(Revoluční rok) 1863 / Agoulle / 13

Lavion má pravdu, je třeba revoluci ukončit. Ale v žádném případě nemůžu dopustit, abychom zase zklamali! Gony nesmějí být nadále monarchií! Musím zabít krále, je to mé poslání coby člena Hvězdné čtyřky, coby vůdce revoluce! On je můj, zabiju ho já a nikdo jiný! A nezabrání mi v tom žádné zmrzačení, žádné zranění a už vůbec ne žádná Lavion Edterová!

Ačkoliv mne rameno bolí, nehodlám čekat. Mám na Lavion vztek, ačkoliv pravda ne kvůli tomu, že mi své těhotenství tajila. Zjišťuji, že mám dokonce jakési výčitky svědomí, nicméně pro ně nenalézám vysvětlení. Nedokážu být ale teď s Lavion v jedné místnosti. Rozhoduji se uposlechnout rad vévodkyně Dominique. Setkáváme se u jejího zámku.

„Dobrý den, pane de St Muell!“ vítá mne rozzářená dívka.

„Bon jour,“ odpovídám a nabízím jí dvorně rámě. Zavěsí se do mě a společně zamíříme k hlavnímu náměstí. „Co vaše rameno?“

„Bolí. Jaký je plán?“

„Již jsem obeznámila pár povstalců s vaší skutečnou totožností…“

Překvapeně se zastavuji a přišpendluji ji ke sloupu podloubí. „COŽE JSTE UDĚLALA??!!“

Dominique se nepoleká, ba dokonce zahájí protiútok: „A co se divíte? Vždyť je to vaše jméno a vaše identita, to, kým jste! Vy nejste žádný Robert, jste Árno, což jste zapomněl?“

„Ne,“ cedím skrz zaťaté zuby. „Ne!! Oba dva jsou mojí součástí!“

„Ne, Robert je výmysl!“

„Není!“ Není. Robert je moje lepší stránka – tedy lepší pro krále. Počestný měšťan, který se nikdy ničím neprovinil. Ohrožuje ho mnohem méně než Árno Öörr. On je Lavionin partner, zatímco Árno je vůdce revoluce. Jsou to siamská dvojčata spojená mým tělem.

„Dva vojáci na třech hodinách,“ hlásí tiše vévodkyně. „Vy máte toho napravo, já nalevo!“ Oba se svorně vrháme na uniformy. Ihned mám v ruce pistoli a vpálím svému sokovi kulku do hlavy, pak se ohlížím po vévodkyni, jestli nepotřebuje pomoc. Nepotřebuje. Její voják leží na zemi, pod sebou má tratoliště krve a z podříznutého krku mu tryská další.

„Páni,“ nezadržím obdivné hvízdnutí.

„Umím se o sebe postarat,“ pokrčí rameny ona a zkrvavenou rukou si odhrne vlasy z obličeje.

Do ulice se ale vzápětí nahrnou další vojáci. Nalepíme se s Dominique zády k sobě a chráníme jeden druhého. Každý máme v jedné ruce meč a ve druhé pistoli. Uniformovaných může být tak deset. Jsem si jist, že pokud si budeme počínat opatrně, dokážeme je vyřídit. Naší výhodou je, že se nejedná v pravém smyslu slova o gardu, nýbrž jen o jakési pouliční stráže. Nemají karabiny, jen meče, a my vlastníme pistole.

Prvním výstřelem zlikvidujeme dva z nich, po krátké pauze na nabití pistolí zase dalšíí dva, zatímco ostatní se k nám ostražitě blíží ve zmenšujícím se kruhu, patrně nás chtějí obklíčit. Než se k nám ale dostávají na vzdálenost, z níž mohou zaútočit, zbývají už jen dva. Teprve teď se od sebe odlepíme a zase si každý bereme jednoho na likvidaci.

„Páni,“ podívá se po mně ona, „na chvíli jsem měla opravdu strach, že je nepřemůžeme. Ale to byste se mnou nemohl být vy.“

Přicházíme na náměstí. Díky vévodkyninu vlivu mezi agoulleskými povstalci se zpráva o mém příjezdu rozšířila vskutku neuvěřitelnou rychlostí. Zpráva o mém plánovaném výstupu zde rovněž. Náměstí je přeplněno povstalci, kterých je mnohem více, než bych býval kdy očekával.

Chytám Dominique za paži. „Tohle nemůžu!“ bráním se. „Je jich tam hrozně moc, to jste svolala celé město?! Dominique, tohle nejde! Co když něco pokazím? Co když…“

„Oni to pochopí. No tak, pane Öörre, teď nesmíte couvnout, chcete republiku, nebo ne? Věřte si trochu!“

Kéž bych mohl…

Násleujících několik desítek minut jako bych někde uvnitř spal. Jen matně si uvědomuji, jak stoupám na okraj kašny, utišuji pouhým gestem dav a dávám se do vyprávění, jak líčím své vlastní příhody, a aby viděli, že nejsem jediný, komu král ublížil, také příběh Andrého Aultna, tedy to, co z něj znám.

