(Revoluční rok) 1863 / Zrádce republiky / 21

Nechávám si od Lavion zavázat rameno a pak se naše hnutí odporu čítající okolo padesáti povstalců dává na pochod.

 

Zpočátku jde cesta dobře, dokonce i když vstupujeme do lesa; k veliké úlevě zjišťuji, že chodit po nerovné lesní půdě mi nedělá o nic větší obtíže než například schody. Přesto mám pocit, že celou skupinu zdržuji, byť mne Rosk ujišťuje, že to nikterak nevadí. Ze všeho nejvíc doufám, že nás gardisté nezačnou honit tady, protože na běh po této půdě opravdu nemám ani pomyšlení.

Problémy nastanou ráno. Rosk je tuze přísný, a když se bráním, že mám místo jedné nohy protézu, jen se na mě ušklíbá: „Sám jsi přece chtěl, ať neděláme rozdíly.“ A já to po něm pravdu chtěl, ale nenapadlo mě, že mě vezme za slovo až do takové míry! Teď je však pozdě si stěžovat.

Vstáváme a jdeme spát se sluncem, mezitím pochodujeme. Kde nejsou lesy, ubíráme se vysokou zelenou trávou nebo poli jihu naší země a snažíme se zase co nejrychleji zmizet v nějaké smrčině. Cesta nám bude trvat nejméně týden. První dva dny proběhnout bez větším obtíží, ale třetí den odpoledne nás postihne nehoda.

Právě začínáme obědvat na jedné pasece uprostřed dalšího lesa, když nám Rosk rozkáže, že za půl hodiny pokračujeme dál.

„No tak, jenom půl hodiny!“ ozývá se kdosi. Je pravda, že včera i předevčírem jsme obědvali za pochodu, takže máme štěstí, ženám Rosk vůbec nějaký oddych dopřál, ale vlastně neměl na výběr, protože Lavion by dál bez pauzy nedošla a já se zoufale tvářil, že mám také na mále, abych jí pomohl.

„Jestli se vám to nelíbí,“ říká mocným hlasem kapitán, „tak klidně můžete mít jen čtvrt hodiny!“

„I to je dost málo…“ hučí kdosi.

„Deset minut!“

„Ale – “

„Pět!“ Rosk, který se nás snaží dostat do formy, je dost otravný a máme ho rádi mnohem méně než starého Roska, který se staral jen o svoje. Pobyt v Agoulle ho zjevně něčím změnil. Dje nicméně pravda, že právě díky němu je dnes tohle město svobodné.

„Tak já využiji svých pět minut na to, abych našla vodu,“ poznamenává vedle mě LAvion, smete ze sebe drobečky chleba a vstává.

„Dávej na sebe pozor,“ říkám jí ještě. Přikyvuje, že dá. Dívám se za ní, dokud mi nezmizí z dohledu. Neuplynou však jistě ani dvě minuty od chvíle, kdy odvracím pohled zpátky k jídlu, když slyšíme její výkřik.

Okamžitě vyskočím a vrhám se po sluchu. Jsem u ní první, přesto nejsem tím, kdo jí pomůže. O to se postará vlastně ten poslední, od koho bych podobné gesto čekal. Prodírá se k ní skrz houští a opatrně otvírá pytláckou past, jež se zakousla do její nohy. Hledím na něj s pootevřenými ústy a nechápu jeho čin. Snaží se na mě udělat dojem? Očividně ho neznám tak dobře, jak jsem se kdysi domníval, a teď musím pochybovat o všem, co řekne nebo udělá. Možná se mi tím chce omluvit za tu rvačku? Ale proč? To já se na něm nepříčetně vrhl, to já ho první začal mlátit. Má to snad znamenat, že mi dokazuje svoji loajalitu? Že se opravdu chce vrátit k republice?

Lavion zkouší na nohu došlápnout, ale je zjevné, že rozhodně nemůže chodit, aspoň já jí to nehodlám dovolit. Zmůžu se aspoň na to, abych jí ránu vypláchl vodou z pramene, který nacházíme, a ovázal. Kdyby se o mě opřela a poskakovala po jedné noze, jen by nás to tím víc zpomalilo a ji by to vyčerpávalo. Nemohu ji ovšem nést. Kromě toho, že si nejsem jist, zda bych ji vzhledem k jejímu těhotenství unesl, si nemůžu dovolit chodit po lese s protézou a ještě i plnou náručí.

