Roajalista - O tortuře, jíž byl plukovník podroben, o milé pomocnici a útěku z vězení

Místnost byla nevelká a vládl v ní nasládlý pach d’Agoulleovy krve. Na neomítnuté zdi hořely v držácích čtyři louče, každá na jedné straně kobky. Henrietta von Berlin klečela skrčená a na klíně měla položenou hlavu svého milence. Její tvář byla tím prvním, co spatřil, když procitl.

Byla napůl zamazaná krví, ale šrám na jejím čele, odkud ona krev pocházela, byl jen povrchový. Na rozdíl od jeho vlastní rány. Další krev uviděl v jejím klíně, kde jí rudla bělostná spodnička, kterou jedinou měla na sobě. Také jemu sebrali kabátec i vestu, a když sáhl rukou k boku, pochopitelně nenahmatal ani jílec svého kordu.

„Henrietto,“ vyhrkl slaběji, než by byl rád, „Henrietto, jsi v pořádku?! Ta krev…“

„Je vaše,“ odvětila s úsměvem. „Nic mi není. Neodvážili by se mi ublížit. Jsem žena, navíc těhotná, jsem pro ně posvátná, nedotknou se mě.“

„Jak to víš?“

„Řekla mi to.“

„Kdo?!“ nechápal a pokusil se posadit. Zády se opřel o chladný kámen stěny kobky.

„Ona,“ odpověděla Henrietta von Berlin. „Neznám její jméno. Je to mladá dcera jednoho z revolucionářů. Donesla nám jídlo. Najezte se,“ vybídla ho a podala mu krajíc černého chleba s jakýmsi sýrem. Nedůvěřivě jej vzal do ruky a civěl na něj, jako by čekal, že exploduje.

„Nebojte, není otrávený, taky jsem měla,“ usmála se pruská kněžna.

Stále s nedůvěrou se do něj zakousl.

„Co vaše rána?“ zajímala se žena a chtěla odhrnout jeho košili, ale on jí to nedovolil:

„Nesahat.“

„Fajn,“ zahučela a složila ruce na hrudi. „Poslyšte, měl jste přede mnou ještě jiné?“

Sklopil oči k zemi. Chvíli váhal. „Inu… Měl,“ připustil.

„Kolik?“

„Dvě.“

„Byly hezké? Hezčí než já?!“

„Vy se nedáte vůbec srovnávat,“ odvětil. Jemně ho políbila, protože jeho odpověď považovala za lichotku.

„A co ty a Pjotr Alexejevič? Máte k sobě blízko,“ podotkl na oplátku.

„Nic mezi námi není,“ zavrtěla hlavou šlechtična a nakrčila obočí. „Je to ruský car!“

„A já gosnký králevic,“ připomněl.

Mlčela.

„Chvějete se,“ všiml si. „Vezměte si mou košili.“ Lehce ji vysvlékl. Přehodila si ji přes spodničku a vklouzla do širokých rukávů, dole zúžených a zakončených krajkovými manžetami.

„Vy jste střízlík,“ pousmála se. „Je mi malá!“

Pokrčil rameny.

Chvíli bylo ticho.

„Kde to jsme?“ prolomil jej konečně d’Agoulle. Henrietta zvedla hlavu z jeho hrudi.

„Ve vězení, Pierre…“

„No jo,“ zasmál se krátce, „ale kde? Snad nás neodvezli až do Agoulle!“

„Nevím…“ zamumlala a znovu opřela hlavu o jeho hrudník. Objal ji kolem ramen a hladil ji po černých vlasech. Byla krásná a čekala jeho dítě. Miloval ji. Nad všechno na světě ji miloval.

Už skoro spal, když se otevřely dveře v mřížích a do kobky vstoupil gardista. Hrubě popadl za vlasy pruskou šlechtičnu a mrštil jí o zem, jako by byla porcelánovou vázou. Dřív, než plukovník stihl zaútočit nebo se vrhnout k Henriettě, byl lapen dalšími dvěma vojáky, kteří ho sevřeli pevně pod pažemi a vyvlekli z žaláře.

Ve velké síni ho pustili a odešli. D’Agoulle vzhlédl a ocitl se tváří v tvář – nějaké zrůdě. Civěla na něj bytost s propadlými tvářemi v bledém obličeji, rozcuchanými temnými kadeřemi plnými slámy a půlkou trupu zamazanou od krve. ve světle svící se jako rubín třpytila rána v bílé kůži.

