(Revoluční rok) 1863 / Agoulle / 17

Stanuv ve dveřích, snímám z hlavy klobouk a tisknu jej na prsa. Dominique vstává z křesla u krbu. Máme pronajatý honosný pokoj v hostinci.

„Stalo se něco?!“ ptá se vyplašeně.

„Chris…Christian…“ Nedokážu ani pořádně vyslovit jeho jméno, protože mám co dělat, abych se nezhroutil k zemi a nerozplakal. My dva jsme byli opravdoví přátelé.

„Co je s ním?“

„Mrtvý, on je… mrtvý…“

Přechází ke mně a objímá mě.

„Pomstím ho,“ šeptám, spíš k sobě než k ní. „Pomstím ho, zabiju krále.“

Dominique se ode mne odtahuje.

„Co je?“ ptám se.

„To nemyslíš vážně!“ vřískne. „Co jako, že zabiješ krále?! Už ses o to třikrát pokusil, bezúspěšně! Sakra, nemyslíš, že už to stačilo?! Že je to… znamení, že by měl žít?“

„Co-cože?!“ Vytřeštěně na ni civím přes clonu slz. „A to mi říkáš ty, zarputilá republikánka?“

„Noa co, že jsem republikánka, královražda… to je… Árno, to je šílenství!“

„Aha, a že ti předtím nevadilo, že už jsem se o to pokoušel!“

„Protože jsem myslela, že jsi to vzdal!“ Frustrovaně si odhrne vlasy z obličeje a ustupuje ode mne. „Árno, cožpak je opravdu jediná možnost ho zabít? Neexistuje jiné východisko?“

„Pro mne ne!“ ječím. „Obětoval jsem tomu všechno, zasvětil tomu svůj život! On mě potupil, zničil mě, musím mu to oplatit!“

„Ale zamysli se, přeci když ho necháš naživu, bude trpět mnohem víc, pomysli na ta muka, vidět, jak se jeho milovaná monarchie mění v republiku, v zemi plnou svobodných občanů, nebude tohle pro něj dostatečný trest?“

„Ne!!!“ prskám, aniž bych se obtěžoval nad jejími slovy vůbec přemýšlet. Vrhám se na ni a přišpendlím ji ke stěně. „Ten parchant musí umřít, musí zhynout mou rukou, jsem k tomu předurčen, je to moje poslání!! Je můj, nikdo mi nezabrání dokonat tohle dílo! Dokud bude naživu, nikdy nemůžeme být opravdová svobodná republika!“ Ztěžka oddechuji a vaří se ve mně krev. „Nikdo mi ho nesmí vzít! Jen já jsem vyvolený, jen já ho smím zabít, je můj, musím to udělat já! Zabil mé přátele, připravil mě o všechno, na čem mi záleželo, nikdy nesmí uniknout, nedopustím to! Zemře mou rukou, jiná budoucnost pro něj není!“

Dominique ve mně několika slovy probudil lité zvíře a teď se ho děsí. Děsím se ho i já sám, protože ho nedokážu ovládat, ale rozhodně mě to kvůli ní nemrzí. Chytám ji za hrdlo a mrštím jí o zem veškerou svou silou. Zvedá se na všechny čtyři a jako krab se rychle plazí k protější zdi. Je krásná, s rozcuchanými zlatými vlasy, pohmožděným krkem a natrženým výstřihem. Je krásná, když je zděšená, ale nesmím jí podlehnout. Znova ne.

„Už se ke mně nepřibližuj!“ volám. „Je konec, Dominique, konec s námi dvěma! Bože, já byl pitomec! Jak jsem s tebou mohl žít, jak jsem mohl žít se ženou, se kterou očividně nesdílím zásadní názory?!“

Dominique není s to jediného slova, jen na mě vystrašeně hledí. Pak se ke mně po kolenou přesune a chytá mě za ruku. „Počkej, to bude v pořádku, zase… zase se smíříme, ano?“

„Ne!“ zavrčím nepřátelsky a bez ohledu na ni vymaňuji svoji ruku z jejího sevření. „Už mi nechoď na oči!! Zabít krále, to je smysl mého života! Dýchám jen pro to, žiju jen pro to, a nikdo mi v tom nebude bránit, obzvláště ty ne! Taková naivní husička v okázalých šatičkách s titulem vévodkyně! Probůh, vždyť ty do háje reprezentuješ všechno, co nenávidím! Hnusíš se mi! Opovaž se mě ještě někdy potkat!“

A je to. Rázně odcházím z jizby i hostince, tak pyšně, že málem spadnu ze schodů. Nehodlám se ale uklidnit. Nejraději bych poslední týdny nikdy neprožil. Teď, když jsem dal sbohem Dominique, mé srdce opět rychle zaplňuje Lavion, ale nemohu k ní jít. Zkazil jsem zde v Agoulle vše, snad jen s výjimkou revoluce. Co řeknou povstalci na to, že jsme se s Dominique rozešli, ještě ke všemu takto ve zlém? Asi z toho nebudou nadšení, asi jsem přeci jen pokazil i tu revoluci. Paradoxně mě to ale mrzí mnohem méně než fakt, že jsem přišel o Lavion. Kvůli pár týdnům touhy a falešné iluze zamilovanosti jsem dokonale rozdupal nádherný vztah, který měsíce kvetl.

Jestliže jsem po milování s Dominique d’Agoulle necítil žádné výčitky svědomí, nyní jich pociťuji kruté množství. Vlastně mě sužují natolik, že se přes všechnu absurditu tohoto činu rozhoduji navštívit a odprosit Lavion ihned. Zamířím směrem k doktorovu domu, klepu na dveře, ale nikdo mi neotvírá. Ne, v tomto domě již nejsem vítaný. Z nouze nocuji na zadním sedadle vévodkynina automobilu, naštěstí je teplá noc, a tak mi stačí překrýt se jen vlastním kabátcem.

Ráno zkouším ještě jednou postát před domem, v němž vím, že momentálně LAvion bydlí, ale když dlouho nikdo nereaguje, obracím se, že odejdu. Nadšený nejsem, ba naopak. Dal bych cokoliv za Lavionino objetí, za pohled do jejích očí, za polibek na hebké rty. Jenže vím, že si nic z toho vůbec nezasloužím. Ne po tom, co jsem jí učinil…

V takovýchto truchlivých myšlenkách ubírám se cestou k náměstí, snad abych zapil hořkost svého osudu několika sklenkami vodky. Náhle mě někdo chytá za ruku. Vzhlížím, napůl v naivním očekávaní, že to je Lavion. Samozřejmě to není ona.

„Árno, zastav!“ volá Rosk. „Viděl jsem tě klepat na dveře toho domu, volal jsem na tebe, ale tys nereagoval! Copak ty nevíš, co se stalo?“

„Co se stalo?!“ vyhrknu sevřeně.

„Před dvěma dny tam vtrhli gardisté, Lavion i toho druhého doktora odvlekli do vězení.“

„Lavion… ve vězení? Ne…“

„Ale klid, nejsou na zámku, strčili je jen do místní věznice poblíž rychty! Chtěli jsme je osvobodit, ale nevěděli jsme, kde jsi ty!“

Vydechuji úlevou. Že Laivon zavřeli do kobky, se mi ani trochu nelíbí, ale kdyby byla v zámeckém žaláři, byl by s ní definitivní amen. Dostat ji z místní šatlavy by ovšem naštěstí neměl být problém. A kdo ví, třeba mi bude tak vděčná za záchranu života, že si na můj románek s vévodkyní d’Agoulle ani nevzpomene.