(Revoluční rok) 1862 / Příčina a následek / 6

Chvíli je ticho. Pak sbírám odvahu, abych se zeptal na to, nač myslím od chvíle, kdy jsem uviděl zraněného Tionase: „Zůstal ten projektil v těle, nebo jste jej vytáhli?“

„Nemuseli jsme,“ vrtí hlavou Quö, jediný zdravý mezi námi. „Je to čistý průstřel…“

Přikyvuji, jenže mě nenapadá, co na to říct.

Asi tak za dvě hodiny nám donesou jídlo. Okamžitě se vrhám k lahvici s vodou, trhám další pruh látky z košile (víc už se na mě kníže zlobit nemůže) a namáčím ji d chladné tekutiny. Pak jej opatrně pokládám Tionasovi na čelo. Skoro slyším zasyčení, které vydává jeho kůže, horká a suchá jako poušť.

Když to stejnými slovy líčím svým dvěma společníkův, Christian se ušklíbne: „Kdyby byl jako poušť, tak by to nebylo zas tak zlé, protože by v noci zchladl.“ Vzápětí se rozesměje, jako by řekl něco tuze vtipného.

Vyplachuji ránu a nakonec si košili dočista svlékám a trhám ji, abych ji použil jako obvazy. Nejen pro Tionase, ale také Christiana, kterému se čistě pro vlastní klid dívám na pahýl. Pak stahuji z nohou boty a omývám i vlastní zranění.

„Co máš s nohou?“ ptá se Christian se stejným zájmem v hlase, jaký se promítl u mne, když jsem poprvé uviděl jeho chybějící končetinu.

„Ále,“ mávám rukou. „Vyhodil jsem do povětří bednu střelného prachu…“

Když jim popravdě vylíčím onu událost, sklízím učiněný aplaus. Nedokážu odolat té drzosti, vstávám a ukláním se. Pak dodávám, že patrně za to mne zavřeli. Tedy kromě údajného postřelení plukovníka gardy, za což jsem tu opravdu nevinně.

Oni mi na oplátku také líčí své příběhy. Christian s Tionasem jsou bratři, dokonce prý dvojčata, což bych do nich neřekl, protože si nejsou skoro vůbec podobní. Patří mezi zarputilé republikány a stali se oběťmi honů na povstalce. Vzpomínám na dobu před třemi lety. Hrozné časy.

Pár týdnů předtím se revolucionáři odhodlali k činu a pomocí lstí se zmocnili několika významných budov, obsadili zbrojnici, několik manufaktur a dokonce i železnici. Skoro jsme vyhráli, dokonce se plánoval velký pochod na královský zámek a ulice vypadaly jako Paříž při povstání zvaném Velká francouzská revoluce. Hodně jsme se inspirovali Francií při svých plánech, jejich vítězstvími i chybami, volali jsme po Robespierrovi. V postranních uličkách i velkých prospektech vzrostly rázem barikády a my měli téměř vyhráno.

Pak ale přijely posily, vojáci byli převeleni z táborů do hlavního města a rozmetali poslední odpůrce monarchie. Během necelého týdne dobyli zpět všechny bašty revoluce a nastala opravdová trýzeň.

Aby zabránili podněcování ke vzpouře a nějakým dalším intrikám proti králi, zakázali veškeré shromažďování lidí, na trhu vás na každém kroku doprovázel gardista a kontroloval, jestli se nezaplétáte do řeči s někým podezřelým. Pokud se jim jakýkoli náznak ve vašem hlase nezdál nebo pokud jste příliš opakovali slova a hrozilo, že se jedná o nějakou předem domluvenou šifru, zavřeli vás nebo vám na místě prostřelili lebku. Mělo to ovšem jeden pozitivní účinek, protože když se nesměla často opakovat slova, jazyk obyvatel jen kvetl, takže máme poměrně bohaté vyjadřování.

Ušklíbám se nad vlastními myšlenkami.

Nesměli jsme se ani pohybovat po setmění po ulicích, občas dokonce obcházeli kolem vojáci, kteří jako verbíři chodili od domu k domu. Místo aby si s sebou odvedli všechny dostatečně vzrostlé chlapce, kontrolovali pouze, zda jsou v domě všichni, kteří tam být mají. K tomu potřebovali záznamy ze sčítání lidu, které se od té doby koná skoro každý měsíc, nikoli jen dvakrát do roka.

