(Revoluční rok) 1862 / Hvězdná čtyřka / 30

Se žbluňknutím přistávám na dně temného tunelu, po jehož stěnách se plazí plísně a jehož již zmíněné dno pokrývá potůček splašků a jiných odpadních vod. Gardistovy boty nejsou tak vysoké, jak by se mi zamlouvalo, a zatéká do nich. Ani látka, která dusivě obepíná spodní polovinu mé tváře, nedokáže utlumit puch.

Na cestu si svítím skomírající lucernou, kterou jsem sebral v domě. Cesta jde pomalu. Brodím se jedovatou břečkou, lapám po dechu a co chvíli si musím z tváře setřít krůpěje potu, jež mne štípou v očích a jež vyrážejí na mém čele kvůli puchu i námaze. Orfeus rozhodně nepatří mezi mohutné hromotluky, ale že by byl zrovna nejlehčí břemeno, jaké jsem kdy nesl, taky říct nemohu. Po asi čtyřiceti metrech vím, že dál nedojdu. Schváceně se opírám o stěnu tunelu. Lampička již takřka dohořela. Těžce oddechuji a zmocňuje se mě pocit, že jestli se pokusím udělat ještě jediný krok, vypustím tady duši.

Náhle si uvědomuji cosi velice znepokojivého. V tunelu panuje tlumená ozvěna mých kroků, ačkoliv já sám už dávno stojím. Ne, to není ozvěna, dochází mi vzápětí. Ty čvachtavé kroky se na okamžik zastavují a pak se ozývají nanovo. V tunelu je se mnou ještě někdo jiný!

Dávám se na panický útěk, dokud mi nedochází, že tím jen pronásledovatele ubezpečuji ve směru jeho cesty, protože brodit se splašky nepatří mezi činnosti, které lze provádět tiše. Nepřestávám ovšem prchat. Najednou se dostávám na další křižovatku a ztuhnu. Přímo proti mně se vynoří muž tak o hlavu vyšší než já, může měřit okolo sto osmdesáti centimetrů.

„Sakra!“ vykřikne dotyčný, vmžiku se mu v ruce blýská nůž a vrhá se na mě. Bleskově rozepínám opasek, pokládám Orfea co nejšetrněji ke stěně tunelu – a vtom se řítím k zemi pod plnou vahou těla svého nového soka.

V nastalém zápase je mým cílem jediná věc – odklonit nůž v mužově ruce od svého těla. Můj nepřítel má na sobě přiléhavé černé nohavice a černou košili, ale víc nejsem s to rozlišit, protože lucernu proud břečky odnesl několik metrů zpátky do tunelu.

„Chcípni, králův poskoku!“ zvolá on a zvedá nůž nad hlavu, aby mne bodl do srdce. Mimoděk lapám po dechu. Jestliže mne nazývá královým poskokem, gardistou, a chce mne zabít, pak to musí znamenat, že… že on sám je republikán!

„Nejsem gardista!“ zvolám, jak nejhlasitěji dovedu. „Já nejsem gardista!“

Můj nepřítel se zarazí. „Myslíš si, že jsem takový idiot a skočím ti na to?“

Místo odpovědi zpívám revoluční píseň.

Poslouchá a ohromeně spouští nůž. Já mu ale věřit nehodlám a popadám zbraň, jejíž čepel vnořím do jeho boku. Vstává a ustupuje ke zdi, zatímco si pomalu vytahuje nůž z těla. Ze zranění se okamžitě vyřine rudá horká krev. Vyskakuji, tasím rapír a namířím jeho hrot na mužův krk.

„Kdo jsi?!“ vykřikuji zostra.

Zdvihá ke mně pohled. Vypravuje ze sebe nesrozumitelné zachrchlání.

„Neslyším tě!“ upozorňuji ho a natáčím se k němu zdravým uchem.

Z mužova hrdla se opět vydere jakési zabublání, ale tentokrát na jeho pozadí rozeznávám jméno. „André,“ hlesne, „jmenuji se André Aulton. Kdo jsi ty? A proč máš na sobě uniformu, pakliže nejsi gardista?!“

„Árno Öörr, vůdce revoluce.“

„Ty že jsi vůdce revoluce? Ještě ti teče mlíko po bradě,“ odfrkne a zašklebí se, ale nedá se určit, jestli bolestí, nebo povržením nade mnou.

„To je snad jedno,“ mračím se. „Jsme na stejné lodi.“

„Pravda,“ souhlasí. „Smír?“

„Smír.“ Schovávám meč zpátky do pochvy na zádech. „Zranil jsem tě vážně?“ ptám se starostlivě.

„Nic to není,“ krčí rameny. Znova beru na záda Orfea a pokračujeme dál ve třech. Je však jisté, že jsem Andrého Aultona opravdu zranil více, než by bylo dobré, protože ačkoliv na černé košili a navíc v šeru krev není příliš vidět, lepí se k ráně. Kromě toho musíme všichni tři neskutečně páchnout, nejhůř já a André, protože jsme se při rvačce váleli v břečce pod námi.

Urazíme asi další míli kanálem, když se André zastavuje. Jeho obličej je bílý jako papír. „Ty, Árno Öörre,“ pronese, „doufám, že je ti jasné, že za tu způsobenou újmu mi dlužíš džbánek dobrého piva!“ Pak se sveze k zemi. Vytahuji ho, podpírám ho a namísto jednoho raněného teď musím vláčet dva. Koušu se do rtu a spílám si, že jsem se nechal ovlivnit svým strachem a Andrého zranil. Teď za to draze platím. Kdo vlastně ví, jak daleko bych došel, kdyby mi na pomoc nepřišli Rosk s Heloisou.