Zalekl se. Zíral na toho muže naproti sobě a trvalo mu děsivě dlouho, než si uvědomil, že to je on sám.

Vyrazil kupředu, vynaložil veškerou svou sílu a vyrval zrcadlo z revolucionářových rukou. Mrštil jím o podlahu bez jediné slova a rtuťově stříbrný povrch se roztříštil na miliony velkých i mrňavých střípků, jež se rozlétly po vyleštěné zemi na všechny strany.

Teď pohlédl se vzdorem na republikána. Na sobě měl bílé skvostné punčochy a košili a růžovou vestu, nohavice i kabátec vyšívaný zlatem. Byl to šlechtic s vlasy pokrytými napudrovanou parukou a d’Aogulle si vedle něj připadal neobyčejně špinavý a ohyzdný. Také se k němu revolucionář choval stejně opovržlivě.

„Co ode mne chcete?!“ vydechl šeptem d’Agoulle, ale v sále to znělo, jako vy ta slova zakřičel zplna hrdla. Vrhl se ke stěně, vyskočil, sňal ze zdi blyštivý rapír a vrhl se na muže. Po temné kobce ho záře voskovic odrážená čepelí zbraně málem oslepila.

Ale revolucionář se nezalekl, jedním kopnutím do rány strhl plukovníka na kolena, druhým mu vyrazil rapír z ruky a milý plukovník padl na podlahu a zanaříkal.

„Bolí to, že ano?“ usmál se samolibě muž a obcházel kolem něj. „Víte, proč, pane d’Agoulle? Nechali jsme vám v ráně tu střelu.“

Plukovník zasténal.

„Vytažení střely z rány může být nesmírně bolestivé,“ pokračoval revolucionář povýšeným tónem. „a také… může mít… řekněme nehezké následky, víme. Třeba kdybych si neumyl ruce…“

„Ty parchante,“ zvedl se d’Agoulle na všechny čtyři. „Jestli se Henriettě cokoliv stane, roztrhám tě zaživa na kusy!“

„Ještě jsem se nerozmyslel, co s tou dámou udělám,“ opáčil on. „Možná z ní bude má konkubína, uvidíme…“

„Zabiju tě!“ zasyčel d’Agoulle.

„A jak to uděláte, Vaše Výsosti?“ otázal se sarkasticky on. „Nedokážete ani vstát! Mohu tu slečnu taky propustit, proti republice se nijak neprovinila…“

„Já vám dám republiku!“ zasténal. „Já vám tu vaši republiku dám vyřezat bičem do zad!“

„Copak to nechápete? To, co se tu děje, je boží vůle!“ zvolal muž. „Vše je boží záměr, sám jste to řekl!“

„Vikomt René?!“ zvolal užasle plukovník. Muž nadzvedl paruku. Skutečně to byl vikomt René. Levou ruku měl na pásce a trochu stále trochu pokulhával po ráně, kterou mu d’Agoulle způsobil.

„Zaplatíte za to, co jste mi udělal,“ zasyčel nepřátelsky. Zatleskal a do síně vstoupili dva vojáci, kteří bezbranného plukovníka zvedli a složili na židli. „Nejsem felčar,“ upozornil vikomt. „Nemám tušení, co dělat. Bude to patrně dost bolet…“ A významně na plukovníka mrkl.

Jestli si plukovník myslel, že zažil horší bolest, pak se hluboce mýlil. Přesvědčil se o tom záhy. Dvakrát omdlel a oni ho pokaždé polili vodou, aby ho vzkřísili a viděli dál jeho utrpení. Střela byla hluboko a mužům činilo nemalé potěšení sledovat, jak se d’Agoulle hryže dortu, žvýká si vnitřní stranu tváře a dělá všechno proto, aby potlačil steny, jež se mu draly z úst. Neodpověděl na jedinou z revolucionářových otázek, jež se převážně týkaly zabezpečení královského zámku, stavu krále a vojenských sil roajalistů.

Když skončili, byl opět napůl v mdlobách. Vložili mu střelu do úst a na vikomtův rozkaz ho odvlekli zpět do cely, ránu jen ledabyle obvázaly starým hadrem.

V noci přišla zase dcera revolucionáře a přinesla nejen jídlo, nýbrž také vodu a bylinnou mast i čisté obvazy. Společnými silami s Henriettou ránu náležitě vyčistily a převázaly. Pak d’Agoullea překryly vrstvou slámy a dívka odešla.

