(Revoluční rok) 1862 / Příčina a následek / 3

Cestou ke knížeti z Elzzbierppe uvažuji, proč na sobě měl můj přítel stále uniformu. Patrně se nestihl převléct, anebo se převlékat nechtěl.

Musím pořád přemýšlet o dnešním ránu. Neznám plukovníka, ale jeví se mi být poměrně idiotským. Zničit veškerou mou práci, protože jsem mu jedinkrát zalhal? Jsem přesvědčen, že mne viděl poprvé. A jak vůbec mohl vědět, že mu lžu? O tom, že ji sleduji, neví ani Clara sama! Nebo ano? A mohla to říci otci?

Uvědomuji si, že se chvěju. Nevím proč, poněvadž nepociťuji zimu, kabát mě vcelku chrání před nelehkými zkouškami počasí. Taky se mohu přitisknout ke koni, kterého mi na cestu půjčil Ethan. Zvládl bych cestu i bez něj, ovšem chtěl jsem se zastavit za tetou a dát jí peníze, než odjedu na zámek. Taky jí alespoň říct, že někam jedu, aby se o mě nebála, i když by to nepochybně nepomohlo. Poté, co mého otce revolucionáře zavraždili roajalisté a má matka propadla letargii, dokud od nás neodešla neznámo kam, jsem jí zůstal jen já.

Pobídnu koně do cvalu. Během půl hodiny dorazím k tetě, odevzdávám jí peníze, a aniž bych jí sdělil, kam vlastně vyrážím, líbám ji na čelo a stejně jako ráno ji opouštím. Za další hodinu jízdy klusem, po které se ještě dalších několik minut třesu, přijíždím k zámku knížete d’Elzzbierppe.

„Ahoj Árno,“ vítá mě s úsměvem aristokrat. „Přijel jsi mne navštívit?“

„Vlastně ne, ne tak docela,“ přiznávám. „Potřebuji pomoc.“

Seskakuji z koně a nechávám se od něj zavést do budovy, ovšem nedovolím mu zatáhnout mne až do salonku, kde jindy sedáváme nad čajem nebo čokoládou a dlouze konverzujeme. Tentokrát ho zastavuji v půlce cesty.

„Pomůžete mi?“ ptám se.

„Jistě,“ krčí rameny, „jsme přeci dávní přátelé!“

Říkám mu, co potřebuji. Vede mne do své ložnice, otvírá truhlici a podává mi šaty. Vděčně si je tisknu na prsa. Hedvábné punčochy i košile, jemnější než cokoliv jiného, čeho jsem se kdy dotkl. Krátké saténově lesklé nohavice po kolena, nepohodlné střevíce na podpatku vyšším, než na jaký jsem zvyklý, brokátový kabátec. Přes to všechno si navlékám vlastní teplý kabát a knížecí rukavice z tmavé měkké kůže a třírohá klobouk. Dává mi také rapír v kožené pochvě, který je připnut k bandalíru, jenž si upravuji přes rameno jako šerpu. Umím se zbraní zacházet, ačkoliv šikovnější jsem s pistolí. Křesadlové bambitky jsou ovšem náladové. Někdy vystřelí, když to vůbec nečekáte, nebo naopak odmítají spustit, i když mačkáte kohoutek. Kníže se takhle kdysi postřelil sám.

Pak nastává onen okamžik, kterého jsem se děsil, a sice že se mne kníže ptá, k čemu oděv vlastně vůbec potřebuji.

„Ehm…“ koktám. Rozhoduji se, že mu řeknu polopravdu. „Víte, na plese na královském zámku má dnes být dívka, na které mi kdysi velmi záleželo, tak jsem ji chtěl zase vidět…“

Zabralo to, uleví se mi, když soucitně přikyvuje.

Ještě mi pod krk upravuje bílou vázanku, než mne propouští. Odjíždím spokojený sám se sebou. Podle slunce odhaduji, že může být tak pět hodin odpoledne.

Před zámek se dostávám za soumraku. Nebe temní a na zem dopadá zář nádherného odstínu modré, jenž se mi líbí daleko více než východ nebo západ slunce a jeho oranžová.

Zkouším to po dobrém, stavím se do fronty a poté oznamuji gardistovi své smyšlené jméno spolu s titulem vikomta. Nevyjde to. Hodnou chvíli mne hledá voják v listině hostů, ale bezúspěšně. Vzápětí se na mě oboří, jestli si vážně myslím, že je takový idiot. Rozhlížím se kolem. Vidím tu spoustu vojáků s bílými pruhy látky kolem paže a je mi jasné, že král povolal na dnešní ples i ty, kteří měli mít volno, aby zvýšil ostrahu. Zjevně vytušil, že se něco chystá. O důvod víc odtud Heloisu dostat pryč.

Bránou se dovnitř nedostanu. Zbývá jediná cesta. Říkám si, že vylézt na zeď nemůže být těžší než na strom, navíc mám tmavý oděv, takže mne nebude vidět hned. Schválně si vybírám ne nejsnáze zdolatelné, nýbrž nejtmavší místo. Pak se začínám drát vzhůru. Mám bohužel do masa okousané nehty, takže těmi se v úzkých škvírách mezi kamennými kvádry nezachytím, ale mohl by mi pomoci rapír. Tasím zbraň a zabořuji její čepel do malty. Není to nejhorší. Kord se sice děsivě prohýbá, ale zatím se nezlomil. S jeho pomocí se škrábu o tři metry výš.

