(Revoluční rok) 1862 / Hvězdná čtyřka / 25

Poprava je stanovena na pozítří odpoledne. Ne že by se tím něco změnilo v tom, jak se k nám chovají. Celý následující den trávíme ve společnosti ostatních vězňů, kteří po nás soucitně pokukují, někteří, protože nás litují, jiní, neboť nám závidí. Jedna stará žena, která se nekoupala asi tak dvacet let, ne jen pár týdnů jako my, říká: „Vy se máte, dostanete se z téhle díry.“

„Jo, na pár minut, než chcípneme,“ odtuší ponuře Christian.

V noci mne budí a posunky naznačuje, abych ho následoval. Vede mne do tréninkové místnosti. Zvědavě na něj pohlížím, zatímco si upravuji vlasy za ucho, on ale mou ruku zadrží. „Ne, nech je tak,“ říká. „Sluší ti to.“

„Vážně?“ divím se. Jak mi můžou slušet mé vlasy, rozcuchané, zplihlé, zdobené slámou a několik měsíců nemyté?

„Pojď sem, Árno,“ pronese Christian a nečekaně mě objímá. Trhám sebou a chci se odtáhnout, ale on mne svírá jedinou rukou pevně. Boří hlavu do mé košile, jako bych ho měl utěšit. Užuž otevírám ústa, že s tím opravdu začnu, ale najednou pomalu posunuje hlavu k mému krku. Jsem ostražitý a napjatě čekám, co bude následovat. Christian přikládá své rty k mému zdravému uchu.

„Dobře mě poslouchej,“ tlumeně zašeptá. „Nechci, aby nás zaslechl Ethan, proto jsem tě vzal stranou, nezlob se. Potřebuji se ti s něčím svěřit.“

Ani nedýchám. Celá věc se mi zdá být tak absurdní, že nelze nic dělat.

„Ty nevíš, jak vypadá Ethanova tortura…“

„Jistěže vím, nebo si to aspoň umím představit, tedy věřím tomu,“ ohrazuji se, i když pravda nijak rezolutně. „I kdyby, co má být? Oni ho mučí, proboha, Christiane!“

„A to je právě to, jestli ho opravdu mučí!“ sykne ostře, až nadskakuji.

„Jak to můžeš říct?“ volám a vnímám, jak mi do očí stoupají slzy, ačkoliv pro to nenalézám opodstatnění. „Viděl jsi jeho rány… Oba jsme je viděli…“

„A nenapadlo tě, že si je nechá působit dobrovolně?“

„To mne tedy nenapadlo!“ vykřikuji a vytrhnu se mu. „Nerozumím ti, co se s tebou stalo?! I Ethan s tou svou pitomou mantrou mluví rozumněji než ty!“

„Pst!“ napomíná mě. „Árno, já mám svědky!“

„Svědky k čemu?“ ptám se nechápavě, ale mírněji.

„Ta stařena, jak měla tu pitomou poznámku,“ vysvětluje. „Jednou ji odvlekli současně s Ethanem. Ethan jim nejprve řekl všechno o revoluci, o tobě, o barikádě… Nejprv jim vše vyzradil, až potom do něj začali řezat.“

„A co má ksakru být?!“ prskám pobouřeně. Už je mi jedno, jestli mne někdo slyší, nebo ne. „Je to pitomý, ale dělá se to! Chtěli si ověřit, jestli bude při mučení vypovídat stejně!“

Dívá se mi do očí a smutně vrtí hlavou. „Ne, Árno, Ethan nás zradil. Bolest si nechá působit, abychom si mysleli, že je mučen.“

Vrtím hlavou. „Tomu nevěřím,“ odmítám jeho tvrzení. Ustupuji o několik kroků. „To je nějaký nesmysl, Christiane.“

„Žádný nesmyl!“ vybuchuje. Výrazně gestikuluje oběma pažemi.

„Jo? Jak víš, že ta ženská mluví pravdu?“

„Jak víš ty, že lže?“ vede si svou.

„Kdo ví, čemu podrobovali ji, mohli ji přinutit, aby nám tohle řekla!“

„A není Ethan náhodou gardista?“

„Bývalý!“

„Jak si tím můžeš být tak jistý?“ ptá se upřímně. „Árno, taky mi zachránil život, jestli o tom nevíš, ale neudělal to jenom proto, že si chtěl získat naši vděčnost? Nezůstal jako gardista po celou tu dobu loajální ke králi?“

„Nevěřím ti!“ volám. „Proč? Proč by byl loajální k tomu tyranovi?“

„Proč by jako gardista přecházel k revoluci?“ oponuje mi.

„Ne, dost,“ mračím se. „Nechci se poslední noc svého života hádat, vážně ne. Věř si, čemu chceš, ale laskavě buď té dobroty a nevnucuj své názory mně.“

„Myslím, že už ses hádat začal,“ říká Christian. „Ale máš pravdu, jen jsem se s tebou podělil o informace. Ty s nimi nalož, jak uvážíš za vhodné. Věz nicméně, že já Ethanovi neuvěřím.“

„Fajn,“ syčím jedovatě.

„Fajn,“ krčí rameny. „Takže tím je to asi uzavřeno.“

„Taky bych řekl,“ přitakám podrážděně. Ani se nesnažím předstírat, že se s ním usmířím. Otáčím se a rázuji zpátky do své cely, ale jakmile přichází také Christian, zvedám se a mizím zpátky do výcvikovky (jak říkáme tréninkové síni).

S tímhle člověkem v jednom pokoji nebudu.

