(Revoluční rok) 1862 / Příčina a následek / 9

Zkroutím rty, ale nemůžeme tu zůstat, jakkoli by si to nepochybně Christian přál. I on to však zdá se chápe, poněvadž poté, co se na něj dlouze smutně zadívám, pomalu přikývne. Jemně líbá bratra na čelo, povzdechne si a vzhlédne.

„Co dál?“

„Budeme muset skočit, Christiane,“ říkám.

„Skočit?“ třeští na mě oči, jako bych po něm chtěl, aby si uřízl nohu nebo něco takového. „Víš, jaká je to výška? Zabiješ nás!“

„Ne, když budeme dobře skákat,“ říkám. Vtom uslyšíme kroky. Blíží se k nám gardisté. Chvíli času jim zabralo, než odnesli raněné, jenomže my se také zdrželi kvůli Tionasovi.

„Hej, stůjte!“ slyším zvolání vojáků. V duchu si pomyslím, že je naprosto zbytečné to křičet, vždyť se nikdo nezastaví.

„Christiane!“ vykřikuji. „Teď!“ Ani se neohlížím a stoupám na sám okraj hradeb. „Promiňte, pánové, velmi rád bych se zdržel ve vaší milé společnosti, ovšem neodkladné povinnosti mne nutí vás pustit, zase někdy příště, ano? Na shledanou!“ Ještě jim rozpustile zamávám, než se nakláním dozadu a nechávám se neviditelnou silou svrhnout dolů. Slyším, jak podobnou metodou zkouší zapůsobit na gardisty i Christian, který stále váhá, i když také stojí na hradbách, ale když se ozvou výstřely, následuje můj příklad.

Nevím, jak dlouho padám, ale připadá mi to jako celá věčnost. Hradba je asi devět metrů vysoká. To je smrtonosná dráha pádu. Umiňuji si, že nezavřu oči, a tak pozoruji vrchol hradeb, přes nějž se naklánějí vojáci, kteří se ode mne čím dál tím víc vzdalují.

Co jestli umřu, bleskne mi hlavou, co se pak stane? Zachráním si život před gardisty tím, že se zabiju při pádu ze zdi? Patrně na to myslím dost pozdě, jenže copak jsem měl čas přemýšlet nad takovýmito věcmi, když všude kolem nás byli vojáci s nabitými karabinami?

Devět metrů. Je nemožné, abych to přežil, rozplácnu se na zemi, patrně si zlomím většinu kostí v těle. Buď se praštím do hlavy, nebo si zlomím vaz, nějaká smrt se pro mě při dopadu najde.

Najednou cítím náraz. Chvíli váhám, ale pak se rozesměju. Já žiju! Jsem naživu, ačkoliv pořádně nechápu, jak je to možné! Za pár vteřin uslyším další žuchnutí pár centimetrů ode mne.

„Christiane?“ říkám.

„Árno,“ odpoví. Podíváme se na sebe. „Zvládli jsme to!“ směje se. „Jsme svobodní!“

„Jo,“ přikyvuji unaveně. Cítíme lehké kodrcání a slyšíme klapot koňských kopyt. Museli jsme spadnout na nějaký povoz se senem, který stál naštěstí pod hradbami. To nám zachránilo životy.

„Děje se něco? Jsi v pořádku?“ ptá se vážně Christian.

„Nevím…“ odtuším. „Ty?“

„Nápodobně. Mám nápad, zkusíme se teď společně posadit, ano?“

„Dobře.“ Velice pomaličku a opatrně se zvedám, nejprve na lokty, pak se opírám o dlaně... Vykviknu bolestí a do očí mi vhrknou slzy.

„Árno,“ oslovuje mne společník a mně je jasné, že ví, že jsem zraněný.

Nechávám ho, aby mi pomohl do sedu, a ukazuji mu svou ruku. Když mi prohmatává předloktí, trhám sebou bolestí. „Bude to zlomené,“ říká vážně. „nemůžu to srovnat, potřebuju na to obě ruce.“

„Co to znamená?“ ptám se hloupě. Je zjevné, že Christian ví o léčení víc nežli já.

„Že jsme v háji,“ blýskne po mně očima.

Dochází mi, že svítá a já poprvé vidím, jak vlastně vypadá. Má světlé vlasy, rozcuchané a plné slámy a sena, podobně nejspíš budou vypadat i moje. Na první pohled vypadá silně, a když se ho ptám, kdo vlastně je (teda kromě revolucionáře), odpovídá, že se narodil jako mladší bratr kováře. V duchu srovnávám Christiana s jeho bratrem. Ačkoliv mi tvrdí, že je druhorozený, vypadá podstatně starší než Tionas.

„Tvého bratra je mi líto,“ pípnu.

„Je to má chyba,“ posmutní. „Nestihl jsem ho vzít s sebou…“

Neříkám mu, že já na to ani nepomyslel, poněvadž jsem automaticky předpokládal, že se o něj postará Christian, což bylo ohromně nezodpovědné, sobecké a opovrženíhodné.

„Co teda uděláme s tou rukou?“ ptám se.

„Zkusím to srovnat,“ vzdychá. „Později. Nebo bychom mohli poprosit toho hodného člověka, který řídí vůz,“ navrhne, ale z jeho tónu poznám, že to myslí spíš jako legraci.

„Když ho neznáš, jak víš, že je hodný a že nám bude ochotný pomoci?“ ptám se a napodobuji jeho intonaci.

„Za pokus nic nedáš,“ říká.

„Tobě nic není?“ zajímám se s náhlým strachem.

Krčí rameny a pozvedá pahýlem zakončenou paži. „Já už si nemám co zlomit,“ poznamenává.

„Hele, pořád máš druhou ruku!“ volám, ale přitom se směju.

Protože jsme se oba dostali do dobré nálady, ještě si zpíváme:

 

„Svrhneme krále, není zbytí,

Co dosud dělo se, už nesmí býti,

Král ať se v blátě válí,

My sami budem‘ si králi!“

 

Při zpěvu se objímáme kolem ramen.

 

„Král míval všechno a my nic,

Nepřipusťme to nikdy víc.

Králi už poslední vteřinka tiká,

Ať žije svoboda, republika!!“

 

Dívám se na svého společníka. Právě jsme uprchli z vězení na královském zámku, nejlépe střežené budově v zemi. Sedíme na voze sena a zpíváme si. Nahlas zpíváme revoluční písně. Jsme buď blázni, nebo sebevrazi. Nebo možná děsivá kombinace obojího. Jsem ale rád, že je tu Christian se mnou.