(Revoluční rok) 1863 / André Aulton / 8

Ale v noci se probouzím. Ze spánku mne vytrhuje šramot v síni. Vstávám, že se půjdu podívat, co se děje, a okamžitě vím, že je něco v nepořádku. Když stín na lavici v síni zaregistruji poprvé, nevěnuji mu pozornost. Zděsím se až ve chvíli, kdy zřím, že dveře jsou dokořán. Přibouchávám je a zamykám. Od vchodu se do síně táhnou cákance vody. Největší kaluž je kolem lavice, na níž v onom temném stínu v přítmí místnosti pomalu rozeznávám Andrého Aultona, zmáčeného na kůži.

„Ty seš idiot,“ sprásknu nad ním ruce. Cvaká zuby, třese se jako osika, ale nemá sílu se odsunout ke krbu, natož si svlékat promočené oblečení. Vlastně tvrdě spí. Musím jím pořádně nešetrně zatřást, abych ho probudil, nutím ho vysvléct se a ukládám ho do vlastní postele. Nejprv ho přikrývám jen dekou, ale on se nepřestává třást, a tak přes něj přehazuji i ovčí houni. Sám lehám na podlahu vedle postele a lituji toho hned po necelé hodině. André se ve spánku převaluje, mručí a občas vykřikne cosi nesrozumitelného. Když na mě již podruhé spadne, dostávám vztek a odsunuji se ke zdi. André do rána spadne z postele ještě několikrát.

Ráno není o nic lepší než moje napůl probdělá noc. Od Lavion dostávám řádně vynadáno, že jsem ji ihned neprobudil. Za trest musím do pacienta vpravit misku vývaru, což se zdá být takřka nad mé síly, protože André hlasitě protestuje, že nemá na jídlo ani pomyšlení, a chová se jako pětiletý, ne padesátiletý. Nakonec mi definitivně docházejí nervy a horkým vývarem zmáčím jeho i postel, na níž leží. Za to si vyslechnu od lékařky jen další spílání, takže se raději seberu a mizím ven. Když se o dvě hodiny později trochu uklidněný vracím, André tvrdě spí, takže ani když zase padá z postele, kope kolem sebe a křičí, aby ho jeho sny nechaly na pokoji, nedaří se mi ho probudit.

Den má i nevydařený konec, protože André dostává horečku, a to takovou, že Lavion ani nepoužije hadříky na čelo, nýbrž ho rovnou noří do kádě s vlažnou vodou. „Nelíbí se mi to,“ mračí se na všechno okolo sebe. Pak vysvětluje, že při nachlazení mívají horečku děti, jenže dospělí ne.

Na noc se stěhuji k ženě do postele, ale na milování nemá ani jeden z nás náladu. Střídáme se v kontrolování Andrého. Horečka trochu klesla, i když pravda nijak uspokojivě, a nás stojí další přemlouvání, abychom mu vlili do krku bylinný odvar. Lavion se nespokojeně mračí, protože lipový květ máme pouze sušený, který – jak mi sama řekla – nemá takový účinek jako čerstvý. Nezbývá však než doufat v úspěch.

Ten se nedostavuje. Příští ráno je sice André o pár stupňů chladnější, nicméně dostává záchvaty kašle, až máme s Lavion pocit, že si každou chvíli snad vykašle plíce z těla.

Následující noc spím v posteli sám. Lavion si přilehla k Andrému, aby byla spíše po ruce, kdyby bylo potřeba.

„Proč něco neuděláš?!“ ječím na ni ráno. „Máš tady bylinky možná z celé Evropy! Neříkej mi, že ani jediná z nich by nezabrala!“

Lavion také přechází do hlasité řeči, mimo jiné nejspíš i proto, že sama Andrého zná ještě ze vzpoury před třiceti lety: „Možná by mu pomohly pilulky, ale ty já nemám, nemohou si je dovolit ani lidé bohatší než my! Samozřejmě kromě šlechty, a já tady nemám za otce krále…“

„Narážíš na něco?“ prskám. „Pardon, před abdikací jsem nemyslel na nějaké pilulky!“

Lavion si promne čelo. „Promiň, já… Nevím, co to do mě vjelo.“

„To nic,“ říkám. „Máš strach o pacienta.“

„Není to jen tím…“

Za tři dny vtrhne do našeho domu mladý revolucionář. „Pane Öörre, nesu špatné zprávy. Neboť se dozvěděli, jak jste je oklamal, když jste svou smrt předstíral a vrátil se do města co prostý obyvatel, rozzlobili se na vás roajalisté, kteří při vás stáli, a dali se dohromady s Olbramem I. Shromáždili armádu, velí jí sám novopečený plukovník d’Ykkhó. Táhnou sem!“

Ohlížím se do pokoje, kde Lavion obstarává Andrého potřeby. Nesmějí je chytit. Nesmím dovolit, aby se dostali do rukou gardistů!

