(Revoluční rok) 1862 / Příčina a následek / 2

Ještě chvíli smutně hledím na zničenou práci. Vlastně jsem tak trochu lhal, kulce jeden z nich unikl. Clara s paraplíčkem, kterou si vzal voják s sebou. V ruce potěžkávám váček s devadesáti stříbrňáky. Možná bych mohl slevit obrazy na dvacet, ale nejen Claře. Když už slevit, tak všem. Aby na světě zůstalo aspoň trochu spravedlnosti.

Sbírám malby a zamířím ke kováři Edtraggovi. Přátelím se s jeho synem. Kovář ode mne kupuje prostřelené obrazy a hází je do výhně. Soucitně se na mě usmívá a já z jeho výrazu vydedukuji, že ví, co se stalo. Dává mi za topivo pětatřicet stříbrných. On jich má dost. Šlechtici od něj kupují rapíry, šavle i bodáky. I prostá měšťanka od něj vezme nůž. Vyrábí rovněž krásné zvonky. Kdysi jsem jeden koupil tetě k narozeninám, dodnes jej máme doma.

Loudám se domů. I když mám kapsy plné petroleje, sýra, šití i jiných drobností a měšec na krku mi vesele zvoní stříbrem, já šťastný nejsem. Je mi líto mé práce, ne že by mne to ovšem od malování Clary odradilo. Její obrazy se líbí všem, nejen jí. A mně se líbí ona. V duchu si pomyslím, že ten dědek s hodností plukovníka určitě záhy zemře. Pak spolu budeme moct být…

Musím se zastydět. Nikdy s ní nebudu moct být, nechce mne. Totiž nevím, jestli mne chce nebo nechce, ale jako dcera gardisty si může dovolit být vybíravá. Uvažuji, jestli bych vůbec chtěl být s někým tak pyšným. Třeba bych ji změnil…

„Árno!“

Z myšlenek mne vytrhuje hlas. Někdo ke mně pospíchá. Na okamžik dostávám strach, že mě dohnal plukovník, ale ten by se neobtěžoval volat na mě jménem, které mimochodem stejně nezná. Otáčím se. Skutečně to je gardista. Jen ne ten, kterého jsem čekal.

„Ethane!“ směju se a obdaruji ho přátelským objetím. „Co potřebuješ?“

„Vracíš se z trhu brzy,“ podotýká kamarád. „To jsi tak rychle prodal?“

„Ano,“ přikyvuji při vzpomínce na kováře. „Ano, prodal… Co tu děláš ty? Neměl bys být ve službě? Ještě máš na sobě uniformu!“

„Je neděle!“ zvolá. „Mám volno!“

To je pravda, uvědomuji si. Existují dva druhy gardistů. Jedni, kteří slouží celý týden s výjimkou neděle. A pak druzí, kteří jsou ve službě naopak pouze v neděli. Ti mohou mít i jinou práci, ale zase berou podstatně nižší žold za služby králi. Většinou se vybírají z nevěřících, protože křesťané chodí v neděli do kostela. Chodí tam samozřejmě každý den, ovšem v neděli to má jakousi sváteční atmosféru, jako ostatně všechno ostatní.

S Ethanem se tedy mohu vidět pouze v neděli. Prohlížím si ho. Bílý oděv, červený kabátec člena gardy, rapír v pochvě u jeho boku. Je to jediná zbraň, kterou si může ponechat. Karabinu i pistoli musejí gardisté při odchodu odevzdat do zbrojnice. Souboje jsou na ulicích zakázané, pokud se jich nezúčastní gardista, ale musí být vždy jen jeden muž proti jednomu muži. Jenže by bylo těžké se orientovat v tom, který gardista má v neděli službu a který ne, a proto ti, kteří mají volno, nosí kolem paže uvázaný bílý šátek. Pokus by se Ethan utkal dnes v duelu, skončil by na měsíc v žaláři a na konci trestu by schytal patnáct ran bičem. Takový je zákon. Je to taky další důvod, proč se jim zabavují střelné zbraně, je totiž mnohem snazší odhalit souboj na meče než přestřelku.

