(Revoluční rok) 1863 / Králevic král / 1

Ze spánku nás oba dva vytrhuje zoufalý nářek toho nejopuštěnějšího děťátka na celém světě. Svorně se posadíme a těkáme očima po místnosti. „Půjdeš tam ty, nebo já?“ ptá se.

„Já za ním zajdu, stejně jsem se chtěl jít napít. Klidně spi.“ Sunu se k okraji postele, sahám pod lůžko a vytahuji protézu. Žena se spokojeně zachumlá zpátky do deky. Nedívám se na svou nohu, zatímco šněruji kožené popruhy, ale na ni. Náš románek si patrně vynutily dlouhé týdny společného živoření v jedné domácnosti, její krása a (přinejmenším) můj neukojený sexuální apetit. Jsem za to ale vděčný a z pohledů a úsměvů, jaké na mne vrhá, když mi říká, že mne má ráda, poznávám, že ona rovněž.

Ano, říkáme si, že se máme rádi, nikoliv že se milujeme, poněvadž by vyžadovalo značné úsilí určit, jestli je to pravda. Úsilí jsme podle našeho názoru vynaložili už dost na obnovení republiky v loňském roce. Nakonec k tomu nedošlo. Teď už chceme jen odpočívat, dělat, že neexistujeme, a (což se Lavion líbí nejvíce) milovat se.

Je možná zvláštní, že spím se ženou, která by technicky vzato mohla být mou matkou. Je o více než dvacet let starší než já, ale jak se zdá, náš vztah vyhovuje oběma. Navíc chlapec má nesporně právo vyrůstat v normálně fungující rodině, a jaký příklad bychom asi mu dali, pokud bychom se k sobě s Lavion chovali vlažně?

Vratkým krokem mířím z ložnice, obracím do sebe sklenici vody a poodhrnu závěs u okna. Venku svítá. Zezadu obepínají můj pas cizí ruce tak nečekaně, až nadskakuji.

„Co? Já myslel, že zůstaneš v posteli, jinak bych nevstával!“ žertuji.

„Neříkal jsi, že chceš pít?“ rýpne si do mě. „Árno, než bys k němu došel…“ Lavion se kouše do rtu, protože ví, že narazila na mou novou slabou stránku. „Promiň mi to!“ vyhrkne. Krčím rameny.

„No co, jen říkáš pravdu, já se nezlobím. Tak si zas běž lehnout, moc jsi toho nenaspala.“

„Ty přece taky ne…“ nesouhlasně naklání hlavu ke straně, jak to má ve zvyku. Přitom po mně ale spiklenecky blýskne očima.

Směju se. „Jsem zvyklý vstávat brzy, Lehni si a ještě se prospi, udělej mi tu radost. A já uvařím snídani.“

„Tak dobře,“ souhlasí neochotně.

„Až se probudíš, možná tu nebudu,“ varuji ji. „Půjdu na trh, pokusím se něco prodat a nakoupím čisté obvazy.“

Mechanicky plním vlastní pokyny. Bezmyšlenkovitě vyprázdním dvě misky polévky a potichu se kradu do ložnice. Otvírám skříň a vybírám teplý kabát. Je konec února a venku pořád sněží a mrzne. Zavadím o jiný oděv – uniformu gardisty. S nostalgií jej mnu mezi prsty. V něm jsem býval symbol revoluce. Jak rád bych jej oblékl a znova se vydal do zabarikádovaných ulic města, podněcoval vzpouru. Ale nemohu. Protože jsem mrzák. A také protože musím chránit Heloisina syna.

Oblékám se, beru obrazy a mířím ven. Zděšeně se ovšem zastavuji hned na prahu. Sice přestalo pršet, ale zase se z nebe spustil sníh. Na okamžik mne přepadne touha schovat se zpátky do domu. Od chvíle, kdy jsem přišel o nohu, pro mne sníh představuje jednu z největších potíží. Dokonce i schody zdolávám daleko snáz než zasněženou pláň.

Mířím obvyklou cestou k náměstí. S náručí plnou obrazů a jednou protézou namísto nohy je cesta obtížná. Ulice nejsou vymetené a já jsem nucen prodírat se takřka půlmetrovou vrstvou sněhu. Tentokrát s sebou neberu obraz Clary. Výjevy na mých obrazech čerpají inspiraci z vlastních prožitků. Barikáda omotána jako marnivá dáma šálem z dýmu střelného prachu, exploze kočáru, který jsem vyhodil do povětří, Rory, malý chlapec vesele vítající můj oddíl Hvězdná čtyřka. Dávám si dobrý pozor, abych nezahrnul do obrazu následný výbuch miny ani jeho smrt. V koutku u samého rámu se ale tísní jeho matka Lavion, šťastně se smějící ve dveřích budovy. Smrt Heloisy, já s Hvězdnou čtyřkou nesoucí vlajku revoluce. André Aulton, účastník taaleského povstání před třiceti lety, kterého jsem potkal v kanálu.

