(Revoluční rok) 1862 / Hvězdná čtyřka / 28

Mina. Proto ten podivný tanec roajalistů. Vyhýbali se dlaždicím, pod které ukryli miny! Když na dlažební kostku šlápnete, ještě se nic nestane, průšvih ovšem nastane, jakmile uvolníte tlak a nohu zvednete. Jako to udělal Rory. Rory! Bezmocně přihlížím, jak se chlapec, který ještě před chvílí vesele utíkal směrem ke mně, hroutí zmrzačený na zem. Kolem dvou pahýlů, které po sobě zanechaly nohy urvané explozí, se rozšiřuje rudá kaluž. Nedokážu mu pomoci. Nedokážu se vůbec hnout z místa a jen hledím, jak k němu celá šílená přibíhá Heloisa v patách s Roskem, který se ji snaží zadržet a vysvětlit jí, že je pozdě. Ona ho ale neposlouchá, trhá kus látky ze suknice a tiskne ji k prvnímu pahýlu, jenomže sama na tak vážná zranění nestačí.

Roryho matka stojí s popelavě šedým obličejem ve dveřích. Úsměv, jenž před chvílí zdobil její tvář, se nenávratně vytratil a nahradila jej směsice šoku a hrůzy, což dokazují její oči zčernalé zorničkami. Jednou rukou se drží rámu dveří, druhou natahuje směrem k Rorymu, ale očividně v ní instinkt matky chránit své dítě zápasí s pudem sebezáchovy, jenž jí velí, aby zůstala na místě a nestala se obětí případného dalšího výbuchu miny. Jako lékařka jistě ví, zda ještě lze jejího syn zachránit, a podle shovívavého vděku v její tváři poznávám, že je sice náramně ráda za Heloisinu snahu, nicméně že tato snaha neodvrátí blízkou smrt zmrzačeného chlapce.

Konečně se odhodlávám k činu, ale namísto abych zamířil k Heloise a pomohl jí nebo se přidal k Roskovi a snažil se ji od Roryho odtáhnout, moje nohy instinktivně zamíří směrem od vybuchlé miny. Prchám jako smyslů zbavený a snažím se zachránit sebe sama, jenomže marně. Před očima pořád vidím toho chlapce, jeho ošklivou proměnu před a po explozi, to, že jsem já s absencí ucha a dvou prstů vyvázl tisíckrát lépe nežli on. Tvář se mi křiví pláčem a já se jej snažím zoufale potlačit, protože kdo by chtěl revoluci, když její vůdce brečí uprostřed bitvy. Zpátky do reality mne přivádí dvojité tiché pípnutí, které se ozývá přímo pod mou levou nohou. Odjištění další miny. Zachovávám si tolik příčetnosti, abych stáhl druhou končetinu zpět a zabránil setrvačnosti mrštit mnou vpřed.

Srdce se mi na několik děsivých vteřin dočista zastavuje v hrudi a já si do ní málem začínám bušit, abych jej přiměl znova k práci. Jestli se pohnu, podepíšu si ortel smrti. Stojím jako socha a tajím dech. Stačí jakkoli pohnout nohou a můžu dát vale jí, v extrémním případě nejspíš taky životu.

Zvedám oči k vojákovi, který ztuhl předtím stejně jako nyní já, a čeká mne další šok. Ocitám se totiž tváří v tvář…

Plukovníkovi! Otec mé milované Clary stojí naproti mně a jediným pohledem do očí si sdělujeme to nejpodstatnější, a sice že se mu stalo přesně to, co mně. U mě je to pochopitelné, patřím k revolucionářům, ale nejde mi do hlavy, jak mohl být takový idiot a šlápnout na minu, kterou sám pomáhal stražit. To je však v tuto chvíli to nejméně podstatné.

Vidím, že hýbá rty, a natáčím se k němu zdravým uchem, abych měl větší šanci zachytit jeho slova, když šeptá: „Řekněte jí, že jsem ji miloval, prosím vás, řekněte jí, že mně to mrzí, ona to pochopí, prosím vás, moc vás prosím, vyřiďte jí tento vzkaz…“

Ačkoliv neřekl jméno osoby, které jsou jeho slova adresována, jsem přesvědčen, že se jedná o Claru. Proč to ale chce po mně? Cožpak nevidí, že jsem ve stejné situaci jako on? Já sakra chci taky vyřídit pár vzkazů, především své tetě. Že jsem jí odpustil. Že nechci, aby na mne vzpomínala se záští… Ne, to je příliš sobecké. Ale pravda je, že nechci zemřít a nevysvětlit pár lidem, jak moc mi na nich záleží. Například Christianovi. Moje bezprostřední blízkost smrti dočista zahnala můj vztek na něj, jakkoli mi ublížil, a vlastně měl skutečně pravdu, Ethan nás zradil. Ethan! Dokonce i jeho teď toužím vidět. Chci mu říct, jak moc mne zklamal, zeptat se na důvod jeho zrady, možná mu i odpustit, poněvadž nechci umřít se záští v srdci. Rád bych se rovněž dozvěděl, jestli jsem opravdu otcem Heloisina syna, a zjistit, jaké city to ve mně vyvolá. Budu rád, že jsem otec, pokud mi dá Heloisa za pravdu? Nebo mne naplní hrůza, protože naprosto nevím, jak se v takovém případě zachovat? Uleví se mi tedy, pokud bude mít Heloisa dítě s někým jiným? Nebudu žárlit?

Nic z toho se už nikdy nedozvím.

„Árno,“ vytrhuje mne z myšlenek plukovníkův hlas. „Musíš jí pomoci, vzal ji jako rukojmí, odhalil mne, zde jsem měl možnost dokázat mu loajalitu, jestli se nevrátím… Bojím se, co jí udělá…“

Patrně stále mluví o Claře, ale kdo je ten nejmenovaný on?

„Král?“ ptám se tlumeně.

„Ano,“ přitaká. Vypadá to, jako bychom byli staří přátelé. Což nejsme. Zničil mé obrazy.

„Dobře,“ říkám. „Udělám to.“

Lžu. Nebudu mít příležitost svůj slib splnit. Vyletím do povětří stejně jako on, stejně jako nebohý Rory.