(Revoluční rok) 1862 / Příčina a následek / 10

„Ty, Árno,“ oslovuje mě s náhle bledou tváří. „My tady nemůžeme zůstat, kdo ví, kam nás odveze. Ve městě určitě už visí na každém plakátu naše tváře.“

„To je fakt,“ uvědomuji si. Aniž bychom se nějak dál domlouvali, u brány seskakujeme na zem. Okamžitě se po nás vrhají dva vojáci, ale já s Christianem každého chytáme a podřízneme jim jejich vlastními zbraněmi hrdla. Prima, myslím si. Aspoň máme ocelové meče. Christian chce vojáka pustit, ale já mu to zakazuji tak rázně, že se nedováží mi odporovat. Bránou se k nám totiž blíží další gardisté v úhledném šiku, první řada zaklekne a společně s další na nás vypálí sprchu střel. Vzduchem zavane střelný prach. Těla dvou mrtvých vojáků nám však poskytují ochranu a žádný z projektilů nás nezasahuje.

Pomalu couváme a nepřestáváme k sobě tisknout mrtvé gardisty, ačkoliv pochybujeme, že by po nás znova stříleli, protože už se přesvědčili, že je to zbytečné. Tak se nám daří proniknout do lesa půl míle od zámku. Gardisté vědí, že tam nás pronásledovat nemohou, poněvadž musejí hlídat vlastní budovy královského sídla. Brzy se však do lesa jistě vydají, až jim král dá přímý rozkaz nás nalézt. A já nepochybuji o tom, že přesně s tím nebude váhat.

Šacujeme mrtvoly jejich dvou druhů a já si na sebe beru košili jednoho z nich, poněvadž mám celou dobu nahý trup. Vlastní košili jsem musel v kobce roztrhat. Vezmeme si také jejich brašny a zbraně, jmenovitě karabiny, pistole a především pořádné šavle. Nenecháme jim ani měšce s penězi, náboji a střelným prachem, a tak jsme záhy ověšené všemi těmito věcmi. Rád bych si vzal i uniformu vojáka, ale neodvažuji se to udělat. Už tak jsme je okradli o dost věcí.

„Prima,“ říká Christian. „Aspoň si budou myslet, že je zabili lapkové.“

Prodíráme se lesem a trvá nám zhruba dvě hodiny, než nám dochází, že máme zlé obtíže. Moje levá ruka je naprosto nepoužitelná, ačkoliv kromě otoku na pohled nevypadá zlomeně. Vzhledem k bolesti, kterou pociťuji pokaždé, když se pokusím o ruku opřít nebo s ní něco uchopit, však nepochybuji o diagnóze, kterou mi sdělil Christian. Taky cítím mravenčení v prstech.

„Poslyš,“ oslovuji po dlouhém tichu Christiana. „Až skončí revoluce, jestli vyhrajeme, co chceš dělat?“

Krčí rameny. „Kdo zaměstná jednorukého,“ bručí. „Možná se dám do armády, abych sloužil republice. Ty?“

„Zabiju krále,“ drtím mezi zuby slova, která tak toužím, aby se vyplnila. Povytahuje obočí. „Osobně mu vpálím kulku do hlavy… ne, ne, to je příliš milosrdné. Co bych měl udělat muži, který nás tak trápí?“ říkám. „Nenávidím ho. Prostý lid umírá hlady a on si zve na zámek svůdné Turkyně, aby mu tančily a milovaly se s ním… Já… Cítím k tomu muži takový odpor, že ani nevím, jak to vyjádřit!“

„Skutky,“ říká. „Vyjadřuj to skutky, dělají to všichni republikáni.“

„Dobrý nápad,“ usmívám se. „Slyšel jsem, že má být za dva týdny jakási sláva, král se má jet podívat do města. Parádní příležitost.“

„Ale my do města nemůžeme!“ zvolá zoufale. „Můj milý Árno, cožpak to nechápeš? Vše, čím jsi byl předtím, než tě uvěznili, už není! Jsme psanci! Král za nás vypíše odměnu, že nás budou honit všichni lidé z okolí!“

„Můžeme tam v přestrojení,“ nedám se odradit. „Nemáš ponětí, jakou nenávist k němu cítím! Musím se pomstít! Vždyť on mi vzal všechno, a nejde jen o to, že mne neprávem uvěznil!“

„Věz, Árno, že moc dobře tuším, co ke králi cítíš, protože já na tom jsem nejinak,“ říká Christian a pozvedá pahýl. „Copak teď se můžu vrátit do kovárny? Pche, ani omylem! Ty si vážně myslíš, že mne rodiče přivítají s otevřenou náručí? Jestli jo, tak to žiješ v obří iluzi, brachu. Vždyť doma práci sotva zastanu. A darmožrouta oni chtít nebudou. My taky nejsme nejbohatší, Árno, mně taky vzali všechno, na čem mi záleželo, navíc i bratra…“

„Bezva,“ říkám. „Tak to máme oba dva důvody, proč ho vyhodit do povětří.“

„Ale nechat explodovat člověka je něco jiného než bednu střelnýho prachu!“ brání se.

