(Revoluční rok) 1862 / Příčina a následek / 15

Optimismus, za který mne Ethan chválil, v nočních utrpeních mizí. Netrápí mne moje vlastní bolest, nýbrž bolest, kterou prožívají čtyři vážně zranění vojáci vedle mě… Kdyby záleželo na mně, vzal bych pistoli a všechny bych je zastřelil, ukončil jejich (a tím i svoje) muka. Přetahuji si pytlovinu přes hlavu, ale kromě toho, že se dusím, nezaznamenávám žádný rozdíl a látka nijak netlumí žalostné zvuky mých spolunocležníků.

„Árno, spíš?“

Vedle sebe slyším tichý hlas, někdo šeptá přímo do mého zdravého ucha. Trhnu sebou. Vybavuje se mi podobná scénka, tehdy ve vězení, když mi šeptal Quö, než mi svěřil své zbraně: „Árno, spíš?“

„Promiň, nechtěl jsem tě budit,“ omlouvá se šeptem Christian. Zvedá se na loket. „Jak ti je? Té ruky je mi líto, vážně.“

Dívám se mu do očí, ve kterých se leskne odraz luny na indigové noční obloze. Hovoří mírně, zdálo by se, že přinejmenším pro tuto chvíli pozapomněl na naše neshody. Rozhoduji se mu to hned nevmést do tváře, poněvadž si uvědomuji, že je mi příjemné s ním rozmlouvat, zejména teď. Christian přeci taky přišel o ruku, byť za jiných okolností, a on jediný může pochopit můj stesk.

„Dobře,“ říkám a přetáčím se na bok. Opírám prsty o spánek. „Chybí mi moje ruka, respektive ta část, o kterou jsem přišel…“

„Ale tomu gardistovi to patřilo, co?“ usmívá se on. Vybavuji si, jak mne svíral za límec kabátu. Když kočár vybuchl a já odlétl na opačnou stranu prospektu, pořád mne jeho paže držela, i když zbytek vojákova těla byl už tou dobou někde úplně jinde… Přeběhne mi mráz po zádech.

„Co tvoje ucho?“ zajímá se.

„Přestalo krvácet, aspoň něco,“ pokrčím rameny. Hovory o mých újmách mne obtěžují. Rozhoduji se obrátit list. „Jen mne štve, že jsme ho nezabili.“

Přikyvuje. Vím, že hluboko uvnitř chová stejné a asi intenzivnější pocity.

„Dostaneme ho, Árno, uvidíš. Klidně uspořádám pochod na zámek, jako Francouzi, a tam už si vynutíme jeho pozornost.“ Chvíli váhá, ale pak dodává: „Víš, už nějakou dobu ve mně hlodá nepříjemné tušení…“

„Jaké?“

„Položme si jistou velice zajímavou a jistě i důležitou otázku – proč král nebyl v tom kočáře?“

„To nevím,“ říkám. „Je nezraněný a neochořel, to by se hned rozkřiklo. Neměl by přeci důvod nejet sem,“ – najednou mne něco napadá – „pokud… pokud…“

Vrhnu vystrašený pohled po Christianovi a on jen vážně a bezvýrazně přikývne. „Pokud ho někdo nevaroval,“ říká nahlas myšlenku nás obou.

„Ale jak by se to mohlo stát?!“ volám nevěřícně. „Kdo ho mohl varovat? Vždyť z královského dvora nikdo mezi námi nebyl, když jsme…“ Umlkám. Dochází mi totiž, že teď se mýlím. Pozorně se zadívám Christianovi do očí. „Ty myslíš, že by Ethan…“

„Nevím,“ říká. „Buď on, nebo některý jiný voják, někým z gardy jsme byli zrazeni.“

Nahlas vyřčeno to zní ještě mnohem děsivěji, než když jsem si tuto skutečnost uvědomil plně v duchu. Jenomže je to realita. Krutá, nelítostná, těžko uvěřitelná – ale realita. Realita, se kterou se budeme muset smířit.

V žádném případě nevěřím, že to udělal sám Ethan, byť ho král dal povýšit na kapitána, jenomže jeho vojáky už tolik neznám a nemohu plně důvěřovat nikomu z nich. Zvlášť poté, co se stalo tohle.

„Víme, kdo umřel, když ne král?“ ptám se.

„Ne,“ vrtí hlavou on. „Nejspíš to byl jeden z jeho synů.“

„Aspoň tak,“ říkám, ale příliš nadšený nejsem. „Republika si vyžaduje i smrt jeho potomků. Jinak by je mohli roajalisté znova dosadit na trůn. Aspoň jsem nepřišel o ruku a ucho nadarmo…“

„Ethan měl pravdu,“ poznamenává Christian. „Drž se optimismu, Árno. A vyspi se. Ráno bude líp.“

„Bon soir,“ říkám a choulím se pod pytlovinu.

„Bon soir, Árno,“ slyším ještě odpověď, než ji přeruší jeho chrápání.

Jakmile ráno ostatní zaregistrují, že jsem vzhůru, tisknou mi do rukou kus papíru a plnicí pero. „Co to má být?“ dívám se po nich udiveně.

„Vlajka republiky,“ pokládá mi Ethan ruku na rameno. „Navrhneš ji. Jsi přece malíř, ne?“

„Jo, ale – “

„Tak visíš,“ nenechají mne ani domluvit. „Maluj.“

Na to, že mne zastihli zcela nepřipraveného, mám návrh hotový vcelku rychle a za dvě hodiny už jim náčrt ukazuji. Jedná se o na žerdi navlečený prapor, vyšrafovaný až na velká písmena RG uprostřed.

„Co to má být?“ ptají se, když se nad papírem sklánějí.