„Pojďme k nejbližší barikádě panu plukovníkovi v ústrety,“ pravím. Beru uniformu gardisty a svoje zbraně, zejména luk.

„Vrať se,“ nařizuje mi starostlivě Lavion a na rozloučenou mě políbí.

„Jasně,“ říkám, pohladím ji po tváři, ale revolucionář už mě tahá za rukáv, že je nejvyšší čas jít.

Barikády na ulicích armádu roajalistů zpomalují, a tak máme čas dostat se asi půl míle od mého domu. Na barikádě v postranní uličce nabíjíme zbraně, zakládáme je k rameni a vyčkáváme. Brzy se objevují další povstalci, neboť se samozřejmě nemůžeme plukovníkovi d’Ykkhó postavit ve dvou. Nato přichází armáda sama, ačkoliv jejího velitele není nikde vidět.

Jakmile se přiblíží na dostřel, začíná palba, kulky se míjejí ve vzduchu roznášejícím po celé uličce střelný prach. S každým výstřelem povstalců mé srdce plesá v hrudi nadějí, že zasáhne cíl, a každým nepřátelským blednu strachem, že se některá ze střel provrtá ke mně. Abych tento strach potlačil a soustředl se lépe a jen na svůj cíl, začínám zpívat. Zprvu hýbu rty beze slov, ale pak mi to nedá, abych nezapěl alespoň refrén. Vím, že taková revoluční píseň určitě povzbudí i mé druhy, a tak začínám:

„Přátelé, spojme své síly,

Zachraňme zbytky své víry,

Čistého vína nalijme číš,

Do vzduchu zvedněme Kristův kříž.

Ukažme králi sílu svou,

A ať teď on sám se uráčí

Usoudit, zda za vládu svou

Gardu v boj poslat postačí.

Nepostačí dozajista,

Ve městě už není místa,

Pro gardu a pro krále,

Pročež má teď na mále.

Sbohem dejme monarchii,

Teď vládnout bude lid,

Za svobodu v trpkém boji

Má právo převrat učinit.

Moc velkou máme v rukou svých,

Větší než král kdy může mít,

Když proti němu ji použijeme,

Snáze se zítřka dožijeme.

Daní už bylo víc než dost,

Prostý člověk hlodá kost

A král se přecpává k prasknutí.

Dost bylo jeho vládnutí!!“

Poslední dvě sloky lidé zpívají společně se mnou. Náhlá vlna energie se nám vlije do žil s příslibem nadějí, které s sebou píseň nese. Znovu nabíjíme zbraně, znovu zacílíme a vojáci se hroutí k zemi.

Když mi dojdou náboje do pušky, snímám z ramen luk a zakládám do něj první šíp. Z krátkého pobytu na trůnu i vlivů, jež na mě měl, jsem se velmi rychle vzpamatoval a vděčně se opět ujal role vůdce revoluce, chlapce s tragickým příběhem. Revoluce mne poznamenala a vidí to každý, kdo se na mne podívá. Andrého jizvy skrývá košile a on je nedovolí nikomu spatřit, ale já svou protézu schovat nemůžu. Nemůžu zamaskovat ani zmrzačení své ruky a dokonce i ohluchnutí na jedno ucho na mne má viditelné účinky. Dodnes se občas přistihnu, že si v něm mimoděk šťourám a snažím se odstranit neviditelnou barikádu, jež mi brání slyšet.

