(Revoluční rok) 1863 / Zrádce republiky / 19

Trvá ještě týden, než se vše náležitě připraví k mému odjezdu. Rebelové se mezi sebou dohadují, koho si vůdce revoluce zvolí do svého týmu, který s ním bude smět odcestovat do hlavního města a zde se podílet na královraždě. Ten má ovšem na starosti lepší věci než vybírat ony vyvolené – žení se totiž.

Formální část našeho sňatku si odbudeme na radnici, kde nám starosta dá k podepsání nějaké nudné dokumenty. Jeho kancelář je malá, navzdory tomu, že se Agoulle z původní rybářské vesničky poměrně rychle rozrostlo v jedno z velkých měst naší země (statut města obdrželo teprve v roce 1671). Stěnu za jeho křeslem však zdobí dvě zkřížené vlajky revoluce. Přijal – nebo spíš byl donucen přijmout – republiku, jakmile jsem přijel do města já. Jemu nezáleží na tom, jak jsme s Lavion staří, že je těhotná ani ničem jiném, nekritizuje nás.

„Opravdu ti nevadí ten kostel?“ ptám se, když se před ním krátce políbíme a opouštíme budovu, nyní už oficiálně jako manželé.

Lavion vrtí hlavou. „Sám jsi to řekl, vzhledem k situaci… by to bylo takřka nemožné,“ říká.

Svírám ji v náručí. „Nemůžu uvěřit, že jsi mě přiměla, abych si tě vzal!“ volám. Ačkooliv svatba nebyla nikterak okázalá, nemůžeme si vzhledem k revoluci dopřát větší luxus. Prostě jsme si jen oblékli svoje nejlepší šaty – přesněji řečeno jen Lavion, já jsem odsouzen ženit se v kostýmu vůdce revoluce – dostavili se ke starostovi a obdařily svým podpisem arch papíru, vyřízeno.

Zato povstalci mají z našeho manželství radost, což se nikterak nerozpakují dávat najevo. Jakmile vycházíme ruku v ruce ze dveří, zasypávají nás mračny bílých a bledě růžových okvětních plátků květin, které jsem ještě nikdy neviděl. Lavion se směje. Lístky nám utkvívají ve vlasech, na oblečení i botách. Pak nás uvítá Rosk, který nám ze srdce gratuluje. Formální svatba s LAvion Edterovou však byla poslední věcí, kterou zde v Agoulle konám. Kapitán Rosk mi předává zbraně. Věším na záda toulec se šípy a luk, karabinu i pochvu s mečem, druhý meč připínám k opasku. K botám připoutám pouzdra s noži, na předloktí navlékám kožené chránič, ze kterého lze v případě potřeby vystřelit otrávený hrot. K opasku zavěsím několik váčků napěchovaných střelným prachem a náboji. Přehazuji přes rameno brašnu s Lavioninými věcmi a našimi doklady. Vytahuji však svoji padělanou identifikaci, přistupuji k pouliční lampičce, otvírám ji, chvilku přidržím papír nad plamínkem, dokud od něj nechytne, a dívám se, jak hoří. Smetu z rukou popel.

Robert de St Muell, počestný měšťan a moje lepší polovina, je mrtvý.

Zbyl mi jen Árno Öörr. Muž toužící po pomstě. Muž, který se chystá k vraždě Olbrama. Manžel Lavion Edterové.

Moje skutečné já.

Kapitán nám dopřává chvilku soukromí na louce u lesa kousek za městem. Je teplý konec srpna, na obloze ani mráček. Lehám do měkké trávy a vyhřívám se na slunci, zatímco Lavion usedá kousek ode mne a trhá květiny. Takhle uvolněný jsem se dlouho necítil. Ještě před týdnem jsem nevěřil, že se s Lavion vůbec dáme zase dohromady, a teď… teď jsme se dokonce vzali.

„Jaký je to pocit, být paní Öörrovou?“ ptám se s úsměvem.

LAvion se na okamžik zamyslí. „Inu… nový.“

„Vážně? Mně přijde, že se nic nezměnilo.“

„To proto, nevěříš v Boha, můj milý.“

Mlčím. Polemizovat s ní o Bohu nemá smysl. Ona se na svět dívá jinýma očima, zaslepenýma vírou a také faktem, že je lékařka. Ano, i to ji ovlivňuje.

„Hej vy dva!“ Zdálky k nám doléhá Roskův hlas. „Vlak už čeká!“

Svorně vstává a sbíhám ze svahu ke kapitánovi, v jehož společnosti se odebíráme na nádraží. Vlak naplněný zbraněmi a povstalci už opravdu čeká jenom na nás. Nastupujeme, uchýlíme se do volného kupé a Lavion opírá hlavu o mé rameno. Vlak se s námi dává záhy do pohybu.

Rosk vychází na chodbu a Lavion na mě pohlíží. „Jsem unavená…“ říká. Skládá hlavu do mého klína a já ji hladím po vlasech. Jedeme slabou hodinku, když i já začínám podřimovat. Opírám hlavu o stěnu kupé. Ještě chvilku a usnu docela…

Jenže mi to není dopřáno. Protože v té vteřině vlak najede na minu.