní, aby si myslel, že mu ruský car opravdu něco vzkazuje, ale docela se mu hodilo vzdálit se z místnosti. Měl nepříjemný pocit a občas mimoděk sáhl rukou k pasu, kde by jindy visel jeho rapír. Hmátl však do prázdna.

Najednou světla v místnosti zhasla. Sluhové stojící u zdi u svícnů sfoukli všechny voskovice a jediné světlo vydával vycházející dorůstající měsíc. Henrietta měla na slávu připravené vlastní překvapení. Přivezla s sebou za tímto účelem i vlastní hudebníky, kteří teď zaujali pozice a začali vyluzovat exotickou hudbu z východu. Henrietta ze sebe shodila honosné šaty a byla v širokých kalhotách hojně zdobených zlatými řetízky, které při jejím pohybu cinkaly a chrastily. Střevíce jimi měla také zdobené a lemovaly i oba šátky, z nich jeden skrýval to nejnutnější z jejích ňader a druhý si omotala kolem úst a nosu. Oba byly ostře modré.

„Páni,“ vydechl bezděčně. Její pohyby byly pomalé, svůdné, hříšné. Vlnila se v rytmu hudby a on z ní nemohl spustit oči.

Pak vstoupil sluha, který jí podal dvakrát jakési dvě koule zavěšené na řemenu, které byly zapálené. Henrietta si je od něj vzala. A pak začala opravdová podívaná. Jestliže dosud plukovník nad ní žasl, teď snad ani nedýchal obdivem a strachem. Žena se oháněla ohněm kolem sebe, roztočila koule tak rychle, až do vzduchu kreslily čtyři ohnivé kruhy. Bylo to ohromující.

Sklidila obrovský potlesk. Když sluhové zase zažehli svíce, vrátila se půvabná Pruska k plukovníkovi. „Líbilo se vám to?“ našpulila rty. Přikývnul. Uchopila ho za ruku. „Půjdeme?“

Vyšli ze sálu a zamířili chodbou rovně, pak ostře zahnuli a jako by se vraceli. Tady stráže nebyly. Henrietta se zavěsila do svého společníka a šeptala: „Víte, něco se mi na těch vyslancích cara nezdá. Za celou dobu nepromluvili, to je divné. A pak, car sem vyslal mne. Proč by sem potom posílal někoho dalšího? Pane plukovníku, mám z nich husí kůži!“

„Ale stráže je sem vpustily, musí to být oni,“ pokrčil rameny d’Agoulle, nevěda, co jiného na to říct.

„Já vám říkám, že mám z nich strach!“ vyjekla žena a mírně se od něj odtáhla.

Najednou je předběhli dva ruští vyslanci, jeden toho druhého uchopil hrubě za paži a zastavili se přede dveřmi. Začali se spolu ostře hádat.

„Ale mluví rusky,“ pokračoval v námitkách plukovník k Henriettě, zatímco sebral z truhlice na chodbě kožešinou podšitý tlustý kabátec a navlékl si jej, neboť venku již bylo chladno.

„A dámě kabát nenabídnete?!“ pohoršeně se od něj žertem odtáhla Pruska. Hned však pokračovala úplně jiným tónem: „Prosím vás, já taky mluvím rusky, jsem snad Rus?“

„Nejste,“ odpověděl.

„Tak vidíte!“ dloubla do něj ona. „Není to žádný důkaz!“

Dorazili k francouzskému oknu a plukovník promluvil. Zdvořile muže požádal, aby je nechali projít. Ale oni jako by ho neslyšeli. D’Agoulle pochopil, že se hádají o naprostou hloupost, a sice v jakém věku se děti učí chodit. Vyvrátil oči v sloup. Založil ruce na prsou a odkašlal si.

„Jsem králevic gonský, pusťte mne!“ uhodil na ně.

