(Revoluční rok) 1863 / Agoulle / 14

Rád bych truchlil, ale na to bude dost času později. Aspoň to mi dokazuje Dominique, když mne chytá za paže a snaží se mne odvléct od Clařina těla. Vstávám a uvědomuji si, že lidé kolem mě nadšeně volají moje jméno a provolávají slávu budoucí republice. Dokázal jsem to.

Vede mne do opuštěného skladiště. „Kdysi to býval sklad uhlí,“ vykládá, „ale později, když bylo postaveno nové nádraží, se uhlí přesunulo blíže k vlakům, takže dnes… inu, vítejte v ústředí hnutí odporu v Agoulle.“

Rozhlížím se kolem. Prostora je dost rozlehlá. Je tu šero a jediné světlo pochází od tří úzkých světlíků nahoře ve zdi a petrolejové lampičky, kterou drží vévodkyně v ruce. Patrně se tu neskladovalo pouze uhlí, protože ve vzduchu visí pach brambor a černého střelného prachu. Na podlaze leží několik pytlovinových látek, jinak je to tu prázdné.

Dívám se na dívku. Nepochybuji, že donedávna vedla hnutí odporu v Agoulle právě ona, ale nezdá se, že by nějak žárlila, když jsem teď přijel já. Naopak, pomohla mi dobýt post vůdce i zde a je vděčná, že se ode mne může něčemu naučit (ačkoliv mne nenapadá, čemu).

„Chtěla jsem vám to tu ukázat, abyste věděl, kde se budeme případně scházet…“

„Co?“

„Kvůli revoluci!“

„Jo, jo…“ přitakám. Prohlížím si místnost. Všechna skladiště vypadají stejně. Nebo přinejmenším velice obdobně.

„Možná… byste se měl vrátit k Lavion?“ nadhodí nevinně.

„Vyhazujete mne?“

„To bych si nedovolila… Kdybyste něco potřeboval, jsem tu pro vás.“

„Chvíli ještě zůstanu,“ říkám. „Trochu jsme se s Lavion… pohádali… Mám pocit, že mě nechce vidět, dokud si neujasním priority, které z jejího pohledu dosud ujasněné nemám…“

„Jinými slovy vás nechce vidět, dokud neuznáte, že pravdu má ona.“

„Tak nějak to nejspíš bude,“ smutně se usmívám. „Ano.“

Chvíli je ticho. Takové to trapné ticho s napjatou atmosférou.

„Já… půjdu na vzduch,“ říkám a ukazuji k východu. Původně jsem měl v úmyslu se vrátit k šibenici, zanadávat si na svět a zanaříkat u Clary, ale pak mne napadá, že už ji stejně nejspíš odnesli a pohřbili. Dceru plukovníka královské gardy hodí někam do masového hrobu s ostatními oběšenci…

Toužím po Lavion. Tak dlouho se mi stranila a já na ni taky neměl čas tak moc, jak bych si býval přál… Jenže Lavion se na mne hněvá. Opírám se o sloup podloubí. Myslím na vévodkyni d’Agoulle. Obdivuji ji, stejně jako ona obdivuje mne. Je silná, silnější, než byste do ní řekli, a nepostrádá kuráž a sebevědomí. Dokonce má dost sebevědomí i za několik ostatních lidí, jmenovitě za mě. v ten okamžik, kdy jsme stáli na ulici zády k sobě v kruhu vojáků, jsem ale pocítil i cosi jiného než obdiv. Bylo mi příjemné být s ní, i když mi leze na nervy, líbí se mi to.

Klopýtám zpátky do skladu v naději, že tam vévodkyni ještě zastihnu. Stanu ve dveřích a ztěžka oddechuji. Vzhlíží ke mně.

„Dominique,“ vydechnu, „já… ani nevím, kde začít, jsem zmatený, ale… jedno… jedno vím jistě. Dneska na ulici jsem zažil něco… nádherného a vím, že s vámi bych dokázal v revoluci cokoliv. Věříte mi…“ Už ani nemluvím k ní, jen k jejím hnědým očím. „Díky vám jsem se dnes stal jedním z hnutí odporu tady na jihu, bez vás bych na té ulici zemřel… Jste úžasná, spanilá a máte neskonale větší odvahu nežli já. Když se spojíme… já… mám pocit, že my dva dokážeme vše… Mohli bychom být…“

„…spolu,“ hlesne a přechází ke mně.

„He, měl jsem na mysli… trochu jiné slovo, ale…“

„Jaké?“

„Tým. Madam d’Agoulle, buďme… tým…“

„Můžeme být i víc,“ říká. „A – Dominique, říkejte mi Dominique, Árno.“

„Dominique…“

Svírám její tvář v dlaních, poněvadž se mně zmocňuje pocit, že se asi na místě rozskočím na atomy, pokud se jí nedotknu. Sceluje mne a já vychutnávám hebkost její bílé kůže, dokud se k ní v pruském záchvatu touhy nenakloním a nepolíbím ji.

Pocítím pohyb na své hrudi. Její prsty mi rozepínají uniformu. Začínám ji také odstrojovat. Bořím tvář do dekoltu. Snímám jí živůtek i suknici, až na ní zůstává jen spodnička. Zlehka prsty obtáčím ramínka a stahuji je dolů. Obnažuji dívčí pevná ňadra a bílý klín. Ona mi rozepíná košili a i s kabátcem ji stahuje z mého trupu, nato mi povoluje opasek. Cítím, jak mi nohavice kloužou ke kotníkům a osvobozují mou touhu.