 

Následujícího dne nám přitáhnou do kobky káď s horkou, bylinami provoněnou vodou, neboť je zjevně naprosto nepřípustné, abychom se před šlechtici objevili ve stavu, do jakého nás přivedlo tolik měsíců v žaláři. Jako vyhublé, špinavé, zubožené lidské trosky. V posledních dnech jsem nudu i nervozitu zaháněl kousáním si nehtů až do masa. Ethan má propadlé tváře, kalné oči svítící horečkou a každá rána na jeho těle vykazuje jiný stupeň hojení, některé se ani hojit nezačaly. Pokud jde o má střelná zranění, přes veškeré odlupování strupů se povrch zacelil, takže na pohled po nich není ani stopy. Přesto pokud se prudce otočím, příliš zbrkle vstanu nebo si nedej Bože na zraněný bok lehnu, pociťuji bolest, jako by mne znova postřelili. No, vlastně jsem lhal, říkám si, když lezu do kádě. Jako kralevic bych měl být nejčistší, proto mám výsadu, že se koupu první. Po střelné ráně, kterou způsobila moje vlastní pistole, hyzdí můj trup jizva. Však mi taky původní malý vstřel pěkně rozrýpali, když vytahovali projektil.

Vlasy si umývat nesmíme. Dokonce mě nutí, abychom své přerostlé kadeře stáhli do zesměšňujících účesů, aby se nenamočily. Nezbavujeme je ani sena a slámy, které za ten čas už s našimi hřívami možná definitivně srostly a už je z nich nikdy neodstraníme.

Navzdory tomu, že nás vykoupali, se musíme zase obléct do starých hadrů. Znovu nám rozpouštějí vlasy. Slavností stříhání proběhne před očima veřejnosti, aby chomáče mastných kadeří náhodou nezpomalily čepel gilotiny, až nás bude milostivě dekapitovat.

„Viva la révolution,“ drtím mezi zuby, když nás vedou ven. Mýlili jsme se. Rosk nás nezachrání. Až sem jeho kompetence přece jenom nesahá, nemůže nám pomoci, i kdyby třeba opravdu chtěl.

Všichni tři přivíráme oči a mžouráme na svět kolem sebe. Tak dlouho jsme dleli v žaláři, že jsme dočista odvykli slunci. Je půlka srpna. Srpna. Zatkli nás na konci března…

Daří se mi zaostřit na gilotinu. Kolem je spousta lidí, ale všichni nám ustupují z cesty, asi abychom mohli umřít dříve. Čepel se blýská v záři slunce. Je nádherná, hrozivá, majestátní, nádherná a v neposlední řadě – smrtící. Je jako překrásná dáma v skvostné róbě, která každého svého milence otráví. Za chvíli se stanu jednou z jejích obětí i já sám.

Nahlas polykám. Jsem patrně jediný, kdo si plně uvědomuje, jak je tohle nespravedlivé. Christian jen podotýká: „Já říkal, že jednou skončim pod gilotinou.“ Musím po něm vrhnout překvapený pohled, než mi dochází, že se na něj vlastně pořád hněvám za noční hádku. Ethan je příliš otupělý, než aby vůbec vnímal, co se právě děje. Vidím jeho pohled upírající se kamsi do dálky a neunikne mi ani, že ho vojáci spíš vlečou, než vedou.

Pomaličku topornými krůčky postupuji vstříc hrůzné a bolestně krátké budoucnosti. Kdykoli se zastavuji, voják mne drbnutím do zad upozorňuje, že musím pokračovat.

„Co takhle poslední přání?“ zabručí spíš otráveně než navztekaně Ethan. Buď ho nebylo slyšet, nebo ho ignorují záměrně. Christian zvedá ruku a pokřižuje se.

A přesně ve chvíli, kdy spouští ruku zase k boku, zazní střelba. Rosk zotevíral veškeré kobky, vpustil vězně do zbrojnice a nechal je, aby se pomstili sami. Na okamžik mne přepadají pochybnosti. Umějí střílet dostatečně dobře? Nezasáhnou i nás, ať už nechtěně, nebo dokonce úmyslně?

„Utíkej,“ sykne mi do ucha voják, který mne vede. Zmateně se mu dívám do očí. „Utíkejte, Vaše Výsosti!“ sykne tlumeně. Už neváhám, nechávám si do žil vyplavit adrenalin a vyrážím k bráně. Rosk a Christian podpírající Ethana jsou mi v patách. Ta stará žena, která utrousila onu poznámku včera odpoledne a která je mi velmi podobná, i šeptá, že ona nemá co ztratit. Zprvu tomu nerozumím, dokud se celý zmatený neotáčím a nevidím, jak pokládá hlavu pod čepel gilotiny namísto mne. Kdo ve splývavé košili pozná, že není muž.

Kdosi mi podává rapír a já neváhám ani vteřinu, svírám jej v dlani a hned jím vraždím několik vojáků. Hlouček vězňů v čele s Roskem a mnou se probojuje k bráně. Vojáci, kteří nám dovolili uniknout, ji pro nás otvírají. Kývám na znamení díků a tryskem vyrážím pryč. Po měsících, kdy jsem nejedl prakticky nic jiného než suchý chleba zapíjený vodou a čas od času trochou svařeného vína však nemám mnoho sil ani energie. Po dvaceti metrech se hroutím k zemi, a než stíhám rozdýchat tuto potupnou porážku vlastním tělem a zvednout se na nohy, Rosk mne zvedá a přehazuje si mne přes rameno jako pytel brambor. Za pomoci několika desítek rozzlobených vězňů byl útěk velmi snadný. Ještě stačím zdvihnout oči a matně zahlédnout, jak se čepel gilotiny řítí dolů vstříc šíji mé jedné z mých zachránkyň. Pak vyčerpáním ztrácím vědomí.