„Drž hubu, nevidíš, že tady něco řešíme?!“ utrhl se na něj ruský vyslanec. To plukovníka náramně urazilo. Chtěl se na ně vrhnout, ale vtom zaječela Henrietta:

„Plukovníku, za námi!!“

Za nimi chodbu zatarasili zbylí vyslanci. Byli v pasti. Ti dva u dveří se vmžiku přestali přít a tasili rapíry. Henrietta popadla z nejbližšího držáku pochodeň a napřáhla ji před sebe. Bylo zjevné, že se ohně nebojí.

„Hej!“ ozval se nějaký hlas. Jeden z gardistů procházel kolem a vida, co se děje, zatleskal, aby dal plukovníkovi čas. Vyslanci se po něm ohlédli, a toho využil d’Agoulle, bleskurychle vyskočil do vzduchu a sebral ze zdi kord. Naštěstí byla chodba široká.

„Za krále!“ vykřikl a vrhl se do boje. „Henrietto, za mne!“ zvolal na ženu. Uposlechla, protože pochopila, že tohle je jedna z těch chvil, kdy se nevyplatí žertovat. To už jim přispěchali na pomoc vojáci. D’Agoulleovi zbyli dva vyslanci, kteří mu prve zablokovali vchod do zahrady. To bylo celkem dobré, nebál se, dva pro něj nebyla žádná velká přesila, možná by zvládl i tři nebo čtyři. Tedy tak si to myslel on, samozřejmě by zvládl klidně i pět.

Učinil pár výpadů a pak se šikovným úhybem prosmýkl kolem nich a dostal se ke dveřím. Pozdě si uvědomil, že to pro něj není žádná výhoda, naopak, nemá kam ustoupit. Kopnutím vyrazil kord z ruky jednomu z nepřátel, zatímco vlastním rapírem zápasil s jeho druhem. Přehodil si útočníkův rapír do druhé ruky a probodl jednoho z dorážejících soků. Toho využil druhý a vrhl se na něj, srazil ho k zemi a chvíli se rvali naprosto nerytířsky spíše jako dva opilci než aristokraté. V takových rvačkách měl však vyslanec přeci jen navrch. Převalil d’Agoullea pod sebe, ale ten naštěstí doposud nepustil svůj kord, a tak ho zboku probodl skrz naskrz. Muž zařval, ale nezemřel. Tedy zatím ne. To se mu podařilo až o chvíli později, kdy ho ze sebe plukovník shodil a vrazil mu kord do hrudi. Umíral ještě nějakou chvíli, prskal kolem sebe krev a d’Agoulle taky nijak nespěchal, aby z něj zbraň vytáhl.

Zatímco se bil s oněmi dvěma muži, zbylí vyslanci se probili z chodby, ohlédli se po králevici, přikývli a utekli pryč. Za rohem na ně ale zaútočili další vojáci, a tak museli atentátníci čelit jim.

Henrietta se otočila na plukovníka s širokým úsměvem připravená ho obejmout a sdělit mu, že je jejím hrdinou, ale jakmile ho spatřila, zbledla jako stěna a zalapala po dechu.

„Pierre!!“ vykřikla.

„Co se děje?“ nechápal on a musel se málem rozesmát. Pak sledoval její pohled. Pochopil.

Z hrudi mu trčela po rukojeť zaražená dýka.

Padl na kolena. Henrietta se k němu vrhla. To už se za nimi objevili oba snoubenci a Elaina následovala pruskou kněžnu, zatímco Miles stál jako opařený a stejně tak Richard VI., který se objevil vedle něj a vypadal, že každou chvíli omdlí.

„Pierre!“ vykřikla Henrietta von Berlin a pevně ho sevřela v náručí. Plukovník vztáhl ruku a vytáhl dýku z rány. Vyklouzla mu z ruky a zazvonila o podlahu. Jak ji vytahoval, očistila se o kabát, takže na ní nebylo ani stopy krve. Ale když plukovník přitiskl dlaň k ráně, zbarvila se rudě.

