(Revoluční rok) 1862 / Hvězdná čtyřka / 29

Najednou za sebou uslyším příšerné zvuky. Jako když… Ne, nejsem s to přijít na vhodné přirovnání. Nutím se, abych se neohlížel, ale když za sebou uslyším jeho hlas, musím na něj pohlédnout.

„Zvedni nohu,“ říká. Povytahuji obočí. Chce, abych zemřel? Chce, abych byl zmrzačen stejně jako on? Vidím, jak se od něj táhne krvavá stopa až k místu prvního výbuchu, jehož byl obětí. Ruce opatrně pokládá na dlažební kostku, na níž stojím.

„Rory…“ Svírá se mi hrdlo a v očích mne pálí slzy dojetí, protože, to, co pro mne tento chlapec udělal, dalece překonává veškeré dobrodiní ostatních. Proč mne vlastně zachraňuje? No ovšem, pomyslím si. Protože jsem vůdce. Jsem tváří revoluce. A tvář revoluce by se neměla stát mučedníkem po výbuchu miny. Aspoň podle něj.

Nedokážu ani poděkovat, poněvadž se bojím, že kdybych zkusil znova promluvit, definitivně propuknu v pláč. A to si nesmím dovolit. Velice pomalu zvedám končetinu a s úlevou došlapuji na dlaždici před sebou. Kývám chlapci na znamení díků. Pak velím ostatním, aby mne následovali, a držím se trasy, kterou mi ukazuje plukovník. Jeho hlas postupně slábne, až u druhé barikády zmlkne docela. Následují tři výbuchy. Clařin otec, Rory a ještě někdo další, pomyslím si. Už je nikdy neuvidím.

„Kupředu, kupředu!“ poháním křikem své druhy. Máchám nad sebou zástavou republiky. Nevím jak, asi s notnou pomocí paní Štěstěny, ale nakonec se nám daří (ve zdraví) proniknout až ke druhé barikádě. Cestou míjíme těla mrtvých gardistů i revolucionářů, některá posetá vstřely, jiná roztrhaná na kusy. Díky Ethanově dezerci jsme se zdrželi a ostatní, kteří zde byli dřív a přišli z opačné strany, nebyli tak chytří jako my. Dovedu si představit, jak panikařili, když vybuchla první mina a zabila někoho z nich. Určitě se rozeběhli na všechny strany a jen aktivovali další výbušniny. Roajalisté zaslechli křik a exploze, přeskákali k našim, a koho neroztrhala mina, oni zastřelili.

Chudák plukovník, myslím si a vzpomínám na něj. Muž, který bojoval u Waterloo, si zasloužil lepší smrt. Vzpomínám na jeho poslední slova. Clara je rukojmí krále. Musím ji osvobodit! Aspoň mám o důvod víc vytáhnout na zámek. Otázkou je, jestli se mi podaří přimět ostatní, aby do toho šli se mnou.

Na hromadě barikády se krčí trojice mužů, civilisté Eriq a jakýsi slabomyslný dvacátník, kterému nikdo neřekne jinak než du Chroix (Chroix je čtvrť v téhle metropoli), chrání puškami zraněného vojáka s úsměvným jménem Orfeus. Díky svým dlouhým černým loknám, přírodním červeným rtům a bílé pleti vypadá, jako by sem spadl z minulého století, kdy lidé nosili ty směšné aristokratické paruky a líčili se jak ženy, tak muži.

„Co se stalo?“

„Orfeus to schytal,“ říká s blaženým úsměvem na tváří du Chroix. Ano, slabomyslný, někdy duchem nepřítomný, ale vždycky rozesmátý jako býval i Rory, než ho… Koušu se do rtu. Pořád ho vidím před sebou. Snažím se vymazat hrůzné výjevy po výbuchu miny a pamatovat si ho jako toho nadšeného chlapce volajícího: Je tady! Hvězdná čtyřka!“ který k nám utíkal prospektem.

„Tu máš.“ Jdu k nim, stahuji si z krku fiží a skládám jej do úhledného tlustého čtverečku. Tisknu jej k ráně a nařizuji muži, aby si jej tam přidržel. Dávám si jednu jeho paži kolem ramene a pomáhám mu vstát. Ze rtů mu uniká tichý sten, ale nepřestává na mne upírat své šedé oči. Proč si mě tak prohlíží? Není na mě nic výjimečného, teda kromě chybějících dvou prstů, jenomže on se mi dívá do obličeje. Jsem špinavý? Co s ním mám?

Trvá mi opravdu dlouho, než mi dochází, proč si mne tak prohlíží. Nemůže uvěřit, že se ho dotýká vůdce revoluce. Ne, nikoli revoluce, zatím pouze povstání, protože revoluce, skutečná revoluce, vyžaduje daleko víc, než jsme zatím prokázali my. Revoluci oficiálně zahájím, až vytáhnu na zámek zabít krále. A jestli mne přitom budou následovat ostatní, byť i jenom naše Hvězdná čtyřka, záleží na nich. Ať sám, nebo s nimi, já se své pomsty nevzdám.