Dozvídám se, že Tionas s Christianem byli mezi těmi nešťastníky, které chytili, jak se vracejí za tmy domů. Ohromeně zalapám po dechu.

„Vy jste tady už tři roky?“ vydechuji nevěřícně.

„Ne, tady ne,“ přiznává Christian. „Do téhle kobky nás převezli před dvěma měsíci. Cestovali jsme po všech věznicích v Ykkhó.“

Koušu se do rtu. Řekl to tak, že to vyznělo, jako by jen vlezli dovnitř, nakoukli do kobky a zase odkráčeli. Jako by to byla nějaká atrakce nebo stezka odvahy. Jenomže přinejmenším na Tionasově těle je známo dlouhodobé týrání.

„Před týdnem jsme se pokusili utéct,“ pokračuje, když se ohlížím po jeho bratrovi. „Dostali jsme se na nádvoří, tam nás chytli gardisté. Pochopil jsem, že není úniku, ale Tionas se bránil, tak ho…“

Není nutné, aby větu dokončoval.

„Měl jsem vztek, navíc k nám přidali tohohle,“ ukazuje na Quöa. „Nic proti němu nemám, ale rozzlobilo mě, co udělali bratrovi, myslel jsem, že třeba najdu nějaký uvolněný kámen ve zdi, nějakou skulinku, kudy bychom mohli uniknout…“

„Za tři hodiny se zdálo, že nemá na rukou kousek kůže,“ vykládá Quö. „Pak dostal horkost, asi den nato. Mít tady jednoho umírajícího, to ještě snesu, ale dva…“

„Ječel na gardisty tak dlouho, až se smilovali,“ říká Christian.

„Spíš už nevěděli, jak mě mají umlčet,“ pousměje se on. „Skoro jsem přišel o hlas, než mě vyslyšeli.“

„Ale zachránil mi aspoň tu druhou ruku…“

„Jo, to je pravda,“ přikyvuji.

Quö krčí lhostejně rameny. „Jsem mrtvý muž, moje hlava má v koši gilotiny zamluvené místo dávno před vámi, nechci odejít a nepomoct nikomu dalšímu…“

Je zcela očividné, že on sám o svém příběhu nechce hovořit, takže proč bych ho nutil?

Dokončuji tedy vlastní historii, jejímž výsledkem je to, že tu nyní s nimi sedím. Vyprávím o postřelení plukovníka i o tom, jak jsem se i já vzpíral strážím, když mne zatýkaly. Nevynechávám ani dívku, která mne vojákům ukázala, přestože si je myslím dobře vědoma toho, že ji vroucně miluji. Vím, že zná mé city k ní. Jednou jsem ji přistihl, že se dívá do křoví, kde jsem se ukrýval, abych ji maloval. Viděla mě. Ale neřekla nic. Přinejmenším přede mnou o celé věci smlčela, ovšem ne tak patrně před otcem.

Povídáme si o různých nesmyslech do konce dne. Po západu slunce nám voják donese košík s jídlem a dvě lahvice vody. Pak odchází. Očekávám nějakou kaši, suchý chleba nebo něco na ten způsob, ale v koši na nás čeká hostina.

„Co je?“ ptají se ostatní nechápavě, když vidí, jak nevěřícně civím na obsah košíku, Sami vztahují ruce po pečeném kuřeti. Váhavě sahám na misku nějakého vývaru, ve kterém plave hrášek, ale oni mne zarazí.

„Nejdřív modlitba, ne?“ říká Quö se zvláštním tónem v hlase, skoro jako by to myslel sarkasticky. Bereme se za ruce. Levou rukou svírám Quöa a druhou hmatám ve vzduchu, dokud mi asi po půlminutě nedochází, že se nemám čeho chytit. Zahanbeně skládám ruku do klína, ale Christian je bere a sám ji pokládá na pahýl. Neřekne sice ani slovo, ale významně se mi dívá do očí.

Vzápětí mi dochází, proč zněla Quöova poznámka o modlitbě tak potutelně. Místo modlitby k Bohu totiž zpíváme revoluční píseň. Tu, u které jsem poprvé zjistil, že mám v kobce společnost. Už nezní nejistě a opatrně, naopak; naše hlasy se mocně rozléhají kobkou.

„My… řvem do daleka…

Král… ať… ať se svléká,

My… nebudem…“

Ta slova se ozvou sotva znatelným šepotem, takže se v prvních vteřinách domnívám, že tentokrát se jedná opravdu o pouhou ozvěnu. Mýlím se však.