(Revoluční rok) 1862 / Hvězdná čtyřka / 22

Zaregistruji, že náš souboj způsobil, že se všichni vězni shromáždili do špalíru podél mříží cel. Pozorují nás a povzbuzují svého favorita.

Mám co dělat, abych se udržel na nohou. Boty kloužou na vlhké slámě a přes veškeré předchozí tréninky ze mě crčí pot, který mne štípe v očích. Potřeboval bych se napít. Rukávem otírám vlhké čelo a výhružně před sebe nastavuji dřevěnou zbraň. Připadám si jako malý kluk, který si jen hraje na souboj, a onen materiál rapíru tento pocit jen posiluje.

Jak jsem zpocený, se mi nelíbí. Připomíná mi to horečku a zranění, kvůli kterému jsem v nich ležel. Na okamžik mne přepadají pochybnosti, zda se mi nemohla vrátit. To je to poslední, co bych potřeboval. Ačkoliv by bylo příjemné se zase vrátit do světa své fantazie, kde nejsem zavřený mezi čtyřmi vlhkými, plesnivými stěnami kamenných kvádrů.

Utéct do světa fantazie, anebo rovnou skonat. Ve vězení se nabízejí jistě stovky metod, jak na to, ať už úmyslně, či nikoliv. Jednak je tu tortura, která sama o sobě může usmrtit hned několika (většinou poměrně hrůzostrašnými) způsoby. Může se splést kat a vy pak vykrvácíte, můžete dostat šok z bolesti. Nebo smrt přijde později v podobě zanícení vzniklých ran. Pokud rozšířím možnosti mimo mučení, pořád se tu můžete až děsivě snadno nachladit, na což se dá také zemřít. A to nemluvím o krysách, jež ožírají slámu, naše jídlo (pokud jej nestihneme sníst dřív) naše oblečení i nás samotné.

Teď mi však hrozí bezprostřední nebezpečí od jiného člověka. Od muže, hromotluka, který se proti mně znova rozbíhá s dřevěnou zbraní. Chci o krok ustoupit, abych získal více času si rozmyslet, jak jeho útok odrazím, jenomže uklouznu a svalím se na tvrdou podlahu. Činím však složitý kotoul do boku, který mne naučil d’Elzzbierppe, můj údajný kmotr, celoživotní přítel a lektor šermu a jiných způsobů sebeobrany (kromě střílení z luku, což jsem se z nudy naučil sám).

Tím získávám čas, prudce vskočím na nohy a udeřím několikrát dřevem svého protivníka do obličeje. Předklání se a chvíli sípavě oddechuje, zatímco mu z nosu, rozbitého rtu a vcelku hluboké rány na líci, která bude patrně potřebovat zašít, kape krev. Já však také nezůstal bez újmy. Ačkoliv mne můj sok nezranil, pořád mne bolí v místě, kam mě zasáhla tenkrát u barikády ta střela. Nikdy na to nezapomenu, na deštivou noc, kdy jsem ležel na hladném chodníku prospektu vedle barikády s republikánskou zástavou v dosud sevřené pěsti a vlastní pistolí pod sebou.

Muž vzhlíží a pozvedá proti mně zbraň. Já také instinktivně svírám rukojeť rapíru pevněji. Nechápu, jak je možné, že se ještě drží na nohou, když všude kolem je jeho krev, ale takový obr jako on musí mít bezpochyby v těle ne šest, nýbrž bezmála deset litrů této horké slané tekutiny s tou odpornou kovovou příchutí, kterou cítím na jazyku ještě dnes.

