(Revoluční rok) 1863 / André Aulton / 7

Ubohý Árno Öörr! Zemřel ve věku pouhých dvaadvaceti let. Jaký to mohl být člověk, kdyby byl býval žil déle? Měli by lidé raději jej, nebo Olbrama I.? To už se nikdy nikdo nedozví. Město (možná naoko) truchlilo pro jeho smrt a historku, že zemřel na prasklý žaludeční vřed, sežrali Lavion i s navijákem. Zármutku jeho opravdu nejbližších lidí samozřejmě využil Olbram, aby posílil svůj poněkud kolísající vliv v zemi. Tak se zrádný Ethan d’Ykkhó znovu ocitl u gardy svého někdejšího pána, bylo mu prominuto paktování se s republikány a dokonce byl povýšen na plukovníka. Po žebříčku hodností stoupá obdivuhodnou rychlostí.

A já? Stal jsem se zase naprosto spokojeným obyčejným stereotypním měšťanem. Lavion mi odbarvuje vlasy a měním si jméno na Robert de St Muell, takže se mě všichni ptají, jestli pocházím z Agoulle, poněvadž tam se nachází čtvrť Muell Mai. Leze mi to na nervy. Nemohu ale dělat nic víc než držet jazyk za zuby a děkovat Lavion (poněvadž v Boha nevěřím), že už nejsem na trůně.

Byl bych si takhle spokojeně žil až do skonání světa – nebýt těch povstání.

Další vlna demonstrací je tak silná, že král na její potlačení nestačí. Dovedu si představit, jak asi zuří, když zklamala jeho garda zde, povstání se začalo šířit i do dalších měst (André dobyl Taale a nepokoje započaly také v Ïille a Agoulle, dokonce i v Eljoope) a jemu se situace vymyká z rukou.

Jednoho dne přichází André Aulton se zprávou, že ve městě se šušká cosi o ukončení revoluce. Vyslechl prý několik mužů v krčmě, bavili se o mně. O tom, že když republiku zradil někdo takový jako Árno Öörr, vůdce revoluce, tak nemá smysl pokračovat.

„Ale já ksakru republiku nezradil!“ prskám pobouřeně.

„Ale oni to tak nevidí, byl jsi přece král,“ upozorní on.

„Takže co navrhuješ?“ ptám se skrz vzteky zaťaté zuby.

„Když s námi půjdeš na barikádu, možná jim ukážeš loajalitu.“

„Další demonstrace?“

„Plánovaně. Asi ale dojde k opravdovému boji. Gardisté jsou po celém městě  je jich tu víc než kdy předtím.“

„To je pravda…“ odtuším. „Všude je teď hodně gardistů. Král nechce riskovat další vzpoury, ale garda na nás nestačí!“

„A to je dobře,“ poplácá mě po rameni André.

„Rozhodně!“ Beru z truhlice vlajku a poprvé za několik měsíců ji rozvinu. Vzpomínám na den, kdy jsem ji navrhoval. Bylo to ráno po nejhorším dni mého života, teda aspoň mi to tak tehdy připadalo. Náš atentát na krále se ošklivě zvrtl a já místo panovníka vyhodil do povětří sebe sama… Dnes už vím, že dny, jež následovaly, byly mnohem horší. Například, ten, kdy jsem přišel o nohu… nebo kdy zemřela Heloisa, další z členů našeho oddílu revoluce zvaného Hvězdná čtyřka.

Vycházíme před dům a namíříme si to svižným krokem k barikádě východní brány. V hlavě mi pořád znějí Andrého slova: Považují tě za zrádce republiky.

„Oni vědí, že jsem naživu?“ ptám se.

„Pár zasvěcených, Hvězdnou čtyřku nevzjímaje,“ odpoví.

Překvapeně se zastavuji. „Tak proč jsme to ksakru vůbec dělali?!“ křičím. „Copak do prdele nešlo o to, abych byl pro tuhle zemi mrtvý? Aby byl mrtvý vůdce revoluce, abyste ho mohli kreslit na podělaný plakáty, volat jeho jméno a aby on měl pokoj?!“

„Já myslel, že ti šlo jen o to dostat se z trůnu, což se ti povedlo,“ ohrazuje se. „Teď nechápu, proč po mně ječíš, co jsem udělal špatně, chtěli jsme ti s Lavion jen pomoct.“

„Aha,“ ušklíbám se. „Já si zase myslel, že když jakože umřu, tak budeme mít s Lavion pokoj od revoluce a budeme žít v poklidu stranou bojů!“

André na mě ohromeně civí. „Tohle jsi mi ale neřekl…“

„A proč jsem ti to musel říkat??“ vybuchnu. „Ty o mě očividně vůbec nic nevíš, André, jinak bys to poznal sám! A víš, to by přátelé neměli. Neměli by o sobě navzájem nic nevědět.“

Pokračujeme v cestě mlčky.