Cítím se, jako by za mne mluvil někdo jiný, ale když se dostávám k Andrého smrti, vlna bolesti, jež mne zasahuje, je zcela nečekaná. Toho muže jsem sotva znal, při našem prvním setkání mne chtěl zabít, několik měsíců byl pryč v Taale, jenže ten muž byl zároveň i tím, kdo mě podržel po amputaci mé nohy, díky němu jsem znova dostal chuť žít a ano, ačkoliv o něm vím dodnes jen velmi málo a on mi víc nepoví, jsem si jist, že jsem ho skutečně mohl nazývat svým přítelem.

Z úvah mne vytrhne jediný výjev. Uvažuji, jestli to bylo domluvené už předem, nebo jestli to konají kvůli mně. To načasování je obdivuhodně děsivé. Jak by věděli, že přijedu? Na tom nezáleží.

Na světě existují dva druhy lidí – běžní lidé a gardisté. Elita králova vojska, která postrádá jakékoli emoce a morální zábrany, což jim koneckonců umožňuje konat, co konají. Tohle vymytí mozku nejspíš provedli i Ethanovi… Jak jinak by mohl můj přítel z nejútlejšího dětství, se kterým jsem si hrával na louce za městem, zradit republiku, které byl vždy nakloněn, a jít sloužit Olbramu I.?

Teď však nejde o Ethana. Jde o ženu. O mladou ženu, do které jsem býval šíleně zamilovaný, která mne přitahovala navzdory veškerému mému odporu vůči aristokracii.

Vnímám, jak se mi oči plní čerstvými slzami. Lapám po dechu a zalykám se vzlyky, jež se snažím potlačit, dokud mi nedochází, že právě tohle je to, co tolik nesnášíme na šlechtě. To, že se neustále přetvařují, že skrývají své emoce pod neproniknutelnými maskami a tváří se, že se jich cítění ani netýká, že snámi, obyčejnými lidmi, nemají nic společného. Teď se definitivně rozpláču. Stojím na kraji kašny na náměstí a nechávám desítky ne-li stovky lidí vidět moji slabost. Tohle jsem nedovolil ani svým nejbližším, vždy jsem se domníval, že jako muž musím být silný, nedovolit emocím proniknout pod brnění mé vůle. Jenže pravdou je pravý opak.

Lidé registrují můj pohled a obrací se, aby viděli, co vidím já. Důvod mých slz. Uvažuji, proč jí to udělali. Patřila k roajalistům, navzdory tomu, že se mnou jedinkrát byla na barikádě. Pokud ale řekla, že chtěla jen špehovat, nevidím důvod, proč by jí to díky jejímu postavení neprominuli.

Existuje jediný důvod, aby ji zabíjeli. Já. Jeho Veličenstvo mi vzalo skoro vše. Můj dům, Ethana, mou někdejší dívku, mou nohu a teď i ji. Ještě že se toho nedožil její otec.

Rozepínám kabátec a ukazuji se povstalcům v celé své kráse, v odění, jež se již stalo mým znakem. Uniformě gardisty, kterou jsem ukradl v lese při svém prvním útěku z žaláře. Tasím meč a vrhám se vpřed, lidé mi sami ustupují z cesty. Pro povstání nemůže být nic víc posilujícího než vidět vůdce revoluce zdrceného v slzách.

Dobíhám k šibenici, ale je pozdě. Těch několik minut, kdy jsem zkoprněle stál na kašně, brečel a nebyl s to se hnout, ji zahubilo. Za její smrt jsem zodpovědný i já. Vrhám se na ostatní vrahy ve stejných uniformách, jaká nyní pokrývá i mne, avšak ve zcela jiném významu než je. Jednomu způsobuji dlouhou hlubokou ránu na trupu, takže ho takřka vyvrhuji, druhému chci srazit hlavu, a ačkoliv se mi meč zadrhne o krční obratle, je rána beztoho smrtelná.

O další čtyři vojáky se postará lid. S výkřiky: „Ať žije republika!!“ se na ně vrhl jako lité zvíře. Sám jediným švihem meče přetínám provaz a nechávám oběšenou sklouznout na zem. Pevně ji svírám v náručí. Má na sobě jen spodničku. Hladím ji po zrzavých kadeřích, zatlačím čokoládové oči.

„Odpočívej v pokoji, Claro…“ šeptám a něžně ji líbám na čelo.