(Revoluční rok) 1862 / Příčina a následek / 13

„Mon ami, přišel náš čas!

Nám už král nezkřiví ani vlas!

Dnes staňme zde a mějme ruku v ruce,

Konečně cíle nabývá naše revoluce!

 

Ať vzrostou barikády

Po metropoli,

Vzduch nese pachuť zrady,

Nás to nebolí!

 

Krále ať vezme ďas,

Krev ať se s hlínou míchá,

Vážení, nastal čas,

Ať kvete republika!

 

Ukončit harém

A zabít protivníka,

Vše stolit po našem –

Bude tu republika!

 

Tak hezky zažeň trému,

Zbavme se panovníka,

Zvěme začátek svému!

Ať je zde republika!

 

A potom budem‘ mít

On méně a my více,

A všude bude znít:

Sláva republice!“

 

Připadá mi, že píseň, kterou slyším znít všude okolo, snad musejí lidé vymýšlet z místa. Nemohu však říct, že by se mi nelíbila.

A tak se na chvíli zbavuji svých chmurných myšlenek na osud ubohé Francie, hádku s Christianem i své zranění a užívám si kouzlo okamžiku. Povaluji po jazyku to krásné slůvko a vychutnávám jeho lahodnost.

Republika.

Je to příslib nových nadějí a nového řádu, který zde můžeme zavést, je to možnost existence nového místa, kde si budeme rovni. Kde nebude král a jemu poddaní, kde bude jen lid. Ta myšlenka je tak lákavá, že nevím, který člověk by ji nechtěl následovat. Ale asi je to tím, že jsem sám tak zarputilý revolucionář. Možná kdybych byl roajalista, nedávalo by mi naopak smysl, jak se někdo může k revoluci skutečně přidat…

Ať už se tady dnes stalo cokoliv, spustilo to určitý mechanismus, na jehož základě nastanou katastrofy. Jako byste spočítali, za jak dlouho dokáže plamen došplhat k bedně střelného prachu, a sestrojili tak perfektně načasovanou výbušninu.

Výbušninu, jež zabije krále.

 

Králově gardě trvá týden, než prohledá okolí lesa a ujistí se, že jsme nemohli uniknout nikam než právě do Ykkhó. Mezitím máme čas vypracovat plán. V předvečer dne D se scházíme v opuštěném skladišti.

„Zítra sem přijede král. Budeme se tvářit, jako že se nic neděje, ostatně všichni mylně předpokládají, že jako hlavní město, kde sídlí i král, budeme stát na jeho straně. To se ale změnilo. Jak víme, rychtář dal zatknout spoustu našich neopatrných společníků a my nesmíme dopustit, aby v řetězech skončil kdokoliv další,“ obeznamuje nás se situací Ethan. Tedy spíše jen mě, který jsem se během týdne těmhle shromážděním úspěšně vyhýbal. Až do dneška.

„Fajn,“ hučím otráveně. „Napadá mě následující plán. Čím král přijede?“

„Kočárem, čím jiným!“ zvolá Ethan.

„Správně,“ ujímám se vedení. „A když z něj vystoupí na rychtě, povoz zůstane na místě.“

„Asi ano,“ říká s nepřeslechnutelnou námitkou v hlase on a vzápětí vyslovuje i ji: „Jenomže bude střežen gardisty!“

„Proto musíme pro tu akci vybrat nejrychlejšího z nás,“ usmívám se.

„Jo, a takhle se zubíš, protože moc dobře víš, že to jsi ty,“ ozývá se Christian s lehkým náznakem zklamáním. Krčím rameny a vrhnu po něm překvapený pohled, jako bych o tom neměl ani ponětí, dokud to on sám nevyřkl.

„Vážně?“ ptám se naoko. „No… Já myslel, že to je Ethan, když je ten gardista…“

„Tak jo, to by stačilo!“ okřikne nás on, ale přitom se směje. „Takže Árno, jaký máš plán? Pokračuj.“

„Zatímco vy zaměstnáte gardisty, já vklouznu pod kočár a dám tam bedýnku střeliva, skryju se tam a až uvidím krále, jak nastupuje dovnitř, dám vám znamení, abyste zapálili lano…“

„K čemu to?“ podiví se Ethan.

„Nech mne domluvit!“ prskám. „Jeden konec toho lana budu mít u sebe já a strčím jej do té bedýnky! Vyhodíme kočár do vzduchu!“

„A kde máš záruku, že gardisté to lano neuvidí? Árno, je to riskantní!“

„A kde máš záruku, že kočár mezitím neodjede a my nevyhodíme do vzduchu leda tak vzduch?“

Lavina kritik se na mě sype ze všech stran, ovšem ještě jí dokážu čelit. „Ethan se svými vojáky se musí vrátit a zařídit, aby byli u kočáru oni. Jestli to nevyjde, jeďte zpět za námi,“ říkám. „Ostatní si stoupnou na ulici tak, aby kryli lano, a uskočí, až ho ti další zapálí.“

„Árno, to nemůže fungovat! Máš hroznou prodlevu mezi chvílemi, kdy zakřičíš, a kdy kočár vyletí do povětří!“ brání se Christian.