„Jak jste mne našli?“ volám udiveně.

„To nebylo nic těžkého,“ krčí rameny dívka. „Zabarikádovanými ulicemi by ses sám se zraněným nevydal. I kdybys vylezl na střechu, bylo by to příliš riskantní, byl bys na ráně.“

„Ergo zbývá podzemí,“ dodává Rosk. „Kdo je tohle?“ ukazuje na mého nového společníka.

„André, ale dlouho už nebude, jestli se rychle nedostane k Lavion.“

Rosk přitaká a bere ho do náruče. „Co se stalo nahoře?“ vyzvídám.

„Dobyli jsme rychtu, rychtář byl zabit,“ líčí Heloisa. „Civilisté útočili na všechny bašty roajalistů v Ykkhó. Vytasili se s tvými vlajkami, které krátce byly naprosto všude, na střechách manufaktur, na budově skladiště, bylo to nádherné, Árno!“

„Co se pokazilo?“

„Přišla garda. Vmžiku byla všude krev, na zemi ležela těla roajalistů i republikánů. Výhoda byla, že královští neměli ponětí, kam jejich druzi strčili miny, takže na ně šlapali obě strany. Vůdce revoluce by jim tam pomohl, ale nemůžeme riskovat tvůj život, sám víš, jak to dopadlo posledně.“

Přikyvuji. Vzpomínám, jak mne na barikádě postřelili.

„Největší potíž je, že proti nám nejsou jen gardisté. Ne že by je bylo snadné vyřídit, ale jsou tu i civilisté naklonění králi. Gardisté je sebrali a společně táhnou na zámek.“

„Král je chce vzít pod ochranná křídla?“ povytahuji obočí. „To se mi nezdá. Ne že by neměl na zámku dost místa, panství je to rozlehlé, ovšem nemyslím, že by byl ochotný vodit si tam měšťany, pokud se teda nejedná o obchodníky.“

„Byli tam různí lidé,“ odtuší Rosk. Pak dodává, že už je načase vylézt na povrch. Heloisa šplhá po žebříku vzhůru, otevírá poklop a pomáhá nám do domu. Nový úkryt je jen dva bloky odtud, a tak se tam rozbíháme. Lavion je v jednom kole, jakmile přicházíme. Neví, kterému ze dvou těžce raněných pacientů, které jsme jí donesli, se věnovat dřív, ale nakonec vybírá Orfea, jehož sinalá tvář naznačuje, že nebýt lékařky, dělily by ho minuty od smrti.

Večer se koná porada.

„Chci vytáhnout na zámek,“ oznamuji rozhodně. „Chci zabít krále!“

„Ty sám, Árno?“ ptá se opatrně Heloisa.

„Jestli se mnou nebudete chtít jít…“

„Jistěže s tebou půjdeme!“ vykřikuje Christian. „Ale bude to nebezpečné. Víc než všechno, co jsme udělali dosud.“

„Myslíš si, že to sakra nevím?!“ vybuchuji. Chci se dál ohrazovat, ale do místnosti vejde bledý André Aulton.

„Árno Öörre,“ hlesne. „Měl by ses jít prý na něco podívat. Ihned.“

Z jeho tónu je mi jasné, že se něco stalo. Vstávám, omlouvám se ostatním a v jeho doprovodu mířím do vedlejší místnosti. Vede mne do komory. Tam na židli vidím připoutaného muže, kterého jsem ani nedoufal, že kdy víc uvidím.

Pod levým okem má monokl, zrzavé vlasy slepené krví, celý je mokrý, jak ho polili, aby ho vzkřísili.

„Ethane?!“

Zvedá ke mně oči. „Mon ami,“ říká sotva slyšitelně.

„Už nejsem tvůj přítel,“ mračím se. „Všichni říkají, že jsi nás zradil. Jestli je to pravda…“

„Ty věříš, že je?“

„Nevím,“ přiznávám. „Nevím, čemu mám věřit. Co ty? Máš obhajobu?“

„Abych neměl,“ odfrkne. „Jinému bych ji neřekl, ale doufám, že ty mi uvěříš, když nikdo jiný.“

„Povídej,“ vyzývám ho, „a nech na mě, abych to posoudil.“

Krčí rameny. „Ano, utekl jsem ke gardistům, ale to proto, abych zjistil, co plánují, a mohl vás varovat!“ Vzdychá. „Věříš mi?“

„Věřím,“ přitakám. „Stejně jako ty věříš mně.“

„Chtějí od tebe, abys mne zabil, viď?“ zajímá se. „Uděláš to?“

„Ne.“ Vytahuji pistoli a nabíjím ji. „Nechám tě běžet, pro tentokrát. Dám ti šanci ukázat loajalitu.“ Mluvím sebejistě, jako bych si všechno už dávno rozmyslel, ačkoliv mluvím zcela spatra. „Pustím tě zadními dveřmi. Zmizíš odsud a už se tady nikdy neukážeš.“

„Ovšem,“ přitaká s vděkem v hlase. Konám, co jsem řekl, a vystřelím do vzduchu. Pak místnost opouštím. Pistoli nechávám ležet na podlaze.

Když se mne ptají, co se stalo, vykládám, že mi sebral zbraň a utekl.