„Bratře!“ uslyšel vedle sebe druhý výkřik, tentokrát z úst Elainy. Nepodíval se na ni. Hleděl před sebe a měl pocit, jako by od něj byli Miles s králem na míle vzdálení, i když ve skutečnosti stáli jen asi tři metry opodál. Spadla mu čelist. Nevěděl, co dělat.

„Zavolejte ranhojiče!“ vyhrkl král a sotva přitom pohnul rty.

Mladý plukovník cítil, jak ho k sobě obě ženy tisknou pevněji a pevněji a přesto mu připadalo, že u něj nejsou, že jsou daleko předaleko a on je tu úplně sám. Možná by tak byl raději. Obraz před jeho očima zvolna pohltila tma. Jeho tělo v náručí pruské kněžny ochablo. Z hrdla mu vyrazilo jakési zachrčení, ale nebylo mu rozumět. Poslední, na co si pamatoval, bylo, že slyšel králův rozkaz, aby ho odnesli do komnaty.

Ženy ho neochotně složili na podlahu, svlékli z něj kožešinový kabát a on byl krásný, všecek v bílém, jen se zlatými střevíci, vestou a kabátcem a zlatou stuhou v temných kadeřích. A také s temnou krvavou skvrnou na hrudi.

Když ho nesli chodbou, vojáci už zase stáli ve vyrovnaných řadách u zdí. Nejeden měl nějaký škrábanec od kordu nebo oděrku, ale všichni byli bezvýrazní a ani se nepohnuli.

Sotva ho složili na lože, vrazil do místnosti mladičký Švéd. „Plukovníku! Co se stalo?!“ vykřikl ve švédštině a rozběhl se k němu, ale Elaina ho zadržela. Vyvstal problém, jak Axelovi říct, co se stalo, neboť nikdo z přítomných (s výjimkou Pierra d’Agoulle, který ovšem ve svém stavu nemohl fungovat) švédsky nemluvil. Axel ale onen problém pochopil sám, a tak svou otázku zopakoval klidněji a francouzsky, protože jeho francouzština se za ty měsíce přeci jen trochu zlepšila. Byla to Elaina, která si ho vzala stranou a vše mu vypověděla. Ale Axel se jí vytrhl, na návrat k plukovníkovi už ani nepomyslel a rozběhl se po schodech dolů neznámo kam. Později se ukázalo, že se schoval ve spižírně v kuchyni.

 

Když d’Agoulle otevřel oči, ležel na lůžku ve své komnatě a nad sebou uviděl tvář člověka, kterého by se tu byl nejméně nadál. Byl to jeho švagr Alexandr Sall.

„Musím říct,“ pousmál se, „že jsem si nebe vždycky představoval jinak.“

„Třeba jsi v pekle,“ odtušil rovněž s mírným úsměvem on.

„Tam bys nemohl být ty,“ namítl. Pokusil se posadit, ale on mu to nedovolil.

„Jen hezky lež,“ řekl mu. Pak mu vlepil facku.

„No dobře, budu ležet!“ vykřikl. „Uhodil jsi mě vážně jen proto?!“

„Vůbec ne,“ zavrtěl hlavou. „Ty parchante jeden, víš vůbec, jak jsi nás všechny vyděsil!“ V očích měl slzy. „Měl jsi neuvěřitelné štěstí, zachránil tě ten kabát, který jsi měl na sobě, dýka nepronikla hluboko. Je to jen škrábnutí.“

„Promiň, že žiju,“ zahučel d’Agoulle unaveně, vysunul zpod hlavy polštář a položil si ho přes obličej.

„A teď zas děláš co?!“ nechápal jeho přítel.

„Ignoruju tě.“

„A to se ani nezeptáš, jestli jsme my ostatní v pořádku? Jestli je Henrietta v pořádku?“

„Proč zrovna Henrietta?“

„Já nevím, zdálo se mi, že se máte rádi.“

„Máme, kvůli Pjotrovi.“ Zvedl polštář a složil jej do klína. „Co Henrietta? Je v pořádku? Ty, král? Všichni?“

„Všichni,“ přikývl.