Úkolu se opět zhostí on. Lehce ji něžně bere do své náruče, jako by vážila asi tolik co holubí peříčko, kterých se tu na zemi povaluje spousta. Zatínám zuby a za jeho zády ho propaluji nepřátelským pohledem. Co tím sleduje? Tím, jak se k ní chová mile a uctivě? Rozhodně nejsem tak naivní, abych mu začal důvěřovat hned.

Mám ve svém nitru zmatek. Jsem na pochybách, zdali Ethanovi věřit, a přitom bych to tak rád udělal! Bylo by snadné pustit si ho zas k tělu, a vždyť se přeci říká, že i nepřátele by si člověk měl držet blízko. Jenže já si nejsem jistý, že je to můj nepřítel. Toužím se především rozhodnout; jestli bude můj nepřítel je jen o krapet horší než přítel… Ovšem vzpomínky z dětství, jež jsou s Ethanem d’Ykkhó svázány, mne pevně drží v nerozhodnosti.

Prozatím mu nezakazuji nést Lavion, protože mi do toho možná nic není a taky je to jediné východisko, které v danou chvíli existuje. Radši ať ji nese Ethan, než kdyby se musela zbytečně namáhat.

Asi jdeme rychleji, než Rosk předpokládal, protože na dohled hlavnímu městu se ocitáme v předvečer šestého dne.

„Rozdělíme se na dvě skupiny,“ povídá Rosk ten večer u ohně. „Jedna skupina o třiceti členech zůstane tady, té buduvelet já. Dalších dvacet z vás v čele s Árnem Öörrem vyrazí do města, ale za vlastní hradby vejde jen hrstka z vás. Ostatní se ubytují v různých, opakuji různých hostincích na předměstí, neexistuje, aby vás všech dvacet bydlelo v jedné budově!“

„Jistě,“ přitakávají. „Jistě, pane. A… co tam máme dělat?“

„Zatím se budeme chovat nenápadně, Árno se pokusí sjednotit i povstalce z Ykkhó. Společně pak napadneme zámek, ale nesmí se o nás vědět, nebo nám král opět prchne. Ale nebojte se, nebudete se nudit. Střežte brány města, hlídejte, jestli se král nepokouší opravdu utéci, a kdyby ano, zajměte ho. Nic se mu nestane, nic! Patří jen vůdce revoluce!“

Vděčně na kapitána pohlížím. Může mi lézt na nervy, ale tohoto si opravdu cením. Nemá sebemenší důvod, aby mne nechával zabít krále, ovšem udělá to. Neexistuje nic, čím bych mu to kdy mohl splatit.

V hlavě mi znějí jeho slova: Árno se pokusí sjednotit i povstalce z Ykkhó… Pokouším se představit si rebely z obou měst pospolu, jednu mocnou armádu revolucionářů připravenou jít proti králi – a zjišťuji, že se mi ta představa vcelku zamlouvá.

Je třeba, aby do samotného města pronikla co nejmenší skupinka rebelů, a tak branou procházíme pouze já, Lavion, Ethan, který ji nese, a povstalec jménem Jean-Philipp.

Rosk mi podává obálku. Otvírám ji a žasnu. „Vždyť jsem je spálil!“

Krčí rameny. „Nechal jsem ti udělat nové. Říkal jsem si, že když se vracíme sem, mohl by ti Robert de St Muell ještě posloužit.“

Přikyvuji.

Pořád musím přemýšlet o Ethanovi. Je přeci naprosto iracionální, aby mu Rosk důvěřoval a dovolil mu se k nám zase přidat. Co když jen špehuje? A teď mi h ke všemu hodí na krk. Ne, ne, oprava, tohle není Roskova vina, nýbrž moje. To já mu dovoluji, aby se mnou vstoupil do města, i když by měl ideálně sedět v táboře svázaný provazy a střežený jako oko v hlavě. Jenže nese Lavion, bez které bych nejspíš do města nevešel, a ona sama chodit nemůže. Byl tohle důvod, proč se toho zhostil? Abych neměl na vybranou a pustil ho za hradby? Nemám o něm valné mínění. Jenomže… Jistá má část jednoduše stále odmítá připustit, že by mne ten chlapec z louky mohl zradit.

Je příjemné být zase doma, i když mne tu čekají nesnadné úkoly. Do Ykkhó vchází naše čtveřice hlavní branou situovanou na jihovýchod země, neboť právě z úrodného jihu se dováží většina potravin. (Pro zajímavost, další veliká brána je na západě, obzvláště výstavná, neboť ze západu přichází do města mnoho Britů, stejně jako z jihovýchodu návštěvníků z celé Evropy. Severní branou k nám z cizinců vstupují převážně seveřané, Švédi, Norové a podobně.)