Rozkročím nohy a připravuji se na vykrytí jeho výpadu, jenomže on proti mně namísto dřeva použije vlastní pěst. Duel se mění v rvačku, a ačkoliv se bráním, za každou ránu dostávám tři desetkrát horší. Ví přesně, kam mne udeřit, abych ještě dalších pět minut ochromeně skojíkal bolestí, zatímco na mém těle přistávají další a další jeho rány. V jednu chvíli se jeho pěst zaboří do masa, kudy prolétla střela. Zatínám zuby, ale z hrdla mi přesto vyrazí ostrý výkřik. Maskuji to jako vzteklý řev a chňapám zuby po jeho masitém krku, abych mu v nejlepším případě rozsápal krkavici jako lité zvíře, jenomže v té chvíli mne přitiskne ke stěně místnosti, chytá mě za narostlé vlasy a mrští mi hlavou o kameny tak, že bych přísahal, že na kratičký okamžik skutečně ztrácím vědomí. Milosrdné absence okolních vjemů trvá však jen několik sekund.

Když zvedám víčka, zhrozím se. Namísto jednoho hromotluka vidím hned tři, místo jedné pěsti do mě mlátí také trojnásobek. Vidím, jak se jejich rty svorně hýbají, ale protože je nakloněný k mému levému uchu, které od neúspěšného atentátu na krále není schopno vnímat sluchové vjemy, naprosto nic neslyším. Místo toho, abych sledoval, jak se mé druhé ucho snaží vykompenzovat tento nedostatek a zachytit aspoň zlomeček z řečnění mých nepřátel, přemítám nad tím, jak je možné, že se rty všech tří můžu pochybují naprosto stejně a ve stejný čas. Jak to nacvičili? Jak to vůbec mohli nacvičit? Věděli, že mi budou poslány ty hodinky?

Mám asi otřes mozku, jak mnou mrštil o zeď, protože trvá bolestně dlouho, než mi dochází pravda. Vyvolává ve mně pozoruhodnou kombinaci uklidnění s hrůzou. Nikdy do mě nebušili tři muži. Zhluboka dýchám, abych zahnal zděšení, a mrkáním se snažím přimět tři obličeje hromotluka, aby splynuly zpátky v jeden.

Vytrhuji se mu, ačkoliv jsem si jistý, že jsem se tím připravil o slušný chomáč vlasů, využívám toho, že je rozkročený, aby vypadal ještě výhružněji (ne že by to někdo jako on potřeboval) a zprudka ho nakopnu mezi nohy. Těch několik vteřin, kdy si svírá bolavé přirození a civí na mě, snaže se odhadnout, jestli mne má rozsápat na kusy, nebo zavolat dozorce, mi poskytuje čas k dalšímu útoku. Vrážím mu facku, ale má tak tvrdé kosti, že to jistě bolelo tisíckrát víc mně nežli jeho.

Vtom se k nám vrhají stráže. „Dost, tak dost, co se to tady děje?!“

Odtahuji nás od sebe. „Vrať mi, co je moje, zkurvysynu!“ křičím. Je to možná první sprosté slovo, které jsem vyslovil nahlas, ačkoliv v mysli se mi jich vždy honí pěkná sbírka.

„Dobře,“ směje se, trochu nervózně. „Tak dobře. Musíš si to ale chytit!“ Hází hodinky vysokým obloukem do vzduchu. Vyrážím k nim, aby znenadání mne nějaká neskutečná síla zvedá do vzduchu za lem mé košile. Divím se, že se neroztrhne, nicméně je pravdou, že obzvláště po měsících strávených zde nejsem žádné lamželezo. Připadám si jako kocour, kterého někdo chytí za kůži na krku, a také se tak chovám; kopám, máchám kolem sebe rukama a prskám. Vlastně jen stěží odolávám pokušení vyloudit ze sebe i nějaké to podrážděné mňouknutí. Houpám se třicet centimetrů nad zemí v rukou dalšího hromotluka, tentokrát v uniformě vojáka.

Hodinky chytá další vězeň a okamžitě se na něj vrhají vojáci. On však stíhá vyhodit předmět znova do vzduchu. Jestli se rozbijí, přísahám Bohu, že někoho vlastnoručně uškrtím. Předmět putuje od vězně k vězni a ani vojáci tomu neodkážou zabránit. Pak je jeden muž hází tak vysoko, že proletí zamřížovaným okénkem bezmála pět metrů nad mou hlavou. (To jsme opravdu tak hluboko?)