Tohle jsou časté výjevy na mých výtvorech. Povstání se na mně podepsalo i jinak než zmrzačením.

Už když se blížím k náměstí, zaslechnu zvláštní zvuky. Jakési svištění, ránu a tichý sten. Lidský sten. Přidávám do kroku, až několikrát zakopnu a jen taktak se znova zvedám. Když klesám do sněhu počtvrté, vím, že tentokrát se mi vstát nepodaří. Choulím se do klubíčka, snažím se nevnímat mráz, dýchám si na prsty, abych v nich rozproudil krev. Soustředím se na ty podivné opakující se zvuky a přemýšlím, co je vydává. Je to mechanický stroj, anebo lidská ruka?

Možná bych ve sněhovém pelíšku i umrzl, kdyby mi nepomohla vstát něčí ruka. Trvá dlouho, než si jí všímám, ale záhy se jí vděčně chytám a zvedám se. Setřásám ze sebe sníh.

„Nazdar, Árno,“ říká postava v podobném plášti, jaký mám na sobě já. Nevidím jí do obličeje, poněvadž jí střecha tmavého širáku stíní tvář. „Pěkná noha,“ poznamenává.

„Dík,“ zabručím. „Ta předchozí byla lepší.“

„O tom nepochybuju,“ zasměje se. Pak mírně nadzvedne klobouk, aby mi odhalil svou identitu – ano, ON. Poznal jsem ho již podle hrubého hlasu přerušovaného kašlem kuřáků. Kovář Edtragg.

Ohlížím se po sluchu. „Co se tam děje? Co je to za zvuky?“ ptám se tlumeně. Od úst se mi zvedají oblaka vodní páry.

„Bič,“ na to on. Bere mne za ruku a já mám co dělat, abych mu stačil, když mne vede k davu lidí, kteří natahují krky, aby viděli na pranýř, kde je delikvent mučený. Lezu na sud u jednoho ze stánků přerušeného trhu. Muž může být zhruba stejně starý jako já, klečí s rukama svázanýma nad hlavou a připoutanýma k sloupku dalšího stánku. Na jeho záda právě může dopadat tak osmnáctá rána.

„Co udělal?“

„V podstatě nic, to je na tom to nejhorší,“ krčí rameny Edtragg. „Ušil si kazajku, tím jediným se provinil.“

„Cože?“ volám, ale honem si přikládám dlaň na ústa, jako bych konal něco špatného. „Bičují ho za to, že si ušil…“

„Z tvé vlajky,“ upřesňuje. „Nikdo neví, kde ji vzal. Přešil ji na kazajku, kterou nosil asi den, než ho chytili. Spálili mu ji a on si odpykává pětadvacet ran bičem. Hrozilo mu čtyřicet karabáčem, ale slouží u pana knížete d’Elzzbierppe, který se za něj přimluvil.“

Vrtím hlavou. Jak můžete zbičovat někoho za to, že si z nouze ušil kazajku? Nedokážu to pochopit.

Po pětadvacáté ráně je muž odvázán a gardisté odcházejí na svá stanoviště. Také mně pomáhá kovář dolů. Delikvent se taktak drží při vědomí, a když ho odvážou, omdlévá docela. Odnesou ho k nejbližšímu mastičkáři. Vyměňujeme si s Edtraggem významný pohled.

Ačkoliv nepatřím k nejbohatším lidem města, nemohu zadržet své následující činy. Zcela spontánně, aniž bych se zdržoval jakýmkoli uvažováním nad riziky svého plánovaného počínání, kráčím k raněnému, svlékám kabát, a když muže polijí vodou a přivedou k vědomí, tisknu mu látku do dlaně a svírám mu prsty kol lemu oblečení. Nevím, co mne pohání k takové oběti, protože patrně sám venku zmrznu, ovšem nesnáším takové bezpráví. Navíc jsem za to zodpovědný. To já jsem navrhl vlajku, to já ji hrdě nosil městem Ykkhó, to já byl vůdce revoluce. A já jsem také republiku zklamal. Ne zradil, o to se postaral Ethan, ale dvakrát jsem místo krále zabil nesprávného. Selhal jsem jako vůdce povstání, jako rebel obecně i jako muž vůbec.