Návrat Andrého Aultona do hlavního města rozvířil revoluci víc než jakýkoli můj projev. To on by měl být vůdce, nikoli já. Navíc má zkušenosti… ne, to by se dalo říct i o mně, koneckonců to právě díky revoluci mi schází několik částí mého těla… André má víc zkušeností, než bych já kdy ve svém věku mohl mít. A post vůdce by si zasloužil. Jenže lid si vybral mne, chlapce se silným příběhem, s příběhem, který lidi zaujme, který vzbudí jejich city a který je přinutí vážně se zamyslet nad činy jejich krále. Těžko říct, jestli je to dobře, nebo špatně, každopádně myslím, že kdyby se tu André objevil dřív, nemusel bych nikdy u revoluce být.

Jenže jaký to má vůbec smysl, uvažovat o tom, co BY MOHLO BÝT, KDYBY…? My… JÁ se musím soustředit na to, co je teď a bude za okamžik.

Přiblížíme se na dohled barikádě, když gardisté spustí palbu. Ačkoliv vypukne trochu zmatek a panika, jakmile lidé spatří mne nesoucího vlajku revoluce, propuknou v jásot, skandují moje jméno a všechno jako za starých časů (od kterých uplynul necelý rok). Začínáme pálit do nepřítele jednu sprchu střel z karabin za druhou. Ani nemusíme tasit meče. Do přítomných vlije má přítomnost takovou vervu, že se hbitě vypořádá s přesilou uniformovaných a oddíl královských leží vmžiku v krvi na dláždění.

Boj je vyhrán překvapivě rychle. To však nebrání rozverným oslavám, lidé mě objímají, gratulují mi k vybrání správné strany (jako bych už neměl vybráno dávno) a slibují, že mou skutečnou identitu uchovají v tajnosti (o čemž hluboce pochybuju). Rozdávám ale široké úsměvy a tvářím se, že mě jejich náklonnost těší (i když mne ve skutečnosti těší maximálně to, že mne přijali zpět).

Chci se vrátit k Lavion, říct jí, že jsem v pořádku, podělit se s ní o radostné noviny, ale André mě tahá do hospody. „Takové vítězství proti přesile přece musíme oslavit!“ říká.

Přijímám Andrého pozvání na pár džbánků piva. Když viděl, že na dveřích šenku visí zelený věnec zvěstující čerstvou várku, okamžitě mne zatáhl dovnitř.

„Takže ty jsi byl v Anglii?“ vyzvídám ve snaze obnovit naše přátelství a dozvědět se o něm něco víc, pokud možno co nejnevinněji. Cítím výčitky, jak jsem an něj vyjel po cestě k barikádě.

„Pche, a kde si jako myslíš, že jsem strávil posledních třicet let? Tady, kde mne hledal král? Brachu drahá! Vrátil jsem se, až když jsem zvěděl, že se znova schyluje ke vzpouře. A povím ti, že jsem rád, Angličanky za moc nestojí. Šaty od krku až na zem… Už jsem se na ně nemohl dívat!“

Směju se. „Jo, ale stejně to musí být hezké, vypadnout do zahraničí.“

„Moc velký rozdíl to není, je tam stejná zima, pořád tam prší…“

„Ty dovedeš člověku zvednout náladu, jen co je pravda,“ rýpám do něj, ale on se jen směje.

Po šestém džbánku zaplatíme a objímaje se přátelsky kolem ramen si to namíříme k domovu. Cestou se dál smějeme a povídáme si o kdečem. André se mi líbí čím dál tím víc. Původně jsem si myslel, že je to požitkář, ale poté, co jsem viděl jizvy na jeho těle, už chápu, že si prostě musí užívat života. Jinak by se zbláznil. Jako Ethan. Kdo ví, zda neopustil republiku, protože je labilní…

André Aulton se zničehonic zastavuje.

„Děje se něco?“

„Ále,“ pousměje se, „zapomněl jsem si v hospodě kabátec. Vrátím se tam a doběhnu, nečekej na mě!“ A s tím zmizí v postranní uličce. Krčím rameny a opravdu pokračuji domů sám, je to už jen kousek. Jen co za mnou zapadnou dveře, z těžkých mračen na obloze se vylije déšť.

Po jídle se chci poohlédnout po Andrém, je mi divné, že se ještě nevrátil, ale pak si říkám, že si nejspíš dal ještě džbánek nebo dva. Má pivo rád, to se ukázalo hned krátce po našem setkání. Navíc mne Lavion odmítá pustit do toho řádění počasí. Uléhám tedy do teplé postele a jsem v duchu vděčný, že nakonec nemusím do té bouřky. Co chvíli zazní hrom a oblohu křižuje klikatý blesk.