Roajalista - O Pierrovi obecně, vzniku Gonské republiky a o smrti Reného

„Vstaňte,“ vybídl Pierra d’Agoulle nějaký hlas. „Je čas na výslech.“

„Výslech?“ nechápal. Pomalu vstal z lože, vklouzl do bot a nechal se odvést do salonku. Byla to malá místnůstka ne o mnoho větší než kobky, kam je s Henriettou zavřeli na zámku. Obsahovala pouze krb, nad nímž visel v zlatém rámu obraz zámku a jeho okolí, stolek a dvě křesla. Okamžitě pochopil, že tohle bude docela jiný výslech, než jakému ho podrobovali revolucionáři.

„Posaďte se,“ vybídl ho muž, který seděl v jednom z křesel. „A předtím za sebou prosím zavřete dveře.“

Plukovník poslechl.

„Dáte si čaj, nebo kávu?“

„Vodku asi nemáte…“ pousmál se muž. „Dám si ten čaj, děkuji.“ Přijal od svého společníka šálek a upil horké tekutiny.

„Nejspíš byste mi rád položil několik otázek, viďte,“ začal jeho druh, opřel se a spojil špičky prstů dohromady. „Nabízím hru – vy se zeptáte, já vám odpovím. Potom se smím ptát já a odpovídat budete vy. Ovšem budeme si říkat pravdu, pochopitelně.“

„Pochopitelně,“ souhlasil plukovník. „Přijímám.“

„Začínám,“ oznámil. „Vaše plné jméno.“

„Pierre Louis Arian de St Elle d’Agoulle, plukovník-majitel osmého regimentu kavalerie, králevic gonský. Kde to jsem?“

„Na zámku v Ykkhó, ovšem ne na tom královském, pochopitelně,“ pousmál se muž. „Nemáte se čeho bát, jsme roajalisté. Chráníme vás, pokud byste zůstal jen s tou dámou, povstalci by vás zabili během deseti minut.“

„A ona dáma je kde?“

„Pomalu, pomalu, teď jsem se měl ptát já!“ zvolal jeho společník. „Jaká je vaše nejstarší vzpomínka?“

„Okamžik,“ hlesl a zavřel oči. „Nejstarší vzpomínka…“ Chvíli se prodíral svou pamětí. „Ach ano, myslím, že jsem ji našel… Netuším, kterého roku se datuje, nikdy jsem o tom s otcem nemluvil… Sedím na koni, připadá mi obrovský. Poznávám kraj okolo sebe, jsem ve Francii. Kdosi mě přidržuje, abych z oře nespadl, a náhle mě zvedá a předává komusi jinému.“

„Zajímavé…“ odtušil roajalista.

„Snad,“ připustil on a významně upozornil, že nyní se ptá on. „Co je s Henriettou? Je v pořádku?“

„Pozor, to jsou technicky vzato otázky dvě,“ pousmál se lehce muž. „Ale budu shovívavý a odpovím vám na ně na obě. Henrietta von Berlin je na královském zámku, zcela v pořádku a zdráva.“

„Chci za ní!“ vzkřikl plukovník a nadzvedl se.

„Ještě nejste plně zdráv,“ odmítl to roajalista. „Ale brzy se za ní jistě podíváte, to vás ujišťuji. Milujete ji, že ano?“

Chvíli váhal. „Ano, velmi,“ přitakal po sléze. „Proč takovéto otázky? Proč se mne ptáte na mé vzpomínky, na mé jméno?“

„Potřebujeme ty informace, abychom vás mohli věrně nahradit,“ odpověděl on.

„Nahradit?!“ vyletěl plukovník.

„Ano,“ přikývl roajalista. „Odpusťte, možná jsem se špatně vyjádřil,“ pousmál se po chvíli. „Potřebujeme vašeho dvojníka, aby případně nezabili revolucionáři skutečného králevice.“

„Kdo je to?!“ vyhrkl.

„Nikdo, koho znáte,“ řekl muž. „Ale teď jsem byl na řadě já, takže mám teď také dvě otázky. Jste přeci ženatý, je ta Pruska vaše první metresa?“

„Neříkejte jí tak!“ vykřikl d’Agoulle. „Není,“ přiznal pak. „Je moje třetí… řekněme… dáma.“

„Co se stalo s těmi dvěma předchozími? Přestaly vás bavit?“

„Rozhodně ne!“ zvolal plukovník. „První mi zastřelili, ta druhá…“ Vzdychl. „Deianeira byla sama vrahem… Stydím se, že jsem to nepoznal.“

„To mě mrzí,“ řekl roajalista.