„Děkuji,“ vydere se ze rtů zbičovaného. Prstem naznačuje, abych se k němu naklonil. Pak mi do ucha zašeptá: „Tak půjdem‘ na krále, jen ať má na mále, gilotině dámě hlavy královen…“

„… jejich hlas ať sténá, my řvem‘ do daleka, král ať se svléká, my nebudem‘!“ odpovídám. Jde o refrén revoluční písně. Jemně poplácávám muže po rameni, ale on sebou trhá bolestí. Špitám omluvu a odcházím, zvláštně dojatý tím, co delikvent učinil.

Dopoledne prodám několik obrazů, nakoupím, co je třeba, a mířím do krčmy na oběd. Kovář Edtragg taky balí svůj krám a přidává se ke mně.

Při jídle se ke mně naklání. „S tím bičováním mně namíchli,“ procedí.

„To mi povídejte. Mám už plné zuby krále a jeho gardy, tohohle bezpráví! Chci, aby to skončilo, je třeba učinit tomu přítrž, jednou pro vždy!!“ Zakrývám si ústa rukou. Promluvil jsem dostatečně nahlas, aby mne bezpečně zaslechla celá hospoda.

Ostražitě se očima rozhlížím po šenku a vtom je spatřím stát na prahu. Koncentruji se, abych na sobě nedal znát, že jsem si jich všiml, a přikládám ke rtům sklenici piva. „Dvě uniformy na dvanácté hodině,“ procedím k Edtraggovi.

„Gardisté?“

„Verbíři.“

„Jdou po mně,“ špitne. „Tebe už někdy chytli?“

Vrtím hlavou. „Mám imunitu.“

„Já ne.“

Chápu, co tím chce říct. „Tak je náležitě přivítáme, co říkáš,“ navrhuji, zvedám oči k vojákům a gestem je zvu ke stolu. Podívají se na sebe, ale neváhají dlouho.

„Pane Edtraggu,“ zazubí se jeden z nich na kováře. „Už dlouho se po vás sháníme!“ Pak si k nám přisedne, bez dovolení dopíjí zbytek mého piva a vykládá, že pro takového siláka jako kovář to bude na vojně lebeda, že se mu tam určitě zalíbí, až zabije prvního nepřítele, a jiné žvásty. O mě ani slůvkem nezavadí, jejich zájem o mne se definitivně vytrácí ve chvíli, kdy jim záměrně ukazuji protézu.

„Myslím, že tady pánové ještě nepochopili, že dobrovolně s nimi nikdo neodejde, včetně nás,“ vzdychám po asi deseti minutách, kdy se snažím ignorovat jak hlas verbíře po svém boku, tak nutkání mu vrazit. Vzápětí se prudce zvedám a přitlačím talíř teplé polévky na jeho hrudník.

Edtragg převrhne stůl, obratně jej přeskakuje a chytá mě za ruku, zatímco druhou paží svírá šavli verbíře a přetáhne jí jeho druha po hlavě, až mu rozsekává lebku. Odvracím pohled, než se stihne mrtvý hroutit na zem. Vybíháme z krčmy. Snažím se držet s kovářem tempo, jenže sníh a zejména protéza mne zpomalují. Vytahuji z brašny pistoli a střílím po pronásledovateli, jenomže záhy jsme obklopeni hloučkem dalších vojáků.

Vím, že se neubráníme, dva proti bezmála padesáti. Skláním tedy ruku s pistolí a svírám kovářovu ruku. „Mezí mě, že jsem vás dostal do téhle situace,“ špitám.

„V pořádku.“

„Ne, to není…“

„Radši se pomodlíme, ne?“ navrhuje Edtragg a notuje revoluční píseň.

 

„Svrhneme krále, není zbytí,

Co dosud dělo se, už nesmí býti,

Král ať se v blátě válí,

My sami budem‘ si králi!

 

Král míval všechno a my nic,

Nepřipusťme to nikdy víc.

Králi už poslední vteřinka tiká,

Ať žije svoboda, republika!!“

 

Píseň po nás lidé opakují. Nejprve jen pár hlasů, ale záhy zní celým náměstím i vedlejšími ulicemi. Dloubnu loktem do kováře a přidáváme se k nim. Při slovech: „Nedopusťme to nikdy víc!“ zvedá jakýsi muž jeden z kůlů, které prodává (je zázrak, že mu to vůbec dovolí) a vnoří jeho hrot do břicha nejbližšího vojáka. Pak jde všechno ráz na ráz – všichni přítomní popadnou cokoliv, co mají po ruce, někteří mlátí gardisty pouhými rybami, a začínají se bránit. Hlouček mladých studentů, aby podpořil vzpouru, vráží do šiku vojáků jako klín.

