(Revoluční rok) 1863 / Agoulle / 18

Po dlouhém váhání se rozhoduji jít s pravdou ven, na veřejnosti. Protože to je to, co povstalci potřebují vidět. Že jsem omylný jako kterýkoli jiný člověk, že ze sebe nedělám nějakého nadčlověka jako král, že zkrátka a dobře jsem jedním z nich, z hnutí odporu. A tak jim vyprávím o sobě, o svých pocitech, o svém omylu s vévodkyní. Za kým asi pak půjdou? Za mnou, zvaným vůdcem revoluce, který jim říká pravdu a nic neskrývá, nebo za Dominique, kterou znají a kterou jsem já možná v jejich očích zradil?

Přesně k tomuto rozhodnutí je vyzývám. Oni zastávají můj názor. Slibují, že se mnou potáhnou na zámek do hlavního města a že mi pomohou zatknout a zabít krále. Samaritánka Dominique si bude zdá se muset poradit sama a já jsem ten poslední, kdo jí bude pomáhat.

Povstalci mi pomáhají ještě s něčím – s osvobozením Lavion Edterové. Měli jsme pravdu, dobytí rychty a zbavení královského města Agoulle posledních uniformovaných není nijak obtížné. Je zázrak, co dokáže rozvášněný dav vedený takovou slavnou osobností, jako jsem já. Během dvou hodin urputných bojů, ke kterým nejsem připuštěn, je rychta i nedaleká šatlava naše. Vtrhnu dovnitř a razím si cestu ke dvěma celám, kde na slámě rozeznávám obrysy dvou těl. První se dostávám ke kobce Lavionina přítele, odemykám, pouštím ho na svobodu a pak se ubírám k ní. Podruhé strkám klíč do zámku, podruhé jím otáčím a podruhé slyším vrznout mřížoví. Na světě nemůže být šťastnějšího shledání, nežli když se v pevném objetí sevřeme my dva.

Buď neměla o Dominique ani ponětí, nebo na to opravdu pro samou radost ze svého vysvobození i z toho, že mne vidí, zapomněla, nebo si plánuje někde vskrytu duše, že mi to dá hezky sežrat později.

„Chyběl jsi mi!“ vyrazí ze sebe a pevně mě objímá. Je příjemně uklidňující cítit zas teplo jejího těla na tom svém, zabořit obličej do jejích zlatých vlasů a sevřít ji v náruči.

„Ty mě taky…“ říkám popravdě.

„Kde jsi byl celé týdny?“

Překvapeně se odtahuji. Ona o tom opravdu neví? Pátrám v paměti, nicméně je pravda, že jsem ji skutečně nikdy nezahlédl na shromážděních. Musela ale slyšet lidi ve městě! Naštěstí se zdá, že na jejich řeči nedá. Nebo je to zkouška? Ne, taková Lavion není. Vmetla by mi to do tváře ihned, kdyby o mě a vévodkyni něco tušila.

„Řešil jsem revoluci… Měla… měla jsi pravdu. Byl jsem hlupák. Ty jsi mi dražší nade všechno, včetně republiky, teď už to vím, Lavion, už to vím…“ šeptám. Pohledem pátrám v jejích očích, abych objevil jakýkoli náznak strojenosti, toho, že ví, že jí neříkám celou pravdu. Nic nenacházím. Rozhoduji se nedat na sobě nic znát, o čem Lavion neví, to jí nemůže ublížit. Povytahuji koutky úst do mírného úsměvu a zlehka kladu dlaň na její bříško. Vzpomínám, jak mi Lavion řekla, že se jí teď díky těhotenství značně změnily priority. Ano, změnily se i ty mé, nyní už to poznávám. Místo na zabití krále (ačkoliv toho jsem se také rozhodně nevzdal) se teď musím soustředit na jinou věc – abych se vůbec dožil dne, kdy mé dítě přijde na svět. A uvědomuji si, že tahle tužba – tužba vidět vyrůstat mé a Lavionino dítě – začíná nakonec opravdu – k mému vlastnímu překvapení – převažovat touhu zavraždit Olbrama.