Henrietta nabízela plukovníkovi jídlo, ale on vždy odvrátil tvář na opačnou stranu a potravu nechtěl ani vidět. V prstech si hrál s nábojem, který ho trefil. Tak strávil celou noc a půlku následujícího dne.

Odpoledne ho stráže odvlekly na další výslech. Netrval dlouho, tím děsivější však byly jeho následky. Přivlekli ho rovnou do mučírny, kde ho postavili před otvor v podlaze. Nad ním se houpalo lano. Kdosi mu svázal ruce za zády.

„Chcete mě oběsit?“ ušklíbnul se, když ve svém zorném poli zaregistroval vikomta Reného. Zavrtěl hlavou. Znenadání ho kdosi zezadu nakopl, až se zřítil do temnoty pod sebou.

Nedopadl však na žádné dno. Chvilku sice padal kamsi do neznáma, ale po sléze délka lana zabránila dalšímu jeho pohybu a on se prudce zastavil, tak prudce, až mu to vymrštilo svázané ruce vzhůru.

Vzkřikl.

„Zvedněte ho,“ rozkázal vikomt. Pomalu vytáhli lano a plukovníka odvázali. „Pořád mi nechcete odpovědět na mé skromné dotazy, monsieur d’Agoulle? Vaše škoda…“ odtušil, zatímco ho vedl zpět do kobky.

V patách vikomtu přiběhla i ona dívka. Jen co plukovník dopadl do slámy a Henrietta se k němu vrhla, hlesl: „Roztrhni mi košili…“

Učinila, oč ji žádal. Zaúpěl, když se dotkla jeho ramen, a ta byla zarudlá a vytržená z kloubních jamek. Chvěl se po celém těle a křičel po ní, ať už se ho nedotýká. Henrietta se tedy stáhla a jen si přála, aby brzy přišla dcera revolucionáře.

To přání se jí splnilo. Dívka se přiřítila záhy, přes plukovníkovy protesty napravila jeho paže a prozradila, že dnes v noci budou moci uprchnout.

Před půlnocí přišla zas, odemkla a pokynula jim, že smí kobku opustit. „Dneska je velká rada, vikomt René neví, co s vámi dělat,“ usmála se laskavě. „Povolali všechny, zámek je naprosto nehlídaný, možná jeden dva vojáci pochodují před dveřmi síně, kde se ostatní sešli. Máte volnou cestu!“

„Proč nám pomáháte?“ zastavila se Henrietta a dívku si změřila pohledem.

„To je prosté,“ pousmála se ona. „Nesouhlasím s metodami, které praktikuje na vězních můj otec. Občas jim nosím jídlo na přilepšenou nebo léky jako vám. Některému pomůžu v příhodnou dobu utéct. Mne nikdo nepodezírá!“

Vyklopýtali bezpečně ven a vydali se po dlážděné ulici do neznáma. Henrietta podpírala plukovníka, ale bylo jisté, že daleko nedojdou. Vnikli do ledárny, kde se schoulili do rohu skladu a s obavami vyčkávali, co přinese ráno.

Ráno nepřineslo nic dobrého. Za svítání vnikli do skladu ozbrojení měšťané. Nedalo se určit, zda patří k roajalistům či revolucionářům, plukovníka jali, jali i Henriettu, ovšem jeho strčili do kočáru a ji odvlekli do města. Volal její jméno, i ona se dožadovala, aby směla zůstat s ním, oddělili je však a povoz se dal s milým d’Agoullem do kodrcavého pohybu.

Zjevně po cestě usnul, protože když otevřel oči, ležel na měkkém loži v jakési jizbě. Byl patrně opět na nějakém zámku, ovšem tentokrát patrně ne v roli zajatce (toto jeho mínění se mělo později změnit, zatím se tu však cítil příjemně). Nad ním se skláněla žena, které by se byl nadál nejméně. Ze všech lidí, který by zde byl čekal, byla ona nejmíň desátá.

„Madame Lea!“ chtělo se mu vykřiknout, ale ona, jako by snad uhádla jeho myšlenky, zvedla významně prst a přiložila si jej na rty.

„Nehýbejte se, plukovníku,“ pronesla. „Několik týdnů si teď poležíte…“

„Ne! Henrietta… musím za Henriettou!“ zvolal.

„Ne, pane plukovníku, vy teď musíte ležet a odpočívat!“ zpražila ho žena. Bylo to tak rezolutní, že už se neodvážil vzdorovat.