„Fajn, spokojený?“ zabručel on a znova si zakryl tvář polštářem. Alexandr seděl u postele a dál mluvil, ale on ho nevnímal. Najednou si cosi uvědomil a znova polštář sundal.

„Ruští vyslanci?“ vyhrkl.

„Co s nimi?“

„Chtěli mě zabít!“ vzkřikl nazlobeně. Alexandr už se nadechoval, aby vyřkl nějakou uštěpačnou poznámku, ale on ho gestem umlčel. „Proč by to dělali?“ zamumlal pro sebe plukovník. „Proč by mne Pjotr zabíjel? To nedává smysl! Potřebuje mě!“

„Prosím tě, nechceš mi prozradit, proč by někdo jako Pjotr Alexejevič potřeboval někoho jako tebe – bez urážky,“ podivil se Alexandr.

„Protože to já jsem položil základní kámen našeho spojenectví, dobře ví, že kdybych zemřel, Gony okamžitě přeruší podporu Ruska a bude na Švédy zase bez nás. Dal si takovou práci, aby mne zachránil tenkrát v Petrohradě, teď by na mě rozhodně atentát nepáchal.“

„Třeba už tě nepotřebuje,“ uvažoval Alexandr.

„Nesmysl!“ prohlásil přesvědčeně. „Říkám ti, on v tom prsty nemá! Kdyby mne chtěl zabít, udělá to jinak, nebude mě přeci vraždit tak, aby všichni věděli, že to udělal! Ten, kdo za tím stojí, musel mít v plánu, aby podezření padlo na cara, ale když chci někoho zavraždit, tak tak, abych byl co nejdál podezření, ne?“

„Máš asi pravdu…“ přiznal Alexandr. „Tedy uvažujme, kdo by mohl mít z tvé smrti prospěch. Pjotr I. ne, ale co Karel XII.?“

„Švédský král?“

„A všichni Švédi,“ přikývl. „Přemýšlej, kdyby svalili vinu na Rusy, spojenectví se zruší a oni budou mít o nepřítele míň.“

„A kde mají záruku, že proti nim nebude bojovat sami? Myslím, že ani Švédi by z toho neměli takový prospěch. Kromě toho, to mají na dvoře Pjotr Alexejeviče zvědy? Nebo vyslanci Pjotra Alexejeviče po cestě do Gon zradili, zastavili se na návštěvu u švédského krále a přijali od něj úkol zabít mne?“

„To zní, jako že jsou to naprosté nesmysly…“ povzdechl si on.

„Protože jsou!“ zvolal plukovník. „Švédi by je zabili dřív, než by vydali první hlásku. Já samozřejmě nevylučuji, že někdo na carově dvoře může být zrádce, ale rozhodně by nepřiměl vyslance Pjotra ke zradě také. Pjotr Alexejevič je krutý a nezná slitování, Alexi, nikdo by se neodvážil ho zradit, tím méně, kdyby ho vídal každý den. Je těžké lhát někomu každý den do očí, a tím těžší, čím vyšší postavení dotyčný má. U nich je car skoro jako Bůh. Ne, já opravdu pochybuji, že ho zradili vyslanci.“

„Tak jak to chceš vysvětlit?“ podivil se jeho přítel.

„Uvažuj, Alexi!“ řekl plukovník d’Agoulle. „Když vyslanci nezradili cara už v Rusku ani po cestě sem, zbývá už jenom jedna možnost. Museli zradit tady. Jenomže by se nemohli vrátit do Ruska, car by je roztrhal, a to dokonce možná doslova.“

„A proč ten podmiňovací způsob, mon ami?“

„Protože tak to být nemohlo! Copak ti to ještě nedochází? Kdo další by kromě Švédů mohl mít prospěch z ukončení podpory Pjotra Alexejeviče? Přeci revolucionáři!“

„Takže to byli naši lidé?“ užasl muž.