„Máte někdo jiný nápad? Pořád jednodušší dostat se ke kočáru, než ke králi samotnému! Je jednodušší nechat bouchnout kočár, než bodnout muže do zad!“ volám a připadám si obklopen samými ignorantskými idioty. Copak to vážně nechápou?!

Po mém výstupu se ovšem ozve v místnosti šum. „Má pravdu, to je fakt…“ špitají si mezi sebou revolucionáři.

„Za pokus to stojí,“ pronese nakonec Ethan. „Když past nesklapne, tak se nic nestane.“

„Navrhuji rozbít barikády na koncích ulice, aby nemohl kočár odjet,“ pronese kdosi. „Mohlo by to navíc odlákat stráže od povozu.“

„Souhlasím,“ říkáme s Ethanem jednohlasně.

„A pár svých mužů rozmístím na střechy okolních domů, aby nás jistili,“ dodává po chvíli.

„Dobrý nápad,“ chválí ho ostatní.

Ethan a jeho čtyřicet vojáků odjíždějí a ještě též noci se vracejí zpět. „Promiň, Árno, nevyšlo to,“ říká zkormouceně můj přítel.

 

Příjezd krále se očekává kolem desáté. Vstáváme o čtyři hodiny dříve, chystáme zbraně, vojáci lezou na střechy budov naproti rychtě, další se shromažďují v podloubí, aby se vmísili mezi ostatní gardisty. Ethan a Christian si berou na starosti skupiny vzbouřenců, kteří mají za úkol vyhlížet krále a zabarikádovat silnici, jakmile projede kolem. Já si beru své zbraně a přesně o půl desáté zaujímám své místo v hloučku revolucionářů. Pak už nezbývá nic jiného nežli čekat.

Kočár s naším cílem se objevuje ještě před desátou, zastavuje u budovy rychty a vystupuje z něj plnoštíhlý čtyřicátník s krátce střiženými šedivějícími světlými vlasy. Oblečený je v sametu a kožešinách a hlavu mu kryje jen nenápadná zlatá obroučka. Jeho Veličenstvo.

Krále jsem si vždycky představoval staršího, tlustšího a mnohem víc našňořeného. Tenhle pohled mi mé domněnky o něm značně poničil.

U kočáru jsou čtyři gardisté, dva na koních a dva, kteří se vezli vzadu spolu s lokajem. Čekal bych lepší ochranu, když jde o panovníka. Aspoň ale nebude tak těžké je odlákat. Slyším za sebou rachot a vím, že se převracejí kočáry, vyhazuje nábytek z domů a vyvracejí lucerny, aby společně utvořily první barikádu. Ve stejné chvíli se gardista utíká podívat, co se děje, a král mizí v budově. Vím, že i na opačné straně se staví barikáda, a další dva gardisté, kteří vybíhají daným směrem, mi to svými skutky jen potvrzují.

Teď, nebo nikdy, říkám si v duchu, když pevně svírám provaz v ruce a vytahuji z brašny miniaturní bedničku střelného prachu, kterou jsem vyfasoval pro své poslání. Vybíhám kupředu a střelivo pečlivě skrývám pod kabátcem. Nechali mi jediného nepřítele, jediného gardistu, který zůstal u kočáru.

Všechno klape. Už jsem u kočáru a v ruce s provazem svírám i pistoli, vlézám pod povoz a vtom se král vrací. Vrací se také gardista od první barikády a sděluje svému společníkovi, co se stalo. Vkládám krabičku pod kola kočáru, strkám do ní provaz a čekám, dokud neztratím z dohledu nohy muže, což znamená, že můj nepřítel nastoupil. Pak se soukám ven.

„Ethane!“ volám. Vím, že mě slyší, protože vidím, jak revolucionáři ustupují od lana, po kterém se lačně plazí ohnivé plameny. Napustil jsem jej petrolejem, abych vše urychlil, a to se mi teď stává osudným.

Jeden z gardistů mne chytá za límec kabátce a ječí na mě: „Co tady děláš, spratku?! Ty jsi ten uprchlý vězeň, že jo?“ Pak mne vytahuje do vzduchu a já klátím nohama několik centimetrů nad dlážděním.

Zmítám se mu v náručí a snažím se přitisknout si ruce k uším, ale levou paži mi voják svírá a bolestivě mi zmáčkne zlomené předloktí, které se posud plně nezahojilo. Napřahuje mi paži ke kočáru. Jestli se včas nevykroutím, výbuch mi ruku utrhne, myslím si. Nadávám a ječím na vojáka ty nejhorší nadávky, na jaké si v danou vypjatou chvíli vzpomínám, když se oheň doplazí ke kočáru a ten se rozletí na kousíčky mohutnou explozí.