Po pouhých sedmi metrech je jasné, že Orfeus dál nedojde. Z jeho obličeje vyprchala veškerá barva, moje fiží je prosáklé krví a já muže spíše vleču než podpírám. Po dalších dvou krocích se definitivně sveze na zem a oba dva víme, že víc nevstane. Z jeho rány pomalu vytéká krev, z čehož jsem zmatený, poněvadž to porušuje pravidla, která znám od tety. Pokud krvácíte z žíly, krev pomalu vytéká a je tmavá. Jenomže ta, jež opouští Orfeovo zranění, má barvu jako z tepny. To je jako kombinace obou dvou zranění nebo co… Pak si vzpomínám, jak teta říkala, že pokud je poraněná tepna hluboko, nemusí krev z rány stříkat, ale jen vytékat v pravidelných vlnách.

Neváhám ani vteřinu a znova popadám bezduchého Orfea, jenomže ho neunesu. Neodkážeme ho bezpečně nést ani za přispění dalších dvou mužů. Nejlepší by bylo dát ho na nosítka, jenomže kde teď máme vzít nosítka?!

„Orfee!“ plácám ho přes tváře, poněvadž se mu klíží víčka a já vím, že ho nesmím nechat usnout, a on ještě naposledy pootevře oči a zahledí se skrz mne kamsi do dáli.

„Pane Öörre, mám nosítka!“ ozývá se za mnou se svým tupecky širokým úsměvem du Chroix a z hromady barikády vytahuje prkno, které kdysi snad sloužilo jako pult nějakého tržištního stánku. Ukazuji mu vztyčený palec.

Eriq a slabomyslný du Chroix berou jeden nohy, druhý ruce vojáka a posunou jej na dřevěné prkno. Pak jej nesou zabarikádovanými ulicemi Ykkhó, zatímco já kráčím po jejich boku s nabitou karabinou na prsou. Trvá mi asi deset minut, než mi dochází, co se mi na větě, kterou du Chroix vyslovil, zdálo podivné. Oslovil mne: Pane Öörre. Odkud zná moje jméno?

Téměř polovina cesty probíhá bez potíží, ačkoliv na své společníky neustále musím čekat, poněvadž lézt přes barikádu a u toho držet nosítka s těžce raněným vojákem jistě není nejsnadnější. Křičím na ně, aby si pospíšili, a vím, že bych měl být mírnější, ale musím myslet na Orfea, kterému zvolna dochází čas. U třetí barikády si svlékám opasek, nože cpu do vnitřních kapes kabátu bez ohledu na bezpečnost a páskem připevňuji ovaz k Orfeovu tělu. Jak leží na nosítkách, vypadá náhle malý a hubený, tedy menší a hubenější než je ve skutečnosti.

Dostáváme se ke čtvrté barikádě, když vtom nás čeká další nemilé překvapení. Mina vybuchne tak nečekaně, že ani nestihneme cokoliv pocítit. Až její následky nás tvrdě zasahují. Já si ještě zachovám trochu příčetnosti. Popadám nosítka a křičím na Eriqa, aby nechal zraněného du Chroixe du Chroixem, protože už mu nelze pomoci. Než se stačí rozhodnout, zda mne poslechne nebo hodlá vzdorovat, klesne mrtvý k zemi zasažený třemi výstřely z karabin gardistů.

Popadnu nosítka a táhnu je do podloubí, neboť tady jsme oba příliš na ráně. Rosk opětuje střelbu, zatímco Heloisa se snaží zpříjemnit poslední chvíle slabomyslného muže.

Skláním se nad zraněným. Orfeova tvář je popelavě bledá. Dýchá jen mělce a rána silně dál silně krvácí. Jako by z něj sálal chlad i horko zároveň. Jestli se rychle nedostane do rukou té lékařky, zemře. Nemohu sám vláčet nosítka zabarikádovanými ulicemi, ale lze prchat podzemím. Vbíhám do nejbližšího domu, jeho jediného obyvatele beru po hlavě jílcem rapíru (čímž jsem ho ale asi stejně nechtěně zabil) a otvírám poklop v podlaze vedoucí do podzemního kanálu. Už tady mne výpary málem omračují, a tak beru Orfeovo fiží a omotávám si je kol úst a nosu. Jemu scházet nebude. Znova si povytahuji nohavice a cpu si dovnitř košili i všechny kabátce, abych nahradil chybějící opasek. Trochu to pomáhá.

Raněného muže si přehazuji přes záda, pro jistotu rozepínám opasek, který jsem mu dal, obtáčím jej kolem obou našich těl a znova jej zapínám. Ani jeden z nás není plnoštíhlý, takže to jde snadno. Potom se spouštím do kanálu.

Trochu cítím vinu, že jsem ostatní členy Hvězdné čtyřky nechal na ulici, ale chci zachránit Orfea, lidský život. Heloisu bych stejně od zraněného nedostal.