„Proč?“ divím se. „Nemůže to být velký rozdíl, když ho na smrt nenávidím a jsem ke všemu republikán.“

„Árno,“ vrhne po mně vyplašený pohled. „Jak můžeš takhle mluvit? Zabil jsi vůbec někdy někoho?!“

„Jo,“ krčím rameny. „Před týdnem… pár gardistů…“

Z výrazu jeho tváře se nedá vůbec nic vyčíst.

„A ty?“ ptám se. Usměje se, jako by očekával, že to budu chtít vědět. Pak mi odpovídá, že hodně lidí. Většinou ovšem v sebeobraně.

„Nápodobně,“ říkám. „Ti gardisté byli taky… v sebeobraně…“

Dál pokračujeme mlčky. Když narážíme na říčku, usazujeme se na kámen a on mi srovnává postiženou ruku. Nachází sice pár klacíků, ale žádný dostatečně rovný, a když už chci říct, že je to lepší než nic, vzpomíná si na rapír, který jsme získali od mrtvého vojáka. Používá jej tedy jako dlahu a přivazuje mi jej k ruce obvazem, který našel v brašně jednoho z vojáků.

Společně nahlížíme do obou mošen. V jedné z nich nalézáme další měšec s penězi, vlčí zub na koženém lanku asi jako talisman či co a nůž. „Prima,“ poznamenávám, „ten se bude hodit.“ Ve druhé je pouze lano a lahev. Otvírám ji, čichám k ní a identifikuji víno. Jakmile to vyslovuji nahlas, Christian mi ji vyrve z rukou a mohutně si z ní přihýbá. Vzápětí víno velkým obloukem vyprskne z úst a znechuceně lahev odhazuje stranou do křoví.

„Zkyslý,“ šklebí se.

„Peněz máme dost,“ říkám, „ale k čemu nám jsou? Meče jsou dobré, ale pistole a karabiny nebudeme moct požívat dlouho, střelný prach i náboje nám jednou dojdou.“ Je nanejvýš zřejmé, jak mně, tak také mému příteli, že budeme muset zůstat přímo tam, kde nyní jsme. Totiž ne konkrétně u říčky, ale v lese.

„Vsadím se, že dřív nám dojde střelný prach,“ říká Christian. Opravdu se sázíme, poněvadž já s ním v tuto chvíli nemohu souhlasit, střelného prachu máme tři váčky, kdežto nábojů jen dva. Ještě jednou provádíme inventuru kradených předmětů a oba se shodujeme, že nejde o zlý lup.

„Zvládneš vylézt na strom?“ ptám se opatrně.

„Nevím, pochybuju,“ říká. Nemůžeme si ovšem dovolit strávit noc na zemi, a tak vybírám mohutný dub s hojností listů, které nás ochrání před zraky jak náhodných poutníků, tak gardistů, kteří se sem bezpochyby přiženou. Nechávám ho, aby mi vylezl na záda a ramena a vyšvihl se do nejnižších větví, já ho brzy následuji. Šplh ovšem vyžaduje obě ruce, takže jsem nucen přes všechnu bolest používat i zraněnou paži. Hůř je na tom Christian, který nemá co použít. Přesto vylezeme asi tři metry nad zem, kde nacházíme větve dostatečně silné a blízko u sebe, aby nám mohly posloužit jako lože.

„Vidíš, tak jsi to zvládl,“ říkám. „Dobrý?“

„Dobrý,“ přikyvuje.

Pohyb po lesní půdě mi nedělá žádné problémy. Nejednou jsem se do lesa vydal, abych maloval taky něco jiného než Claru. Zkouším pevnost větví, ale zdá se, že zejména po týdnu v žaláři mne bez problémů unesou, dokonce i když tu jsem s Christianem.

Tasím nůž a řežu větev nad sebou.

„Co to děláš?“ diví se můj společník.

„Co?“ říkám. „Jak jsme řekli, střelný prach ani náboje nám nevydrží věčně, musíme mít nějaké zbraně.“ Začínám ze dřeva vyřezávat šíp.

