(Revoluční rok) 1863 / Zrádce republiky / 22

Velkolepé hlavní město, jež bylo mým domovem, se během měsíců mého pobytu v Agoulle děsivě změnilo. Prospekt, kde jindy kráčely davy lidí, je liduprázdný, dveře krámků v podloubí zavřené a zapečetěné, okna domů jakbysmet. Pod nohama mi proběhnou dvě krysy. Sleduji je, dokud mi za rohem ulice nezmizí z dohledu.

Vnímám, jak se v mém nitru cosi svírá. Cosi mi říká, abych odtud co nejrychleji zmizel, ale jsem zvědavý, co se děje, že je tu tak mrtvo. Odpověď přichází záhy. Civí na mě ze všech stožárů pouličních lamp, žerdí vlajek i věží hradeb. Já si jí ovšem všímám až v podobně mně mnohem bližší. Ostatně jiných varování a výstrah si nepovšimnul dokonce ani Ethan, takže se nemám za co stydět. Zato mám čeho litovat.

Objevuje se zničehonic. Nejspíš je to jedna z těch, kteří nemají kam se schovat, nemají kde složit hlavu, a tak se potloukají ulicemi a v případech, jako je tento, jim nezbývá nic jiného než čekat na beztoho pomalou a bolestivou smrt.

Zprvu si nevšímám známek onoho nebezpečí, vidím jen vetchou stařenku, která se plahočí s plnou náručí. Běžím k ní a kladu jí ruku na rameno, pročež mohu být později jen vděčný, že mám navzdory létu ony módní rukavice. Protože teprve když ke mně obrací tvář, uvědomuji si, co mi hrozí.

Uskakuji od ní a tisknu si k ústům a nosu kapesníček. Rázem se proklínám, že jsem s sebou bral Lavion, to ona měla zůstat v povstaleckém táboře.

„Panebože!!“ nedokážu zadržet napůl zhnusený, napůl vyděšený výkřik.

Ethan vedle mě jen zalapá po dechu.

„Pro Krista, tady je…“ Nedokážu to vyslovit. Celý se třesu hrůzou.

Větu za mě suše dokončuje můj společník. „Mor.“

Dostávám záchvat kašle. Slyšet to slovo nahlas je něco úplně jiného než vědět o něm nebo na ně i myslet. „Panenko Marie na nebesích…“ vydechuji. Málem bych se i pokřižoval, a to nejsem věřící. „Co budeme dělat?!“

„No co,“ odfrkne Ethan. „Nezbývá než pokračovat, už jsme sem vlezli.“

Za jeho slovy mi dochází jedna děsivá myšlenka. „Co když to byla past? Normálně, když je mor, tak se zavřou brány, nikdo nesmí do města ani ven!“ Vzhlížím k obloze a rukou se snažím zaclonit palčivé slunce, abych lépe viděl. „A ty pitomé fábory jsou taky podezřele vysoko. Tam by si jich možná všiml pták, ale… ten to vědět nepotřebuje. Ten parchant král! Já ho nenávidím! Dodržel všechno, co musel, a zároveň to šikovně nastražil tak, aby si toho vlastně nikdo nevšiml!“

„Tak ty brány zavřeme my,“ navrhuje Ethan.

„Jo, to bude nejlepší.“

Krademe se zpátky, ale naše plány maří gardisté. Kladu ruku na jílec meče, ale Ethan mi svírá zápěstí. „Jsem jejich plukovník,“ připomíná. „Musí mne poslechnout. Tak co kdybychom to zkusili nejdřív po dobrém?“

Kdybychom všechno zkoušeli nejdřív po dobrém, byl bych dávno mrtvý, ale… nechci se s ním hned hádat, a tak svolím. Nakonec nemusíme sami na bránu ani sáhnout, protože vojáci v domnění, že plukovníka posílá sám král, ve strachu vrata zavřou sami. Společně se vracíme na zámek. S odbarvenými vlasy a falešnou identitou, kterou potvrzují padělané doklady, si mne nikdo neodváží spojit s vůdcem revoluce, neboť by mu za křivé obvinění hrozil přísný trest.

