(Revoluční rok) 1863 / Agoulle / 15

Následující týdny patří mezi nejšťastnější mého života. S Dominique jsme perfektní pár a je až zarážející, jak moc se k sobě hodíme. Mám pocit, jako bych ji znal odjakživa, každá chvíle s ní je naprosto dokonalá a není noci, kdy bychom se nepomilovali. Lidé nám naslouchají, podporují naše ideje, skandují naše jména. Jakékoli emoce vůdce revoluce posílí u lidí odpor vůči panovníkovi, ať už je to vztek a zármutek nad ztrátou milované osoby, nebo naopak zamilovanost. A fakt, že je mojí dívkou právě Dominique, tyto účinky ještě znásobí.

Nemusím mnoho mluvit, což mi vyhovuje, ačkoliv bych potřeboval cvičit rétoriku. Stačí zvolat pár odbojných vět jako: „Ať žije republika!“ nebo „K čertu s Olbramem!“ (neboť tomu jsme už dávno přestali říkat král nebo Jeho Veličenstvo na znamení, že k němu chováme míň než žádnou úctu), políbit Dominique a zvednout do vzduchu naše propletené prsty a davy nám leží u nohou. Nechápu, jak jsem předtím mohl vést revoluci bez ní.

Nevím, zda Lavion Edterová chodí na srazy povstalců, zda nás kdy viděla s Dominique spolu ani zda už se k ní vůbec tato zpráva o mé nové lásce dostala. Je mi to jedno, přestal jsem o ni starat ve chvíli, kdy jsme se s vévodkyní d’Agoulle pomilovali ve skladišti.

S Lavion se nevídám, zato se jednoho dne setkám s Roskem. V našem oddílu zvaném Hvězdná čtyřka, tedy ústředí povstání, jsou kromě mě a jeho ještě Orfeus, který je zde v Agoulle rovněž, a Christian pobývající momentálně v městě na severu, Ïille.

„Rosku!“ volám a objímám ho.

„Árno, co tu děláš? Neměl by být vůdce povstání spíš v hlavním městě, centru dění?“

„Hmm… Co takhle že bych ti to povykládal u pivka?“

„Nebo vodky?“

„Platí,“ přikyvuji.

V nejbližší hospodě sedáme ke stolu v temnějším koutě a já vyprávím Roskovi, co se stalo. O smrti Andrého Aultona, o vypálení mého domu, o povýšení zrádného Ethana d’Ykkhó.

„Nikdy jsem Ethanovi nevěřil,“ říká Rosk. „Vím, že v poslední době ani Christianovi už nevoněl. To ty jsi se ho neustále zastával.“

„Vždyť já vím…“ vzdychám a na ex vypiju vodku. „A pořád jsem zmatený, nerozumím tomu. Vždyť proč by to dělal, proč by republiku zrazoval, proč by zrazoval mě?!“

„No nějaký důvod mít musel,“ ušklíbá se.

„A to sakra závažný,“ přitakám. „Vždyť my si jako malí kluci hrávali na louce za hradbami, byli jsme takřka nerozluční a on byl mým vzorem… Jak se mohlo stát, že jsme se tak odlišili?“ Na chvíli se odmlčuji, abych se znova napil alkoholu. „Nechci se už bavit o panu plukovníkovi,“ říkám s významnou ironií při vyslovování jeho nové šarže.

„Fajn,“ krčí rameny. „Prý ses dal dohromady s madame d’Agoulle…“

„Jak o tom víš? Nikdy jsem tě neviděl na srazech revolucionářů…“

„Celé město si o tom šušká, jak je to symbolické, že ty jakožto vůdce revoluce miluješ vévodkyni, která je – nebo aspoň do tvého příjezdu byla – hlavou místního hnutí odporu…“

Jestli o tom ví Rosk, jak o tom může Lavion nevědět?

„A ty dáš na drby?“

„Prosím tě, samozřejmě, že jindy ne, ale tohle nejsou drby. Jestli si město něco povídá, tak je to fakt, kamaráde! Neznáš místní, ale já tu jsem už několik měsíců a troufám si říct, že jsem je vcelku prohlédl.“

„Hele, vraťme se k revoluci, jo?!“ říkám důrazně, poněvadž se mi rozhodně nelíbí pomyšlení, že si o mém milostném románku vykládá celé Agoulle a už vůbec se nejedná o téma, které hodlám rozebírat zrovna s kapitánem Roskem, ke kterému se má důvěra značně oslabila, zejména během jeho mnohaměsíční nepřítomnosti v mé blízkosti.

„Žádný problém,“ souhlasí on. „Můžeme udělat okruh po okolních městech a shromáždit povstalce z celé země, přivedeme je do Ykkhó a bude nás proti králi hned víc!“

„A kde vezmeš zbraně, Rosku? Protože bez nich se stoprocentně neobejdeme, to můžeme rovnou napochodovat před krále, postavit se do řady a hezky čekat na jeho popravčí četu!“

„Přeci jsme dobyli zámek! Zbrojnice zůstala nedotčená, odtud karabiny, meče i bodáky získáme! Nebude jich asi dost pro všechny, ale aspoň nějaký základ, ne? A kousek odtud je zámek Hulé, pokud jej taktéž dobudeme, vezmeme si další zbraně tam.“

Roskův plán zní nadějně. Hulé se nachází jen asi dvě tři míle od Agoulle.

„Fajn,“ přikyvuji, „jenže nemá smysl tam jít se všemi povstalci. Vyšleme skupinu, která to tam vybrakuje a zbraně přinese. Když se zmocníme vlaku, můžeme pak být v hlavním městě za pár hodin. Christianovi do Ïille pošleme vzkaz, že se sejdeme v Ykkhó. A pak všichni hurá na královský zámek! Zničíme toho parchanta jednou pro vždy!“

„Ten vzkaz doručí Orfeus, vyšlu ho na sever ještě dnes,“ souhlasí Rosk.

„Platí. S rychlým koněm může být v Ïille tak za tři dny, za dva, jestli pojede bez přestávky. My mezitím provedeme operaci Hulé.“

„Domluveno.“ Připíjíme si na republiku a rozcházíme se, taky proto, že oknem vidím Dominique, jak na mne mává. Sedí v automobilu a gesty rozjařeně naznačuje, abych se k ní připojil. Usedám vedle ní, políbím ji a pojízdná konstrukce se s námi dává do pohybu. Ještě nikdy jsem automobilem nejel. Většina měšťanů si je nemůže dovolit, dělají hluk a vzhledem k tomu, že jsem celý život chodil pěšky, mi přijde zbytečné si kvůli podobné… hlouposti utahovat opasek.

Vyprávím jí o Roskovu plánu a ani neskrývám své nadšení. I ona má z toho radost. Svírá mou tvář v dlaních a vášnivě mě líbá. „Ano, a pak konečně, konečně bude republika skutečností!“

„Ano!“ přitakám.