(Revoluční rok) 1863 / Zrádce republiky / 20

Asi mám zvláštní sklon ocitat se poblíž výbuchů. A ve finále jsou všechny stejné. Děsivé, nečekané. Smrtící. Zatím mi každý z nich něco vzal. Prsty, část sluchu, nohu. Tenhle mne ale může zasáhnout zcela jiným způsobem. Může mne připravit o osobu, kterou miluji víc než cokoliv nebo kohokoliv jiného na tomto světě, i dítě, jež nosí pod srdcem. A jsem proti tomu zcela bezmocný.

Vrhám se k ní. Leží na podlaze kupé ani ne metr ode mne. Obracím ji na záda. Na obličeji má pár šrámů a oděrek, jinak vypadá v pořádku. „Lavion! Lavion, vzbuď se! “ Pleskám ji přes tváře. Nereaguje.

Do kupé vrazí Rosk. „Jste v pořádku? Odnesli jste to jen nárazem, vpředu v místě výbuchu je to zlé, potřebujeme doktora…”

„To si ho budete muset nejdřív vzkřísit!”

Rosk se vrhá vpřed a odstrčí mě od Lavion. Ovládám se dost na to, abych se na něj nevrhl jako lité zvíře. Namísto toho naprosto nečinně pozoruju, jak kapitán vytahuje z váčku u opasku jakousi lahvičku, otvírá ji a přidrží ji Lavion pod nosem.

Napjatě čekám, co bude následovat. „Co je to?! Rosku, co jí dáváš?”

„Čichací sůl.”

„Čichací sůl?? Co to…” chci ho dál zpovídat, ovšem vtom se Lavion probírá. Ihned jsem u ní.

„V pořádku?!”

„Jo,” přitaká, ačkoliv zní trošku zmateně. Zvedá se na lokty. „Co se… Co se tu… Co se stalo?”

„Mina… Prý - ”

„Máme hodně zraněných,” skáče mi do řeči Rosk. Lavion krátce přikývne. Pomáhám jí vstát.

„Vážně se na to cítíš?” ptám se starostlivě.

„Árno, jsou tam zranění!” volá.

„Jo, jsou, a ty jsi těhotná!”

„Především jsem doktorka,” upozorňuje významně před odchodem z kupé.

„Jak to tam vypadá?” zní moje první otázka, jakmile se vrací.

„Sedmnáct raněných a tři mrtví.”

„Mohlo to být horší…”

„Ale i tak je to dost zlé, dvanáct z nich nemůže vstát…”

„Nesnáším miny,” říkám.

„No… Kdo by se ti divil…”

„Vlak je nadále nepojízdný,” ozývá se kapitán, který se nečekaně zjevuje po jejím boku. „Nezbývá než dostat se do hlavního města pěšky.”

„Aha… No a co… co zranění? Ti, kteří nemůžou chodit…”

„Budou muset zůstat tady, nevidím jinou možnost!” zvyšuje automaticky hlas Rosk.

„Proboha, nemůžeme je tu přeci nechat!” křičí Lavion. „Mají stejné právo s námi pokračovat jako kdokoli  jiný! Co kdybychom tu nechali vás, kapitáne, he? Taky byste nebyl nadšený!”

„Já ale zraněný nejsem, nemáte právo mne tu nechat,” ohrazuje se on.

„A kdo tu s nimi zůstane? Nemůžeme… Já je tady nemůžu nechat všanc smrti!”

„Jenomže vy tu zůstat nemůžete, mademoiselle Edterová, bez vás se odsud nehne Árno a bez Árna celá skupina.”

„Nemluvě o tom, že jsi těhotná, neměla by ses teď rozčilovat,” vmísím se do jejich pře.

„Řeknu Orfeovi, aby tu zůstal,” rozhoduje Rosk. „A někoho vyšlu zpět do Agoulle, aby poslali pomoc raněným.”

„My ostatní se budeme pohybovat převážně lesem,” oznamuje nám na louce mezi troskami vagónů, jež exploze postihla nejvíce. „Tam nás gardisté buď nebudou hledat vůbec, anebo po nás pravda budou pátrat, ale dá jim to větší práci. Každé ráno bude přísná rozcvička, protože tohle je náš problém, vážení, jestli chceme porazit gardu, musíme se jim aspoň vyrovnat,tak žádné odmlouvání! Jo a…” otáčí se na mě, „… protézy neomlouvají.”

„Cože? To nemyslíš vážně!” prskám.