A pak mě zaregistrují. Vím, že je jen otázkou času, než pomě začnou střílet z karabin. Už slyším první výstřel, jenže kulka se odráží od kamene a já uslyším sténání vjáka, kterého odražený projektil trefil. Dopřávám si chvíli potěšeného úsměvu, než pokračuji ve šplhu. Ještě že je kord tak pružný, říkám si, když se mi opět v ruce ohne málem do úhlu devadesáti stupňů. Na poplach zní marš. Další výstřel vedla patrně pevnější ruka, protože mi kule olizuje levou líci. Rána je ryze povrchová a spustí se z ní jen minimum krve. Ve chvíli, kdy mě další střela málem zasahuje mezi nohy, se škrábu na vrchol zdi. Skutálím se do ochozu a vím, že nemám mnoho času, než se i sem vřítí vojáci. Uvažuji, proč už tu vlastně nejsou, mohli na mě pálit zespodu i ze shora. Ve finále – dobře, že to neudělali.

Rána na líci mě pálí, ale je to spíše otravný druh bolesti než ten, který vyžaduje okamžité řešení. Rychle se zvedám a utíkám v předklonu, dokud mi nedochází, že ochoz není nijak vysoký a mohou mě snadno trefit do spánku. Jakmile mi dochází toto riziko, vrhám se na zem a plazím se po kamenech. Nacházím žebřík. Ještě že jsou vojáci tak líní, oddechuji si, když se po něm spouštím dolů. Slyším další palbu a v duchu si sám lámu hlavu, jak je možné, aby gardisté mířili tak mizerně, poněvadž mne nezasahuje ani jediná ze střel. Uvědomuji si, že mám mimoděk křečovitě zavřené oči, a otevírám je.

Jako bych byl několik minut duchem nepřítomný. Ve vzduchu visí nezaměnitelný pach zkažených vajec, síry – pach střelného prachu. Nic nevidím, protože mě obklopuje neprostupná clona dýmu střeliva. Co se stalo?

Ještě pořád slézám po žebříku a pod sebou slyším nadávky. Z jejich útržků si postupně skládám obrázek toho, co se událo. Zavinil to Ethan. Jako všichni ostatní i on tráví dnešní noc zde, přesto se mi rozhodl pomoci. Neméně hlasitě se brání, že dýmovnici upustil omylem, že šlo o nehodu. Mám co dělat, abych se nerozesmál radostí. Gardisté mne nezasáhli, poněvadž mířili zcela naslepo. Pálil jen do dýmu střelného prachu a pouze doufali, že zasáhnou cíl! Ještě že se jim to nepovedlo.

Zvony bijí na poplach, kolem mě zní marš jako nějaká temná výhružka. Dým kolem mne už se zvolna rozplývá, stejně jako šance na to, že se vůbec kdy k Heloise dostanu. Vyrážím tryskem do podloubí, kde mne skrývá milosrdná tma. Vím, že nemám na výběr a budu muset svůj kord použít i k jinému umu než ke šplhání po zdech. Znovu zbraň tasím, poněvadž jsem ji musel ukrýt do pochvy, abych měl obě ruce volné při slézání žebříku. Vsadím se, že ten už složili.

Dopřávám si chvíli oddechu, protože vojáci nemají tušení, kam jsem zmizel, a momentálně se reálně více než hledání mně věnují nadávání Ethanovi. Je mi líto, že kvůli mne dostává zabrat. Kdo ví, co s ním udělají, možná ho zbijí, dostane výprask nebo ho nedej Bože rovnou popraví.

Páchnu střelným prachem. V duchu si pomyslím, že i kdyby nakonec neměli ponětí, kde jsem, můžou mne klidně hledat po čichu… Ne, nemohou, střelný prach je přeci cítit úplně všude, od dýmovnice i výstřelů karabin. Všímám si, že jedna bedna leží u hradeb, z ní si patrně berou prach do váčků, které nosí s sebou. Střelný prach je výbušný…

Mohl bych gardisty od hlavního vchodu do budovy odlákat pomocí výbuchu?

A proč by ne, pomyslím si s triumfálním úsměvem. Ještě jsi nevyhrál, Árno, napomínám se vzápětí, ještě pořád nejsi v zámku a nenašel jsi Heloisu. To bude možná nakonec ta vůbec nejsložitější akce dnešní noci.

Na stěně sloupů podpírajících podloubí hoří pochodně. Odvazuji si fiží a následně zaváhám. Dokážu hořící látku dohodit až k bedně? Může být ode mne vzdálená asi šest metrů a já se stejně budu muset ukázat, abych fiží zapálil, nemělo by být tedy těžké doběhnout k ní blíž, ale nevím, jestli dokážu dostatečně rychle zmizet, abych se sám nevyhodil do vzduchu. Patrně mi však nezbývá nic jiného než zariskovat.

Srdce cítím až v krku, když se opatrně kradu ze stínů. Beru louč a zmuchlám vázanku do kulišky, z níž nechávám trčet cíp. Ten zapaluji. Pak vybíhám, házím látku do pootevřené bedny střeliva, a vrhám se k zemi, ruce si tisknu k uším.