(Revoluční rok) 1862 / Příčina a následek / 14

Nikdy jsem neslyšel hlasitější zvuk než výbuch toho povozu. Exploze mne odhazuje dozadu a já narážím hlavou do budovy naproti a řítím se k zemi pokryté hořícími úlomky kočáru. Gardista mne pořád svírá za límec, ačkoliv nechápu, jak je to možné. Vedle sebe si všímám dvou černých podivností. Natahuji pravou ruku, beru je do dlaně a se zájmem si je prohlížím. Jsou teplé a měkké, ačkoliv uvnitř je něco tvrdého. Mohou být velké zhruba jako lidský prst. Co to je?

Jak si prohlížím válečky, někdo mi svírá zápěstí a já vzhlížím. Nade mnou se shýbá Christian a něco na mě křičí. Nevnímám ho. V duchu činím inventuru svých zranění. Na levou ruku, kterou jsem měl nasměrovanou k výbuchu, se neodvažuji podívat, ovšem patrně jsem si znovu zlomil předloktí, pokud ještě vůbec nějaké levé předloktí je součástí mého těla. Narazil jsem si žebra a mám nejspíš i otřes mozku, jak mnou výbuch mrštil o zem. Mohu ale normálně dýchat, i když mne záda tuze bolí. Bolest v zádech ovšem není mou nejhorší újmou.

Znovu zaměřuji svoji pozornost na Christiana, už je u mě i Ethan a oba dva na mě volají. Vidím, jak se jim hýbají rty, jenomže je neslyším. Neslyším absolutně nic, pouze táhlé, otravné a nelítostné zvonění. Když sbírám zbytky sil, abych mírně pootočil hlavou, dochází mi ještě děsivější skutečnost. Zvonění se ozývá pouze v pravém uchu, které jsem si chránil dlaní a navíc bylo natočené od exploze. Levé ucho se topí v trýznivém, nelítostném tichu. Taky mě v něm bolí.

Obracím tvář opačným směrem a zblednu. Za límec mne už nedrží voják, pouze jeho paže, zakončená hrozivě zubatým okrajem, jak mu ji urvala exploze. Otřesu se.

Ethan si trhá lem košile a tiskne mi jej k levé ruce. Dodávám si odvahy, abych se na ni podíval, a okamžitě vím, co byly ty dva černé válečky, které dosud svírám v pravé dlani. Nyní je pouštím a strkám do nich prsty, aby se odkutálely co nejdál ode mne. Kdybych měl sílu zvednout paži, odhodil bych je pryč. Otírám pravou ruku o kalhoty a polykám sliny, které se mi shromáždily v ústech a zvěstovaly brzké zvracení.

Ty válečky byly velké jako prsty, protože to taky byly prsty. Moje prsty.

 

Po tom pohledu jsem se opravdu neudržel a ztratil vědomí. Nevím, jak dlouho jsem byl mimo, ale když přicházím k sobě, ležím na provizorní ošetřovně, jakou disponují všechny polní lazarety, na staré, moly prožrané matraci. Pod hlavou mám stočený vlastní kabát místo polštáře a jsem překrytý hrubou pytlovinou, jakou používají malíři. Zvonění v pravém uchu zesláblo a já mám co dělat, abych nevyletěl z té chabé náhražky postele a nezačal radostí skákat ke stropu, když uslyším, jak se pár metrů ode mne baví v hloučku Ethan s Christianem a několika gardisty, kteří jsou s námi spolčení s povstalci.

Ano, já je slyším! Tedy jen na pravé ucho. Vysunuji zpod pytloviny levou ruku a strkám si prst do levého boltce. Ucítím slabou bolest a okamžitě svého činu lituji, poněvadž jsem jen znovu spustil krvácení. Vytahuji malíček lesklý krví. Když se mi ruka mihne před obličejem, překvapeně ztuhnu, zaražený jejím bizarním vzhledem. Předloktí mám ovázané vrstvou obvazů, které kryjí i dva pahýly, jež zbyly z mých prstů. Palec, ukazovák, malíček, to jsou ty tři výčnělky zvané prsty, jež mé levé ruce zůstaly.

Ohmatávám si obličej a zjišťuji, že mám čelo ovázané pruhem plátna, kterým prosakuje čerstvá krev. Tak jako jsem to viděl u Ethana ten den, kdy mne požádal, abych pronikl na královský zámek a pomohl odtamtud Heloise.

Nabírám vzduch do nozder. Je těžký, vydýchaný a prosáklý pachem čerstvé krve a pokáleného plátna. Otáčím hlavu po čichu a vidím, že vedle mě leží na matracích další čtyři vojáci. Těsně vedle mě se nachází jeden, který má zjevně nějaké hodně ošklivé zranění, protože krev z jeho rány pronikla nejen skrz obvazy, ale také pytlovinu, která jej kryje.

Raději přestávám vnímat raněné vojáky a směřuji svou pozornost k hloučku diskutujících postav v rohu skladiště. Když už je slyším, proč toho nevyužít?

„Máme tu několik vážně raněných, nejen Árna,“ říká právě Christian. Patrně si nevšimli, že jsem vzhůru. To je teď jen dobře. „Neříkám, že je na tom růžově, ale není sám, komu je zle. A ani kdyby byl sám, neříkal bych mu to.“

„Má právo to vědět!“ vykřikuje nakvašeně Ethan, ale mám zvláštní pocit, že jeho vztek nepramení jen z jeho nesouhlasu s Christianovým stanoviskem. „Má právo to vědět, copak pro ten úkol neriskoval vlastní život? My všichni? On nemůže za to, že se to nepovedlo!“

Začínám být neklidný. Jak to myslí, že se to nepovedlo? A co se vlastně nepovedlo? Vždyť ten kočár vybuchl, král vyletěl do povětří! Král je mrtev, ať žije prezident! Ať žije republika! Co je za problém?