„Samozřejmě! Je to jediné logické vysvětlení. Moc dobře věděli, co dělají, byl to chytrý plán, jen jich bylo málo.“

„A to je dobře.“

„A to je dobře,“ souhlasil. „Jenomže tohle otci nevysvětlím a chudák Pjotr bude muset čelit falešnému nařčení. Ta zvěst už se určitě rozkřikla po celé zemi.“

„Ale car nezaútočí, to si nemůže dovolit,“ konejšil ho švagr. „Zatím ne. Nevěřil bych, že to řeknu, ale teď si možná přeji, aby Švédi cara porazili, protože bude lepší válčit s nimi než s rozlíceným Pjotrem Alexejevičem.“

„Nevykládej nesmysly!“ vyletěl d’Agoulle. „Ještě bys mohl litovat. Možná se nám podaří to Pjotrovi vysvětlit…“

„Ten si nic vysvětlovat nenechá, Pierre! Ty ho snad miluješ, nebo co! Jsi zaslepený přátelstvím s ním!“

„Pjotr I. nemá přátele,“ namítl plukovník. „Jen spojence. Jako vládce si nemůžeš dovolit mít přátele, musíš být objektivní…“

„Pjotr Alexejevič není objektivní!“ vykřikl už Alexandr. „Kdyby byl, nechal by si to vysvětlit!“

„A jak víš, že nenechá? Ty ho osobně znáš, že jsi tak proti němu? Víš, ne ty, to já byl v Petrohradu!“

„Mon ami, mám tě rád, ale v tomhle se zjevně nikdy – “ nedořekl. Rozlétly se dveře a do komnaty vstoupil Richard VI. spolu se dvěma vojáky, kteří mu cosi horlivě vykládali.

„Jak vám je?“ zajímal se král. Plukovník pokrčil rameny. „Dostalo se mi velmi zajímavých zpráv,“ prohlásil. Tady si nemusel hrát na kdo ví koho a mluvit v plurálu. „Další vetřelec pronikl do budovy, zatímco jsme byli v síni. Zabil vévodu z Ïille a také několik mých stráží, při útěku ho mí gardisté postřelili, ale uprchl stejně. Prý se sem snažil dostat i bránou, představil se jako vikomt René.“

„Vikomt René,“ vyhrkl d’Agoulle. „Toho znám.“

„Já taky,“ přikývl král. „Už nějakou dobu nemá právo se honosit titulem vikomta. Byl v armádě, proto možná ta obratnost. Tropil si z mých stráží i žerty.“

„A co vyslanci Pjotra Alexejeviče?“ zeptal se Alexandr.

„Dva zabil Pierre, další čtyři gardisté. Dvěma se podařilo uniknout, ale jeden byl zle zraněný, patrně také zemře. To bude ten váš kamarád na ruském trůně ohromně šťastný.“

„Není to můj kamarád,“ ohradil se d’Agoulle.

„Na tom už nezáleží, já vám tady před svědky zakazuji být s ním v kontaktu, ruším také spojenectví, ať si car dělá, co chce, ale já mu pomáhat nebudu. Nebyl mi po chuti nikdy a nikdy jsem to nezapíral, ale tohle byla poslední kapka.“

„Otče!“ vzkřikl králevic, ale bylo to marné. Král se otočil a chtěl odejít, ale na prahu se ještě ohlédl přes rameno.

„Abych nezapomněl,“ prohlásil autoritativně, „uděluji vám přísné domácí vězení. Nehnete se z téhle komnaty na krok a dám vás střežit jako oko v hlavě. Koneckonců, chtěl vás někdo zabít. Skončil jsem.“

Pak za sebou bouchl dveřmi. Plukovník sebou mrštil do pokrývek a přes obličej si položil polštář.