„Vlajka,“ odpovídám, trochu zaražený výrazy v jejich tvářích. „Co je?“ zvedám nakvašeně hlas. „Chtěli jste po mně návrh, tady jej máte!“

„Co je to šrafování?“

„Černá barva,“ říkám. „RG uprostřed bude zelené.“

„Zelené?“ nechápou.

„Barva naděje,“ vysvětluji.

„Ty, Árno,“ ozývá se trochu váhavě Christian. „Já vím, že ve tvých očích musím vypadat jako naprostý idiot, ale stejně – co je to tvé RG?“

„Přece Republika Gony!“ volám. Víc z nich ovšem nedostanu.

 

Druhý den dopoledne mi konečně povolují vstát. Nevím, proč jsem musel včera ležet celý den na matraci, cítil jsem se (a cítím se stále) dobře! Jediné potíže mi způsobuje poničené ucho. Zjišťuji, že mám tendence naklánět hlavu ke straně, pořád se ohlížím na levou stranu, abych se zrakem ujistil o tom, o čem mne už ucho nemůže informovat. Taky se přistihuji, že si na ně pořád sahám a bezděčně setřásám z boltce to, co mému uchu brání přijímat informace.

Prsty si češu vlasy, ovšem konečky mám tak slepené, že je musím ostříhat. Naštěstí si své v tuto chvíli naprosto příšerně střižené kadeře přikrývám kapucí, kterou jsem si vyrobil z košile mrtvého gardisty. Oblékám si ohořelou, otrhanou a zkrvavenou uniformu a plášť. Na záda si věším toulec se šípy, ačkoliv si budu muset zkusit zastřílet i mimo nebezpečí smrti, protože nevím, jak udržím ve zmrzačené ruce luk. Nechávám si od Ethana vyměnit obvaz na levé ruce, ale odvracím od ní pohled. Jednou mi to stačilo ažaž. Překryté obvazy nicméně nevypadají pahýly tak hrozně.

Rozhoduji se navštívit svou tetu, a zatímco někteří vojáci pospíchají vystřídat své druhy na barikádách a jiní odnášejí raněné k místnímu doktorovi, já s Christianem a Ethanem se vydávám domů. Během necelé půlhodinky klepu na dveře. Po cestě míjíme několik plakátů s nápisem Ať žije republika! nebo Sláva republice!, situovanými přes moji tvář. uvědomuji si, že splněním svého plánu jsem se nechtěně stal tváří i vůdcem revoluce. Tak, jak to prorokoval Christian. Mám sto chutí před ním padnout na kolena a poprosit o odpuštění za tu hádku, za to, jak jsem byl na něj ošklivý – jenže to neudělám. Mám svou hrdost. Tímhle krokem (který mi mimochodem připadá krajně zoufalý) bych ji rozmetal.

S tetou se přivítám obětím a ona se mě okamžitě celá vystrašená ptá, kde jsem byl, a po pohledu na mou levou ruku také, co se mi (propánakrále) stalo. Odpovídám jí co nejstručněji, jako: „Chtěl jsem pomoci jednomu gardistovi, ale zavřeli mě do žaláře,“ a „Ále, cosi vybuchlo a já byl moc blízko…“

Sedáme ke stolu a povídáme si, popravdě jí líčím celý svůj příběh, ovšem když se dovídá, že jsem s republikány, vrtí teta nespokojeně hlavou. „Árno, můj chlapče, ty ale nemůžeš být na straně republiky!“

„Co? Vážně? Proč bych nemohl?“ nechápu.

Těžce vzdychá. „Vybralsis špatnou stranu, Árno,“ říká skoro plačtivě. Pohledem nařizuji oběma svým společníkům, aby vypadli, protože do toho, co se mi žena chystá říct, jim očividně vůbec nic není.

„Mluv,“ vybízím ji, jakmile jsou pryč.

Opět si povzdechne. „Před dvaadvaceti lety tady vládl jiný král, Alaon II. V den, kdy se mu narodil syn, došlo ke vzpouře vedené jeho nevlastním mladším bratrem. Alaon byl zabit, ale jeho komorná zachránila jeho syna a utekla do města. Tam žijí dodnes.“

Páni. Čekal jsem dlouhou historku, ale teta to zkrátila na nejpodstatnější informace. To je jen dobře.

„Co je?“ nechápu, když si uvědomím, že mne propaluje významným pohledem.

„Víš, že jsem kdysi sloužila na královském zámku?“

O tom slyším poprvé. Ale to o spoustě věcí. Například o oné vzpouře. Vzpoura před dvaadvaceti lety, vzpoura před třemi lety, vzpoura dnes. Tohle není jen revoluční rok, nýbrž patrně celé revoluční století. I v kontinentální Evropě proběhla řada povstání.

„Teď už ano,“ usmívám se.

„Ta vzpoura, dvaadvacet let…“ upozorňuje. Snaží se mi cosi naznačit. Mozek mi pořád po tom výbuchu odmítá pracovat na plný výkon.

„No?“ říkám s úsměvem.

Teta si opře bradu o dlaň a zahledí se na mě. „Odpusť, že jsem ti to neřekla dřív,“ pronese. „Zamilovala jsem si tě, víš? Jako bych opravdu… byla tvoje… teta…“

„Cože? Vždyť ty jsi moje teta!“ vzkřiknu.

„Ach, chlapče,“ usměje se ona. „Možná ti pomůže ještě jedna informace…“

Cože? Pomůže k čemu?

„Ten princ, syn krále Alaona II., kterého odvezla panovníkova komorná, se jmenoval Árno,“ říká teta.

Pomalu mi dochází plný význam jejích slov. Dvaadvacet let, vzpoura, princ Árno, králova komorná, která ho zachránila a odstěhovala se do města, kde žije podnes…

Lapám po dechu.

Já jsem královské krve!