Na zámku mne Ethan vede do své kanceláře. Na dveřích má na štítku před svým jménem plk. namísto kpt. Polepšil si.

„Tohle je ale královský zámek Hugère!“ vykřikuji.

„No a?“

Skřípu zuby. „Ethane, nedělej ze mě idiota. Přebíháš z jedné strany na druhou, jak si pak mám být jist tvou loajalitou ke mně, k republice? Víš, koho mi připomínáš? Alkibiada.“

„Myslíš toho z Peloponéské války?“ zavrčí. „Páni, ty jsi takový znalec historie…“

„Ne,“ vrtím hlavou. „A nikdy jsem se za něj nepovažoval. Ale něco přece znám.“

„Hm, no jo, když jsi syn krále…“

„Nepředhazuj mi to neustále! Ty nemáš právo vůbec o tom mluvit!“

„Hele, já chápu, že to může být matoucí, ale já opravdu jen zjišťuju informace pro republikány!“

„Aha, a že je zjišťuješ už rok!“

„Sakra Árno!“ uhodí pěstí do stolu on. „Ve městě je mor, smrt hrozí stejně mně jako tobě, proč spolu musíme být i teď na kordy?!“

„Protože jsi zradil!“

„Jo? Ukaž mi důkaz.“

„Tohle!“ rozpažím ruce, abych obsáhl vše kolem sebe. „Tohle je důkaz! Nebyli bychom tady, kdybys to s republikou myslel vážně. Zraď si nás, mně je to jedno, ale prosím, nedělej ze mě a ostatních cvoky tím, že se nás budeš i nadále snažit obalamutit!“

„Pr, kamaráde!“ směje se on a vytahuje ze zásuvky stolu lahev vodky a dvě sklenice. „Na uklidněnou?“

Krčím rameny. Ethan automaticky nalije. Uchopím sklenku, ale nedokážu skrýt zaváhání. Snad i proto, že se sám snažím uvěřit, že je nevinný, sleduji pečlivě každý Ethanův pohyb, každou sebemenší změnu výrazu jeho tváře. Proto mi nemůže uniknout lehký úšklebek, jenž na zlomek vteřiny zkřiví jeho rty. Prohlížím si vodku, přelévám ji z jedné strany sklenice na druhou a snažím se odhadnout, zda je pro mne bezpečné ji vypít.

„Tak pij,“ vyzývá mne on. Jeho hlas jako by ke mně připlouval z veliké dálky. Zdvihám k němu oči. Ne, sedí pořád naproti mně. Zhluboka se nadechuji.

„Nezlob se, ale nemám chuť. Chci… zůstat střízlivý…“

„Prosím tě, jedna sklenka vodky tě nezabije!“

No, kdo ví, pomyslím si v duchu, zahleděný na čirou tekutinu.

„Víš co, doufal jsem, že se spolu napijeme, popovídáme si, co je nového, ale když nechceš… Možná bys měl jít, než tě tady někdo nachytá.“

„Ethane, promiň, já…“

„Nic nechci slyšet. Svoji šanci jsi měl a promarnil. Jak jsem řekl, myslel jsem, že jsme přátelé…“

„To já taky…“

„Tak proč si sakra nemůžeš dát s přítelem skleničku!“

Protože si nejsem jistý, jestli mě ten přítel nechce otrávit. Všímám si navíc další věci, která mé podezření potvrzuje – Ethan mne zoufale nutí, abych se napil, ale sám se sklenky ani nedotkne.

„Vypadni!“ rozkřikne se na mě. Vztekle mrští vodkou o zeď, sklenice zasahuje stěnu za mnou a tříští se o ni, její střepy dopadají s cinkáním na podlahu. Obratně se jim vyhýbám, když mířím k lenošce, kam Ethan složil Lavion.

„Pojď, drahá, tady už nejsme vítáni,“ říkám stroze s pohledem upřeným na Ethana d’Ykkhó. Na to, že před rokem byl pouhý obyčejný voják, se stal plukovníkem náramně rychle. Že by si povýšení získal donášením na povstalce?