Klesáme do pytlovin. Jsou sice nepříjemně hrubé, ale o to více si vychutnávám hedvábnou kůži vévodkyně. Podlaha je studená, ale tím více vnímám teplo těla Dominique.

Hladím ladné křivky jejího svěžího mladého těla a ona se prsty probírá mými vlasy. Cítím se jako moře za bouřky. Zuřivě líbám a laskám její kůži. Ona se na mě zadívá a s provokativním úsměvem sjíždí po mém těle, vtiskne mi několik letmých polibků na břicho, dokud jimi nezasypává vnitřní stranu mých stehen. Ze rtů mi uniká tlumený vzrušený sten. Chci jí oplatit její náklonnost. Povalím ji na záda a zlíbám snad každou píď jejího nahého svůdného těla, zlehka kroužím prsty kolem jejích bradavek, dokud se proti mně vyzývavě nevztyčí, přisaji se k jedné z nich a jemně ji tisknu mezi zuby. Vnímám, jak se do ní vylévá mé sémě…

Co jsem to vůbec zač? jak se mohlo stát, že místo Laviom jsem s to pomiloval takřka cizí ženu? Já přece nejsem takový! Série okolností však tento běh událostí zapříčinila a já se tomu poddávám. Dominique je vzhledem podobná Lavion, má stejné vlasy, jen je o dvacet let mladší a šlechtična. Na rozdíl od Lavion mi taky nenutí směšná ultimáta. Republiky se nikdy nevzdám, nikdy! A s Dominique si opravdu připadám, že bychom toho mohli dosáhnout. Když spojíme můj obličej a příběh a její víru ve mně, kuráž a optimismus, proč bychom nemohli zvítězit?

V duchu si uvědomuji, že je to sice zavrženíhodné a poskytuje mi to jednosměrnou vstupenku do pekla (pokud nějaké je), nicméně mám-li si skutečně vybrat mezi Dominique slibující mi naději na vytouženou republiku a těhotnou Lavion, s níž mám podle ní být naopak na úkor republiky, je má volba víc než jasná.

Lavion Edterová mi řekla, abych si zvolil ji, nebo republiku.

A já si již zvolil a své rozhodnutí zpečetil milováním s vévodkyní.

 

Když se ráno probouzím, absence jakýchkoli výčitek a blažený úsměv na rtech mladé vévodkyně schoulené v mém náručí mne ujišťují, že mé rozhodnutí bylo správné. Dívám se na naše propletené prsty. Z nějakého důvodu cítím, že je šťastná. Vypadá to, že navzdory několika měsícům netrénovaní pořád nejsem nejhorší milenec.

Vstávám, oblékám se a ona si počíná taktéž. Za několik měsíců, kdy jsem se jim nevěnoval, mi zase povyrostly vlasy, a tak je mohu svázat do culíku u krku. Zapínám uniformu, opásám se a přes kostým vůdce revoluce si zase pěkně upravuji obyčejný měšťanský kabátec.

Ohlížím se po Dominique. „Co budeme dnes dělat?“ ptám se bodře.

„Oslavovat,“ odpovídá. I ona je po milování v dobrém rozmaru.

„Oslavovat?“ povytahuji obočí. „A co?“

„Vítězství.“

Oslavy se konají na jejím zámku, respektive na zámeckém nádvoří. Povstalci jsou patrně dost radikální, protože vybrakovali celou budovu. Na nádvoří zapalují velikou vatru. Jako krmivo pro oheň sem naskládali obrazy, nábytek i jiné předměty ze zámku. Spalují portréty takových velikánů, jako byla slavná trojice po sobě jdoucích velikánů našich dějin – Richarda V., VI. a jeho syna. Pálí krásnou dřevěnou vyřezávanou figurku lodě, kterou dostal výše zmíněný syn Richarda VI. jako dárek od ruského cara za pomoc v Severní válce, pálí dřevěnou hůl, která… no, tolik k mé znalosti historie, jež zde končí. Zkrátka a dobře ničí vlastní historii. A já nemohu než s nimi souhlasit. Monarchie a vše s ní spojené musí nevyhnutelně pryč.

Povstalci tančí kolem ohně, výskají a radují se. Kdosi krátce zapěje:

 

„Umírá monarchie,

A republika ať žije,

tak jako vévodu my krále porazíme!“

 

Kolem vatry tančí i Dominique. Už dávno odhodila šlechtické šaty a má na sobě obyčejnou košili a kalhoty. Je dokonalá. Krásná, odvážná a (především) revolucionářka. Nemohu mít lepší milenku! Hodně mi připomíná Heloisu, ale ta byla velmi mladičká, když jsme se poznali. Vévodkyně je jen o rok, dva mladší než já a na rozdíl od Heloisy je naživu. Je ta pravá. Jestli jsem byl s Lavion, pak leda z jakéhosi pominutí smyslů po Heloisině smrti.

Ačkoliv mi moje protéza nedovoluje tančit, a tak jen sedím stranou na lavičce, mám stejnou radost jako kdekdo jiný na nádvoří. Tohle je první krok k vítězství. Města Taale, Ïille a nyní i Agoulle jsou naše. To je víc, než jsme měli minulý rok. A za zády mám armádu povstalců větší než by bylo třeba deset králových gard. Mám vliv, díky němu i moc – a snad poprvé mohu říct, že vím – že SKUTEČNĚ vím – kdo jsem.

Jsem Árno Öörr, vůdce revoluce, ten, kdo zavraždí krále.