(Revoluční rok) 1863 / André Aulton / 6

Sloužící mi milostivě dovolí zdřímnout si, ale před večerem mne opatrně budí, že je čas se nachystat. Většinu večeří krále představují okázalé hostiny. Pokaždé ochutnám něco nového, poněvadž mi předkládají lahůdky, o kterých se mi dřív ani nesnilo a o kterých jsem v životě neslyšel, nebo naopak takové, které jsem vždycky toužil ochutnat, ale nemohli jsme si je dovolit. Ačkoliv v ostatních zemích se již vcelku zažily, tady jsou pořád astronomicky drahé. Jako většina věcí.

Káva. Omamně vonící tmavá tekutina, která je sice velmi hořká, ale překvapeně zjišťuji, že mi to vyhovuje. Dokáže člověku rozproudit krev v žilách.

Čokoláda. Sladce vonící smetanová tekutina, která se vám táhne po jazyku, když jí upijete, a ačkoliv po čichu byste odhadovali, že bude nechutně sladká, jste příjemně překvapeni její hořkostí. Pokud do ní nepřidáte cukr záměrně.

A to nemluvím o exotickém ovoci jako například pomeranč. Vždycky mne zajímalo, jak vlastně chutná. Je zvláštně sladkokyselý a šťavnatý. Kousek mi omylem upadne přímo do sklenice horké čokolády. Vidličkou jej vylovím, ale je mi líto jej vyhodit, a tak zmáčený měsíček cizokrajného ovoce sním. Je to vynikající kombinace. Zbytek večera si už pomeranč v čokoládě namáčím úmyslně.

Ačkoliv se snažím krotit, přecpu se k prasknutí, protože zkrátka nemohu odolat pokušení ochutnat kdeco neznámé. Přesto si připadám, jako bych konal něco špatného. Asi je to tím, že většina lidí v zemi si o podobných lahůdkách může nechat leda zdát.

Do sálu vchází několik opálených žen s průsvitných šatech a dávají se přede mnou do tance. musím uznat, že jsou svůdné… Dívám se na ně, upíjím kávu a pokračuji v přecpávání se všemožnými vybranými jídly. Takže takhle si žije král? Nikoho nemusí poslouchat, má kolem sebe tucty sloužících a celý den se jen válí a přecpává se? Nechci, děkuju.

Tu přichází žena s vlasy překrytými bílým plátnem, oděná v prostých pomněnkově modrých šatech, se zamoučenou zástěrou. Okamžitě ty šaty poznávám. Lavion! Žena mi mlčky nalévá svařené víno a šlehne po mně významným pohledem. Opětuji jí pohled a přikládám čísi ke rtům. Žena se uklání a odchází. Ještě stíhám vyslechnout část hovoru svých společníků, ještě se stíhám zasmát nad slovy kapitána d’Ykkhó, jimiž líčí jakousi příhodu v gardě. Vzápětí se mi do úst nahrnou sliny a úsměv mizí z tváře.

Nevím, jak se dostávám ke svému kýženému cíli. Slavnostní pochoutky, na královské tabuli zcela běžné, opouštějí mé tělo stejnou cestou, jakou doň přišly. Chvěju se nad vědrem a čekám na další vlnu zvracení, dokud se neujišťuji, že už se můj žaludek zbavil jedu (a s ním i všeho ostatního).

Zvedám oči k Lavion, která mne mlčky pozoruje. „Spokojená?“

„Nedělala jsem to kvůli sobě,“ odvětí a podává mi hadr. Otírám si ústa a roztřeseně vstanu.

„Co teď?“

„Vyčkáme do soumraku, utečeme za tmy. Rozhlásíme, že jsi zemřel.“

„Fajn.“