„Za republiku!!“ uslyším v dálce výkřik. Na krásném hnědákovi se k nám přižene další gardista. Mířím na něj pistolí a přikládám prst ke kohoutku, když vtom mi dochází, že s ním je cosi v nepořádku. Voják sice bodá a seká kolem sebe šavlí, ale zasahuje vlastní druhy! Na okamžik mne napadá, že se jedná o Ethana d‘Ykkhó, kapitána královské gardy, mého bývalého přítele a (rovněž bývalého) revolucionáře.

Než se stačím vzpamatovat, projede kolem nás a chytá mne za ruku. Vmžiku sedím za ním na koni a na poslední chvíli se ho chytám kolem pasu, abych nesletěl.

„Taale je naše, pošli to dál,“ sykne mi do ucha jezdec, ve kterém poznávám Andrého Aultona, a srazí mne dolů.

„Taale je naše,“ šeptám Edtraggovi. Za chvíli se zpráva rozšíří celým náměstím. Vrchol mé euforie nastává, když se v Aultonově ruce zjeví žerď a záhy si už vítr pohrává s vlajkou revoluce.

„Árno! Árno! Árno!“ Mé jméno zní všude kolem mě! „Árno! Árno!“ skanduje dav. Pak se vrhá na blízkou šibenici, kácí ji k zemi a porubá šavlemi, sekerami a bajonety, dokud z ní nezbývá hromada třísek a nebezpečně ostrých trámů.

Pomalu mi dochází, co se stalo. Rty se mi roztahují do širokého úsměvu. Lid také touží po republice. Možná by šla jiskra revoluce znova zapálit. Taale je naše, nevím sice, jak se vede mým přátelům v Ïille a Agoulle, ale snad i od nich brzy dostanu zprávy a snad budou dobré jako zprávy Andrého Aultona.

André! Znova kolem mne zazní klapot kopyt jeho koníka. V okamžiku, kdy k němu zvedám oči, vítězoslavně zvedá vlajku nad hlavu. Zničehonic slyším svist, v krku republikána uvízne kudla a on klesá do hřívy hnědáka.

Neváhám ani vteřinu a vrhám se za ním, ale daleko nedoběhnu. Pořád se mi v podobných zápalech emocí stává, že zapomínám na své zmrzačení. Jak dlouhý tak široký se natahuji na dláždění. Zvíře zastavuje kovář Edtragg, vystrká Andrého ze sedla a v rychlosti, ale opatrně, vytahuje jeho nohy ze třmenů a nahrazuje je svými. Zatímco kolem nás zuří boje, zvedá mě na koně za sebe a bodá koně do slabin, aby ujížděl. Vytrhuji z Andrého ruky vlajku a mávám jí kolem sebe, než se bojujícím ztrácíme z dohledu.

Rozrážím dveře do domu. „Lavion!“ křičím. „Lavion!!“ Skládáme raněného na stůl a já předem chystám horkou vodu a čisté plátno. „Lavion!!“ Konečně vychází z pokoje, kam jsme uložili Ethana. „Pomoz mu!!“ ječím na ni zoufale, poněvadž si nedovedu ani představit, že by měl André Aulton zemřít. Dívám se na něj. Jeho rty dostaly modrošedý nádech a já vím, že se dusí. „No tak mu pomoz!“

Lékařka potřese hlavou a vrhne po mně pochybný pohled, ale když na ni znova vyjedu, klidně se pouští do práce. „Podejte mi nůž, Árno, přidrž mi u něj lucernu, druhou rukou tiskni plátno k ráně,“ instruuje nás. „Potřebuji rákos, slánku, něco dutého.“

Edtragg jí podává rákos z její brašny a pak na její příkaz drží Andrého, aby se hýbal co nejméně. Muž lapá po dechu a mrská sebou jako ryba na souši, pod kovářovýma rukama se nicméně trochu zklidní. Lavion provádí několik centimetrů dlouhý řez pečlivě situovaný do středu jeho krku.

„Co to děláš, zabiješ ho!“ vykřikuji sevřeně. Zvedá ke mně významně oči, ale jen na okamžik, hned je zase klopí k práci. Bere rákos. Lapám po dechu, když vidím, jak jej pomaličku zasunuje hluboko do čerstvého zranění. Nechápavě civím an její dílo, ale pak vidím, jak se Andrého hruď začíná opět zvedat pravidelnými nádechy.

„On dýchá!“ volám nadšeně. „Zase dýchá, to je… to je dobře n-ne?“

„Ještě nemá zdaleka vyhráno,“ mračí se soustředěním žena, snažíc se zastavit krvácení. Poroučí Edtraggovi, aby Andrého opatrně přetočil na bok. „Vytáhnu ten nůž,“ sděluje a s tím mne posílá pro další plátno. Opatrně od ní beru kudlu zamazanou krví.