Konečně je po boji a já si uvědomuji, že mé tělo samovolně vstává a že se široce usmívám, křičím: „Ať žije republika!!“ a máchám nad hlavou korouhví. Jako bych to ale vnímal jako někdo jiný. Hlasitým pokřikem oslavují mé vítězství také revolucionáři, již na armádu dotírali zezadu. Je těžké se bránit, když jste v uličce z obou stran obklíčeni. Lidé jásají, volají mé jméno a zvedají mne na ramena. A já k vlastnímu překvapení zjišťuji, že si svou slávu užívám.

Cestou zpátky navštěvuji čtvrť, jíž se útok gardistů nedotkl, a nakupuji pro Lavion další bylinky. Nestojí mě to mnoho sil, jen kořenářce odevzdám lístek se se psaným nákupem, který na mě Lavion žádá. Kdybych měl bylinky identifikovat sám, asi bych se domů nikdy nevrátil, protože bych léčivky nakupoval do smrti. Lavion říká, že nerozeznám bedrník od řebříčku, ale nepatří mezi lidi, kteří by nad mou neznalostí vrtěli nechápavě hlavou nebo se mi dokonce smáli.

S nákupem se vracím domů opojen vítězstvím. Málem vtančím do světnice, pokládám košík na stůl a celý rozzářený se otáčím na Lavion, která se zjevila ve dveřích. Jako by mi bodla nůž do hrudi. Ještě jednou rukou svírám košík, když spatřím výraz v její tváři, která jako by byla z kamene. Ačkoliv se to přede mnou nepochybně snažila skrýt, vidím, že má trochu zarudlé oči a opuchlý obličej. Plakala.

„Nesu ti ty bylinky,“ říkám, jako bych to nepostřehl. „Byl to těžký boj, ale podařilo se nám gardisty zastavit…“

„Díky,“ přikyvuje. „Už nebudou potřeba.“

Hlavou mi bleskne, co to má na sobě za šaty, protože jsou jiné, než v jakých jsem ji viděl ráno. Pod ňadry má položenou ruku, přes jejíž předloktí si přehodila jakousi složenou deku.

„Árno, posloucháš mě?“

Zvedám k ní oči a mírně přikyvuji. Její rty se sotva pohnou, když hlesne:

„André zemřel.“

Moje ruka sklouzává z košíku a pleskne o stůl. V očích mne pálí slzy, ačkoliv pro to nenalézám odůvodnění. Klesám na stoličku za sebou, opírám lokty o kolena, skládám hlavu do dlaní a promnu si tvář. Bradu opírám o prsty. Sotva jsem ho znal, nevím ani, jestli ho vůbec mohu nazývat svým přítelem. Jeho smrt je však tak nečekaná, že mě zasáhla zcela nepřipraveného.

„Jak se to mohlo stát?“ šeptám nechápavě spíš sám k sobě než k Lavion. „Jak může bát mrtvý? Vždyť… byl jen nachlazený…“

„Stává… se to…“ říká. „Měl horkost a…“ Ne, ani jí jakožto lékařce to nedává smysl. Ani ona nedokáže pochopit, jaká síla může někoho spovodit ze světa jen kvůli tomu, že trochu zmokl. Napůl v očekávání, že bude pokračovat, na ni upírám zrak a ona otevírá ústa, jako by opravdu chtěla něco říct, ovšem po sléze si to rozmyslí.

„Mrzí mě to… Lavion…“ vypravuji ze sebe, stále se marně snaže to pochopit. „Vím, že jsi ho znala dlouho… déle nežli já…“

„Třicet let jsem ho neviděla,“ krčí rameny. „Oba jsme se změnili.“

Snažím se odhadnout, jestli spolu ti dva mohli něco mít. Lavion je krásná ještě dnes a jistě byla i za mlada a André asi taky nevypadal nejhůř… Po vzoru Lavion pokrčím rameny. Nic mi do toho není.

Vstávám a porn k ní přecházím, vztahuji ruce, abych ji objal, protože se jí z očí začaly sypat slzy. Ona ale o několik kroků ustupuje a vztahuje proti sobě volnou ruku, jako by odháněla démona.

„Lavion…“

„Promiň,“ vzlykne. Pak se otáčí a beze slova vybíhá do své ložnice. Několik vteřin za ní civím s pootevřenými ústy, dokud mi nohama nepohne neznámá síla a já se nerozbíhám za ní. Zastavuji se právě včas, aby mi dveře, které přede mnou s třesknutím zavírá, nezlomily nos.