„Ať děláš cokoliv,“ poznamenává, „pokračuj v tom někde jinde.“

„Proč?“

„Páchneš,“ říká. Má pochopitelně pravdu, protože košile, kterou jsem sebral gardistovi, je prosáklá jeho krví, která páchne stále intenzivněji, jak postupně zasychá.

„A co s tím mám podle tebe dělat?“ utrhnu se na něj nakvašeně. Pak zachytávám jeho pohled a vnímám, jak se směje. Nevím proč, ale musím se smát taky.

Po zbytek noci je mi ale hrozná zima, a tak se za svítání vydávám zpět k tělům gardistů, abych jim sebral i uniformy. Beru je oběma vojákům a navlékám si je. Když je zapínám, je mi hned o něco tepleji. Pro jistotu je ještě jednou prohlížím, jestli nevlastní něco dalšího, co by se nám mohlo hodit, ale nic nenacházím. Beru i košili druhého vojáka, uřezávám rukávy a upravuji ji do podoby ryze primitivní kapuce, kterou si pod kabátci navlékám na hlavu.

U paty stromu, kde jsme nocovali, leží skromná hromádka oblečení překrytá zbraněmi opřenými o kmen, karabinou a rapírem. Na vrcholu hromádky leží bambitka.

Uslyším smích. Otáčím se po zvuku a spatřím Christiana, který se brodí jen ve spodkách říčkou, čeří prsty vodu, stříká si ji na tělo a směje se. Na okamžik si pomyslím, jestli Quö neměl pravdu, když o něm říkal, že je blázen, dokud mi nedochází, že je poprvé po třech letech opravdu svobodný. Rozpaží ruce, otáčí se o tři sta šedesát stupňů, popojde zase kousek a znova na sebe šplíchá studenou vodu. A šťastně se směje.

Nechávám ho, aby si vychutnal první okamžiky na svobodě. Včera byl patrně příliš zničený Tionasovou smrtí a vůbec vzrušením útěku. Dnes se koupe celé dopoledne, zatímco já vyřezávám další šípy. Voják byl robustnější než já a jeho kabátec i rukavice jsou mi velké.

Z lana, které měl u sebe jeden z vojáků, stražím past, do které se záhy chytne vypasený králík. Netroufám si rozdělat oheň, protože bychom kouřem posílali zprávy gardistům podobně, jako bychom do kůry stromu vyřezali: Byli jsme tady a pokračovali tímhle směrem, najděte si nás! Jsem možná drzý a příliš osobnosti nerespektuji – ostatně jak jinak bych mohl být revolucionář – ale tohle je i na mně příliš.

Jenomže Christian mě přesvědčuje a tak nakonec ohýnek rozděláváme a pečeme maso. Beru si stehno a během jídla vyrábím vlastní luk. Jako tětivu aspoň uplatím šlachy ze zvířete. U zámku rostly tisy a já jsem vděčný Christianovi, který ulomil větev stromu, protože tis se na luk hodí lépe než zdejší stromy.

Zprvu nabízím zbraň společníkovi, aby ji vyzkoušel, ale on se jen ušklíbá. Pozvedá pahýlem zakončenou ruku. „A to mám napínat tětivu zuby, nebo co?“ zajímá se uštěpačně.

Koušu se do rtu a nevím, co říct. Zapomínám na jeho zranění.

Christian se obléká, bere si již zchladlého králíka a nabízí mi pomoc se šípy, ovšem netuším, jak by mi mohl být jen s jednou rukou při této práci užitečný. Říkám mu ovšem, aby si vzal jeden z mých-gardistových kabátů.

„Abych pak páchl jako ty? Ani mě nehne,“ dobírá si mě.

„A jak mi to sluší?“ ptám se a předvádím se v uniformách.

„Kdybys nebyl revolucionář…“ odtuší.

„Kdybych nebyl revolucionář, stáli bychom proti sobě, milý Christiane,“ říkám. „Ale já revolucionář naštěstí co? Nejsem!“

„A protože jsi republikán, vypadáš v tom komicky,“ říká.

„Poslyš,“ pronesu zamyšleně, usedám vedle něj ke stromu a upozorňuji ho, abychom mluvili chvíli zase vážně, „myslíš, že je to dobrý nápad? Atentát na krále? Není to už moc?“

„Ále!“ zvolá. „Ta uniforma na tebe má zajímavé účinky…“

Nakláním hlavu ke straně a vrhnu po něm vyčítavý pohled.