„Však ty si nějak poradíš,” ujišťuje mě jízlivě. „Jo, ještě jedna věc,” říká a vede mne k jednomu z povstalců. Prohlížím si ho. Trvá mi asi dvě minuty, než muže v obyčejné košili, s rezavými vlasy staženými do culíčku, zaujímajícího pózu vojenského nástupu, jak ho to u gardy naučili, poznávám.

„Ty Jidáši!”

Ve vteřině se na něj Vrhám a srážím jeho ztepilé tělo k zemi. Rozhodují se udělat si z něj boxovací pytel a zasazuji mu několik rychlých úderů, do žeber, do břicha a čelisti.

V zápalu vášně zapomínám na jednu podstatnou věc - jeho výcvik u gardy. Vzpamatovává se rychle a už se brání, několika chvaty se mu daří převalit mě na záda, takže rázem klečí on na mě, koleny mi bolestivě přimáčkne ramena k zemi a zasazuje mi ránu přímo do místa, kam mne zasáhla střela při souboji s vévodou d'Agoulle. Posud plně nezahojené zranění se otvírá a spouští se z něj čerstvá krev.

Lapám po dechu a před očima mi vyvstanou mžitky, jež na okamžik zakrývají obličej mého soka. Ten se chystá k dalším speciálním chvatům, ale na poslední chvíli ho že mě kapitán Rosk strhává.

„Hele, vy dva,” začíná stroze. Jeho další slova mne ale zarážejí: „To bylo dobrý, vážně. Skvělá bitka, Árno, ty ses na něj vrhl tak nečekaně, že bych ti málem uvěřil, že ho chceš opravdu zabít! Ethan se bránil skvěle, vážně ukázková rvačka, žádná zbytečná slova, báječně. Ale Ethane, kroť se trochu, prosím, kdyby byl Árno gardista, tak fajn, ale teď ho přeci nechceš doopravdy usmrtit. Sebeobrana je fajn, ale musíš vědět, kdy přestat, víš. Je velký rozdíl mezí tím, když…“

Přestávám Roska poslouchat. Držím se za rameno, lapám po dechu bolestí (a částečně i překvapením) a nevím, zda se mám smát představě sebe coby gardisty, nebo co vlastně dělat jiného. Místo toho tedy zůstávám ležet v trávě opřený o loket a zmateně těkám pohledem mezi Roskem a Ethanem. On to neví, pomyslím si. Kapitán neví, že to nebyla přetvářka, že mě Ethan d'Ykkhó skutečně zabít chtěl, stejně jako já chtěl zabít jeho. Křivím obličej a váhám, zda mu to né říct. Vím ale, že jestliže vůbec dovolil, abych se s Ethanem setkal, ba dokonce sám mne k němu zavedl, a jestliže ho vůbec přivedl sem, někde v rozmezí toho půl roku, kdy jsme se neviděli, se patrně stalo cosi, co ho přimělo na Ethana změnit názor a uvěřit jeho verzi příběhu.

Ethan ke mně napřahuje ruku, lehce se usmívá, ale jen strojeně a jeho oči jsou chladné.

„Polib mi,” odseknu a vstávám sám. Zamíří pryč od nich obou, ale kapitán mě dohání.

„No tak, Árno, počkej!” volá za mnou. Jen přidávám do kroku. „Taky mu příliš nedůvěřuju, ale třeba to s námi myslí vážně, co my víme. Dej mu šanci!”

„Dej mu šanci?!” otáčí se k němu. „Dej mu šanci??! To nemyslíš vážně, Rosku! Rok žiju v přesvědčení, že nás skutečně zradil, rok se s tou podělanou skutečností smiřuju, snažím se zjistit, jestli tomu doopravdy věřím, rok! A ty mi teď toho parchanta přivedeš na oči a řekneš jen ,dej mu šanci’??!”

Rosk na mě oněměle zírá.

„To je absurdní!” zvolám. „Půjdu s vámi, i když se popravdě moc těším na to, až se budu trmácet s touhle pitomou protézou po lese, až s sebou budu vláčet těhotnou Lavion! Ale půjdu s vámi, budu akceptovat tvé zkušenosti, nebudu si hrát na vůdce a budu tě poslouchat, budu i cvičit - ale mám jednu podmínku, nebudeš, opakuju NEBUDEŠ mě nutit hrát si s Ethanem na kamarády, nebudu s ním cvičit, nebudu ho ideálně mít vůbec na očích, rozumíme si?!”

„Prima. Tak dohodnuto, ale nehodlám být jeho chůva, z té už trochu vyrostl.”

Zpříma se mu zadívám do očí. „No tak to nějak zařiď, jinak ti garantuju, že přijdeš o vůdce revoluce,” vrčím.