Odcházíme ruku v ruce. Svírám ji v dlani a děsím se chvíle, až ji budu muset pustit. Mám pocit, jako by byla moje záchranné lano a já se bez ní utopil. Že se Lavion nedozvěděla o Dominique, je to nejlepší, co jsem si mohl přát. Jedna část mého života je zcela šťastná, zbývá uspokojit i tu druhou a vyrazit zabít krále. Co nejdřív bych měl opustit Agoulle a vrátit se do hlavního města. Aspoň tím usnadním Dominique náš… tedy vlastně její problém, že mě už nemá potkat. Nepotřebuju na ni narazit někde na ulici nebo ji vidět mezi povstalci. Jen doufám, že pochopila, že ve skupině, která se mnou do Ykkhó odjede, rozhodně není vítána. Ostatně vůdce revoluce jsem já, nikoli ona, a rozhodně mám právo si určit, koho ve výpravě chci a koho ne.

Vydechuji vyčerpáním. Během dvanácti hodin jsem se dozvěděl, že můj nejlepší přítel byl umučen roajalisty, rozešel se s Dominique, do krve se s ní pohádal, zjistil, že Lavion je ve vězení, přiměl povstalce ke spolupráci se mnou, vyzpovídal se před nimi a zachránil svoji milenku z arestu. To není málo. Ještě jednomu překvapení se však přeci jen dnes nevyhnu.

Vracíme se do domu agoulleského lékaře, který Lavion přes její protesty na moje nařízení důkladně prohlíží. Naštěstí je v pořádku. Doprovázím ji do vedlejší jizby, ona se svléká a sedá si na lože. Bloudím očima po její kůži. Na okamžik pocítím touhu ji pomilovat, hladit a líbat její zaoblené ladné křivky, ale nemám na to právo. Zapomněv, že Lavion nic o Dominique neví, klopím zrak k podlaze a odebírám se ke dveřím.

„Ty si nepřilehneš?“ Znenadání mě zarazí její hlas.

Obracím se k ní. „Můžu?“

Vstává a jde ke mně. „Proč bys nemohl? Zachránil jsi mne, zasloužíš si odměnu…“ Něco v tom, jak to pronesla, mne ujišťuje, že ona odměna bude mít poněkud jinou podobu, než jakou bych si přál.

„Tak… toho samozřejmě rád využiju…“ lehce ji začínám líbat na krk, ona ale stojí jako socha. Dělám, jako bych si toho nevšiml, a pokračuji až k jejím rtům, ale než k nim konečně dospívám, Lavion se nepatrně zachvěje a zničehonic vyhrkne dvě slova, která mi vyrážejí dech:

„Vezměme se!“

Překvapeně lapám po dechu. Odtahuji se a jemně ji uchopím za boky, drže ji od sebe na délku natažených paží. „Co?“

Hledí na mě jasnýma očima.

„Počkej, ty… to… to myslíš vážně?“

„Ovšem,“ přisvědčuje. „Nebo…“ – našpulí svůdně rty – „… si mě snad nechceš… vzít?“

„He, chci, jasně, že chci, já jen… jen… Lavion…“ zajíknu se. Svým chováním a zejména touto pobídkou zbořila všechny meze chování cudné ženy, a to je to, co se mi na ní líbí. V jádru je stejná jako já. Má stejnou kuráž, jen ji dává najevo jinak než já (a nezabíjí přitom lidi).

„Vím, že nevěříš v Boha, a když se nebudeš chtít brát v kostele, nevadí mi to…“ začíná. Hledím na ni a nevím, co dělat. Mé nitro je přeplněno emocemi, až mám pocit, že zevnitř exploduju.

„Nevadí ti to…“ opakuji po ní omráčeně. Načež si uvědomuji, že mi rty pohybuje nějaká neznámá síla a nutí mě vyslovit: „Mně kostel nevadí, vím, že věříš v Boha a asi ti hodně záleží na tom, aby náš svazek… aby mu požehnal…“ Pak má racionálnější část dodává: „Jen by mne zajímalo, kde najdeš kostel, kde oddají těhotnou padesátnici a dvaadvacetiletého ateistu…“

Lavion nic neříká, jen se na mě dívá.

Přitahuji si ji k tělu. „Tohle vyřešíme později,“ hlesnu. „Lavion… Moje Lavion… Jasně, probůh, ovšemže si tě vezmu!! Jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo.“ Dlouze ji políbím.