Zrak mi padá na Ethanovu tvář. Zrzavé vlasy si svázal do culíku u krku, jak nařizuje mrav, a na čele má obvaz, kterým prosakuje krev.

„Co se ti stalo?“ ptám se.

„Na tom nezáleží,“ mávne rukou on. „To víš, gardista, králův ochránce. Jako by nestačilo, že z nás nutí daně…“ Rychle se ohlíží přes rameno a významně ztlumí hlas: „Ještě z nás dělá své ochránce…“ Není dobré pronášet takové věci nahlas. Ethan má ovšem pravdu, není to spravedlivé. Jenomže spravedlivost v poslední době zjevně závažně ochořela. Bojím se, že možná zemře docela.

„Pst,“ napomínám ho. „Takové věci lépe nahlas nevyslovovat.“

„Máš pravdu,“ souhlasí tiše. „Přinejmenším ne tady. Pojď se mnou, máme pro tebe práci.“

„Práci?“ divím se. Vcelku bez protestů se jím však nechávám odvést do takřka zapomenutého skladiště, kde se scházejí republikáni.

Místnost je temná, ale Ethan vytahuje voskovici a zapaluje ji. Sedáme si k ní. Můj přítel pokládá prst na ústa a začíná šeptem, který však stejně zní jako řev, v tichu oné prostory.

„Vím, že se přátelíš s knížetem z Elzzbierppe. Zařídil ti imunitu před verbíři, nemůžou tě chytit, díky čemuž jsi sice ve značné výhodě, ale nepoznáš také mnoho věcí, Árno. Revoluce už není jen sen lidu, vroucné přání, modlitba, tak dlouho nevyslyšená – revoluce se děje, právě teď, Árno. A ty se musíš rozhodnout, na které straně stojíš! Ne hned teď, ale brzy.

Avšak k věci. Nasadili jsme špeha na ples, který se má dnes večer konat na zámku. Jenomže došlo ke komplikacím, generál du Martaus, který měl být ve Francii, se vrací dřív a má se plesu zúčastnit. Jenomže on Heloisu, která pro nás má cosi zjistit, zná. Nesmíme dopustit, aby ji tam zastihl, musíš ji varovat.“

„Chcete po mě, abych pronikl nepozvaný na královský zámek a informoval Heloisu o generálově příjezdu?“ vytřeštím oči. „Já? Já, Árno Öörr?“

„Jo,“ přikyvuje. „Vím, že jste spolu kdysi cosi měli, Árno, promiň, ale nikoho jiného nemám, mí druzi operují zase jinde… a ty máš výborné prostředky, kníže ti může zajistit šlechtický oblek i novou identitu…“

Má pravdu, opět. Kníže se kdysi dvořil mé matce, zůstali ovšem přátelé, přestože ho odmítla, a nakonec jsme se spřátelili i my dva. Hodně mi pomáhá.

„A odměna?“ nezapřu v sobě obchodníka.

Usmívá se. „Dvě stě stříbrných.“

To jsem nečekal ani v tom nejlepším případě. „Fajn,“ říkám. „Udělám to.“

„Tak jo,“ přikyvuje a poplácává mě po rameni. „Dík, kamaráde!“

„Poslyš,“ říkám. „Kolik je vás vlastně u revoluce?“

„Myslíš gardistů? No, nejsem sám, to ne, ale většina jsou roajalisté, to je pravda,“ připouští. „Řekl bych tak… dvacet? Aspoň někdo, být sám, to by mne nebavilo,“ směje se. „Takže domluveno?“

„Domluveno,“ souhlasím. Podává mi měšec. Zvedám k němu oči. „Platíš předem?“ divím se.

„Věřím ti.“

Krčím rameny. „Tak jo,“ utrousím.