Pokrčil rameny. „Řekl jste, že se s Henriettou uvidím, kdy?“

„Brzy,“ odtušil on. „Vaše oblíbená barva?“

„To je absurdní!“ rozesmál se. „Černá. K čemu vám to je?“

„Už jsem řekl, musíme o vás vědět naprosto vše, pane plukovníku, každičký detail, i kdy chodíte spát. Musí to být věrohodné!“

Plukovník vyvrátil oči v sloup.

Roajalista pokračoval: „Slyšel jsem, že skvěle tančíte. Máte oblíbenou skladbu?“

„Mám,“ souhlasil. „Vážně musíte vědět i tohle?“

„Musíme,“ přikývl. „Jakou?“

„Jean Baptiste Lully, March pour la ceremonie des Turcs. Báječný umělec, mistr mezi mistry, dle mého názoru. Začínám se nudit, pro vaši informaci.“

„Jistě,“ pochopil roajalista. „Budeme pokračovat zítra.“

Po necelém týdnu vyrazila ze zámku skupina roajalistů v čele s plukovníkem d’Agoulle k Château La Maison du Roi. Revolucionáři tam ještě pořád leželi a čas od času oni nebo král vyslali hrstku vojáků, aby se pobili s vojáky druhé strany. Kdo je však vpuštěn do zámku a vypuštěn z něj, regulovali právě povstalci, kteří zabrali bránu.

„Plukovník d’Agoulle,“ ohlásil se muž. „Jestli mne nepustíte, probiju se tam!“

Vojáci se rozestoupili a nechali plukovníka projít, avšak jeho společníky dovnitř nevpustili. D’Agoulle se otočil, ale roajalisté na něj volali, aby pospíšil ke králi a jich si nevšímal. Něco v jejich hlasech ho přimělo, aby je uposlechl.

„Proč jste ho nechali projít?!“ obořil se na vojáky revolucionář, který ležení zjevně velel.

Pokrčili rameny. „Ten je liberál, králi domluví,“ odvětili.

D’Agoulle vyběhl po schodišti nahoru do patra a rozrážel jedny dveře za druhými. Konečně v jedné komnatě nalezl Henriettu von Berlin. Vrhla se k němu a přivítali se vroucným objetím.

„Pierre, kde jsi byl?! Jsem ráda, že jsi v pořádku!“

„V bezpečí,“ odvětil mezi polibky. „Byl jsem v bezpečí.“

Dva dny byl klid. Pak byl do zámku vpuštěn revolucionář, který přišel vyjednávat. Přímo se krále zeptal, zda abdikuje. Když Richard VI. rezolutně zavrtěl hlavou a celý rozezlený málem na muže poslal poslední věrné vojáky, revolucionář přešel k oknu a dal povel k útoku.

Budova padla do rukou revolucionářů záhy, poněvadž většina královy gardy se časem přidala k revoluci. Na střeše zavlál prapor povstání a král byl zatčen ve jménu republiky. Během jediného dne byl zámek dobyt, král zatčen a vyhlášena republika, jejíž zrod slavnostně ohlásil revolucionář Philipp z terasy zámku.

Králi bylo uděleno domácí vězení, stejně tak i jeho synovi. Plukovník byl vzteky bez sebe. Čekalo se, až vrchní rada revolucionářů rozhodne o dalším jejich osudu. Té to trvalo další dva dny. Plukovník i král dleli ve svých komnatách, nemohli ven, protože přede dveřmi stáli na stráži nejmíň tři revolucionáři, a neodvažovali se ani na terasu, kde by je mohli zastřelit povstalci dole na nádvoří.

„A takhle vypadá agonie monarchie,“ pronesl ponuře Richard VI. sám k sobě.