„Jistě, vlastně za to můžeš ty, sloužíš přímo na královském dvoře, mohl jsi nás varovat, že – “

„Já ho nikdy neviděl, jasný?!“ Ethan skáče komusi nezdvořile do řeči. „To, že jsem u gardy, neznamená, že vídám krále každý den! Za to, že v tom kočáře neseděl, nenese odpovědnost nikdo z nás! Nikdo z nás o tom nemohl mít ani ponětí!“

„Cože?!“ Prudce se napřimuji. Všichni se po mně ohlížejí. „Jak to myslíte? Jak to, že král…“

„Árno, ty slyšíš!“ směje se Ethan, vstává a jde ke mně. Jemně mi tlačí na ramena, aby mne donutil znova se položit. „Jsem rád, že se ti vrátil sluch,“ říká a já vím, že má opravdu upřímnou radost.

„Jenom na pravé ucho,“ upozorňuji významně.

„Jistě, ale stejně…“ říká a v jeho tváři se mihne starostlivý výraz. „A zase ti krvácí to levé,“ vzdychá a tiskne mi k boltci hadr. Pak se jeho oči stočí doleva. Sleduji jeho pohled a vím, že kdybych nebyl na levé ucho naprosto nenávratně hluchý, slyšel bych šustění pytloviny, poněvadž se voják po mé levici zvedá do sedu.

Z obličeje mu vyprchala veškerá barva. Těká kalnýma očima sem a tam a Ethan mu doslova na poslední chvíli přistrčí vědro, aby do něj mohl vyvrhnout obsah svého žaludku. Když mrští hlavou zpátky na polštář, dochází mi, že jeho zranění je dokonce vážnější, než jsem si zprvu myslel. Bradu má ušpiněnou čerstvou krví.

„Promiň,“ říká Ethan a odkládá vědro stranou. Jde se zase věnovat mně.

„Co mu je?“ ptám se a šlehnu pohledem po gardistovi vedle sebe.

„3rapnel se mu zabořil do břicha. Musel natrhnout játra, protože rána silně krvácí, a asi taky žaludek…“

„Takže já tady mám nakonec nejméně vážné zranění?“ směju se a pozvedám zmrzačenou ruku.

„Nepodceňuj to,“ napomíná mě. „Kdo ví, co se z toho vyklube. A tvoje levé ucho ti bude taky chybět, uvidíš.“

„Jo,“ přikyvuji. „Ty prsty mi fakt chybí. Ještě že jsem pravák,“ poznamenávám.

„Optimismus, to je fajn,“ usmívá se. „Drž se ho.“

Otáčí se, jako že odejde.

„Takže to bylo zbytečné?“ ptám se.

Ethan se ke mně obrátí, kleká na studenou zem a svírá mi dlaně ve svých. Vpíjí se očima do mých. „Árno, teď ti něco řeknu a chci, aby sis to zapamatoval, ano?“ říká. Přikyvuji. „Slib mi, Árno, že si to zapamatuješ!“ naléhá.

„Ano,“ slibuji, „ano, zapamatuji, všechno si to zapamatuji, Ethane.“

Dlouho a pozorně se mi dívá do očí. „Nebylo to zbytečné, nikdy by nebylo,“ říká. „Aspoň jsme králi ukázali, že máme kuráž bojovat a že se mu postavíme, jestli se něco nezmění.“

„Dobře,“ odpovídám. „Aspoň to.“

„Aspoň to,“ souhlasí on. „Teď si odpočiň.“

Lehám si a nechávám ho, aby mi přitáhl pytlovinu až k bradě. Pak zavírám oči. Přál bych si, aby u mne zůstal, ale vím, že by bylo dětinské ho o to skutečně žádat. Noc je zlá, hodně zlá. Mé bolesti jsou na hranici mezi téměř neexistujícím a otravným typem a já spíše než jimi trpím těmi následky svých zranění, které si s sebou ponesu do konce života. Třeba moje prsty. Jednou bolest ustane, ale můj prostředník ani prsteník mi zpátky nenarostou. Ani na levé ucho už nikdy neuslyším, nemá smysl si co nalhávat.

Taky mě trýzní mí společníci, ačkoliv za to oni sami jen stěží mohou. Voják vedle mě ještě čtyřikrát zvrací, než vyjde slunce, a naděje, že přežije je takřka nulová. Nikdo, kdo je gardistou, si nemůže dovolit nebýt tak trochu lékař, takže se o nás stará Ethan a jeho vojáci. Ti na střechách zůstali nezranění, ale někteří, kteří se vmísili do davu, bez nějakých těch šrámů a modřin nevyvázli. V noci obcházejí nás pět nejvážněji raněných a snaží se nám ulevit.

Tři lůžka ode mne leží jeden z gardistů, kteří hlídali královský kočár. Jeho druzi při výbuchu zahynuli, ale on měl to štěstí, že se zrovna vracel od barikády. Nebo nevím, jestli tak úplně štěstí, neboť má těžce popálenou půlku obličeje, ke které se mu lepí obvazy. Když mu je mění, musí Ethan odmáčet přilepené cáry látky vodou. Nebohý voják vydává takové zvuky, že mám chuť ho neprodleně zastřelit a ukončit jeho trápení, byť je to nepřítel. Neumím si ani představit bolest, jakou musí při takových stenech prožívat, a cítím se slabý, že se svými zraněními, jež mohou jen těžko zápasit s těmi jeho, nejsem s to vstát.