Zatímco král přecházel po místnosti sem a tam a vymýšlel, kterak by se mu podařilo dostat se z této nanejvýš nepříjemné situace, plukovník d’Agoulle lehl na postel a rozhodl se, že už se ani nepohne. Odmítal jídlo i pití, které mu kdo donesl, a aby mu převázali ránu, musel na něj jít tucet mužů, protože kdykoli se k němu přiblížil revolucionář, choval se jako divoké zvíře a kopal a škrábal kolem sebe. Neměl totiž jinou zbraň než vlastní zuby a nehty, vše mu zabavili.

Třetího dne od vyhlášení republiky vstoupil do komnaty revolucionář. „Jest rozhodnuto,“ prohlásil. Plukovník zvedl hlavu. „Abyste věděl, původně jsme vás chtěli popravit, ale nastaly… řekněme… nové okolnosti. Dneska večer bude uspořádáno pro vás takové malé… překvapení… Zítra ráno vás převezeme do přístavu, na lodi odcestujete do Francie a tam zůstanete.“

„Jaké nové okolnosti?!“ vykřikl d’Agoulle. „Jaké nové okolnosti?!! Povězte, jaké?!“

Ale on se otočil a odešel. Dveře za sebou hlasitě zabouchl.

Pozdě odpoledne se dveře znova rozlétly, do komnaty vstoupily dva vojáci a chopili se milého králevice. To stejné se událo v ložnici bývalého monarchy. Vyvedli je ze zámku na nádvoří, kde stály tribuny, a usadili je na dvě vyhrazené židle střežené vojáky.

Vojáci dostali rozkaz zastřelit krále, kdyby chtěl utéci, ovšem ne tak jeho syna. Vrchní revolucionář Philipp věděl, že králevic otce neopustí.

Plukovník seděl a hleděl před sebe do prázdna. Co se to děje? Jaké okolnosti mohly nastat? Viděl vojáky u gilotiny. Patrně se chystala nějaká poprava.

Pak ze zámku vyvedli muže ve vojenské uniformě s růžovou šerpou plukovníka. Zůstali stát u dveří a on pokračoval dál sám, kráčel mlčky opíraje se o berli, lidé mu sami ustupovali z cesty.

„René?!“ hlesl plukovník jeho jméno. Protože to byl opravdu jeho přítel.

Ryk davu jako by rázem utichl a milý plukovník neslyšel nic než tlukot vlastního srdce. Co to dělá? Proč se nebrání, co mu udělali?

„René!“ zavolal na něj. Vstal a počal se prodírat davem ke svému příteli. „René! Stůj, no tak, co to děláš?!!“

Nevnímal. Pomalu se přesunoval ke gilotině, u níž stál revolucionář Philipp.

Pierre d’Agoulle se k němu přiřítil a sevřel ho za paže. „Stůj!“ vzkřikl. V jeho zelených očích se třpytily slzy. „Prosím tě, René, tohle mi nedělej!“

„A proč?“ zajímal se skoro povýšeným tónem on. „Proč bych měl ještě žít? Vzali mi všechno. Z armády mě vyhodili, a co mám dělat doma? Práci nezastanu. Tak mi neříkejte, co můžu a co ne. Ostatně, už nejste králevic.“

„René…“ hlesl sevřeným hrdlem.

„Pst,“ napomenul a objal ho. „Odpouštím ti, slyšíš? Promiň, jak jsem se k tobě choval, Pierre. Přátelé?“

„Přátelé,“ přitakal.

„Dobře,“ přikývnul. „Tak splň příteli jedno přání. Nech mě jít.“

Doslova se vykroutil z Pierrova sevření a pokračoval. Plukovníka samého se chopily dva revolucionáři, kteří jej vlekli zpět k jeho otci. Vzpíral se, až s ním zůstali stát.

René došel ke gilotině. Nebránil se, když mu revolucionář Philipp stříhal vlasy, jež trochu zahalily šíji. Nebránil se, když mu jiný muž strhal vyznamenání z košile. V davu na nádvoří panovalo naprosté ticho. Když byl ostříhán a košile na něm visela v cárech, sám se mlčky posunul k desce gilotiny. Přivázali ho k ní a sklopili ji dolů. Hrdlo mu znehybněli druhou částí dřevěné desky a Philipp jako kat uvolnil čepel.

Zaleskla se ves svitu zapadajícího slunce, když letěla dolů, a během dvou vteřin oddělila hlavu od těla. Bylo to rychlé.