(Revoluční rok) 1863 / Zrádce republiky / 23

„Je to bezpečné?“ ohlížím se po Lavion před definitivním odchodem ze zámku. Krčí rameny.

„Nepotřebuješ roušku. Pokud se jich nedotkneš, měl bys být v bezpečí.“

„Stejně bych neriskoval jakýkoli kontakt s nimi,“ mračím se. „Zejména teď ne! Musí být nějaká čtvrť, která nebyla zasažena.“

„Můžeme se zkusit zeptat kováře,“ navrhuje.

Podle Edtragga je jednou z dosud bezpečných čtvrtí i St Muell, což se nám výborně hodí. „Robert se vrací domů,“ utrousím na půl úst.

Ačkoliv je v oné čtvrti i dům Lavion, tam jít nemůžeme.

„Nejde to, bylo by to příliš nápadné…“

„Jo, máš pravdu, když budu nocovat v hostinci, ačkoliv o ulici dál mám dům, tak to je mnohem míň podezřelé!“ ušklíbá se sarkasticky.

„Já ale k tobě jít nemůžu! Tak běž k sobě a v hostinci budu spát jen já.“

„Nehnu se od tebe!“

„Vidíš?!“ rozhazuji ruce. „Patová situace.“

Nakonec se dohodneme, že Lavionin dům zůstane prázdný. Ubytujeme se však nedaleko, aby v případě potřeby měla Lavion své bylinky a mastičky co nejblíž. Naše první noc v hlavním městě je nádherná, první noc, kdy jsme opravdu sami, první noc, kdy nás neruší povstalci. Ráno mám po probuzení pocit, že se cosi změnilo. Jako by někdo… otočil stránku. Tady v hlavním městě mám šanci všechno změnit a mohu tuhle zemi přetvořit doslova k obrazu svému. Když se ale dívám na ženu spící v mé náruči, naplňuje mne to takovým uspokojením, až to ve mně vyvolává pocit, že je jedno, jestli bude tahle země republika nebo monarchie, protože to jediné, na čem záleží, je, aby Lavion byla v bezpečí.

Tento pocit trvá jen do chvíle, než mi dochází, že Lavion nebude nikdy v bezpečí, pokud budou Gony monarchií. Nikdy nebudeme moci žít v poklidu, jak bych si přál, a i nad hlavami našich dětí bude neustále jako Damoklův meč viset hrozba smrtí, protože jejich otec byl vůdce revoluce. Musím učinit ze své země republiku, když už jsem se jednou k povstalcům dal, musím to dokončit!

Myšlenkami se nechávám ukolébat do dřímoty, ovšem hlubší spánek mi není dopřán. Někdo klepe na dveře. Vstávám, opatrně, abych Lavion nevzbudil, a kladu ruku na kliku.

„Árno? Jsi tam? Prosím, otevři, potřebuju pomoc!“

Ethan. Jak nás našel? A jakou pomoc může potřebovat? Trhnutím dveře otvírám. Stojí na prahu v uniformě gardisty, levou rukou si tiskne bok a zpod prstů mu vytéká tmavá horká krev.

Okamžitě je mi jasné, že musím Lavion chtě nechtě zburcovat. Rychle přes sebe přehazuje spodničku. „Nachystej horkou vodu a co nejvíc co nejčistších hadrů,“ instruuje mne, zatímco sama se přehrabuje ve své brašně a hledá patřičné byliny.

Posazujeme Ethana na stoličku a vyhrnujeme mu košili. Rána je hluboká a poměrně dost krvácí, ale to není to nejhorší.

„Co je?“ ptám se, když postřehnu výraz v její tváři.

„Ten bok je zlý, Árno, já… nejsem si jistá, jestli…“

„Jistěže ho dokážeš vyléčit, jsi ksakru nejlepší doktorka, jakou znám!“

„Museli ho bodnout něčím zubatým… Uvnitř je to hodně potrhané, bude se to dlouho hojit… Jestli se to vůbec kdy zahojí.“

Pohlížím na Ethana. Nedokážu si představit, že by měl zemřít. Nesmí se to stát! Pořád ho mám svým způsobem rád…

„Udělám, co budu moci,“ přikyvuje krátce Lavion. „Podej mi vodku.“

„Vodku…??“

„Ano! Nemám tady žádná analgetika a poslouží taky jako dezinfekce.“

Beru ze stolu lahev, otvírám ji, ještě si sám notně přihnu a dávám ji Lavion, která nejprve vpustí trochu tekutiny do jeho úst a po sléze lije vodku na hadřík a tiskne jej k ráně. Z Ethanových rtů se vydere nelidské zaskučení a jeho hlava se zvrátí dozadu.

„Co mu je?!“

„Jen omdlel,“ konstatuje. Obratně hbitými prsty trhá a mačká listy jakýchsi bylin a hází do misky s horkou vodou. Jí ránu vyplachuje a obvazuje čistým plátnem.

„Dostane… s-se z toho?“ zajíknu se.

„Myslím, že má celkem slušnou šanci,“ říká.

 

Zvěst o návratu Lavion Edtarové do Ykkhó se rychle rozkřikla a záhy už se po ní shánějí lidé z celého města, je koneckonců doktorka, a té je tady rozhodně potřeba. Jakýsi kluk pro ni přiběhne jen chvíli poté, co bezvládného Ethana uložíme do postele. Instruuje mne, co mám dělat, kdyby se zdržela, slíbí, že se vrátí co možná nejdříve, a odchází.

Ethan sám se probouzí za okamžik. Dávám mu napít a přehazuji přes něj další deku. „Jak ti je?“ ptám se ho jemně.

„Už mi bylo líp,“ ušklíbne se. „Ale i hůř.“

„To rád slyším, že ti není zas tak špatně.“ Zdvihám z podlahy jeho kazajku a uvědomuji si, že držím kabát vojenské uniformy. Otáčím se k němu. „Dám ti vývar na posilněnou, ať se co nejdřív vykurýruješ a můžeš odsud vypadnout,“ cedím skrz zaťaté zuby.

Povytahuje obočí.

„Co na mě tak koukáš?!“ rozčiluji se. „Promiň, že se k tobě nechovám jako v bavlnce, poté co jsem viděl tohle!“ Zvedám do vzduchu uniformu. „Měl jsem pravdu, zradil jsi nás, Rosk ti neměl nikdy věřit. A já taky ne.“

Dívá se na mě. „Kdyby jen to,“ špitne.

„O čem teď mluvíš?“ založím si ruce na prsou. „Takže tys nás vážně zradil? Proč?! Pro Krista, proč, Ethane?“

„Král… má na mě páku. Ty vůbec nevíš, co se u gardy děje, že? Byla by s vámi, ale nemůže, protože ti vojáci mají rodiny, Árno, rodiny, které král drží jako rukojmí! Když se pokusí zradit, zabije je. Vzpomínáš na předchozího plukovníka, ne?“

„Jo, vzpomínám…“ Zejména na jeho smrt. Otřesu se.

„Byl republikán, ale usel být loajální králi, jinak by Clara zemřela. Vždycky věděl, jak zorganizovat nějakou… nehodu. Pak už to dokonce i přestal maskovat.“

„A koho má na tebe?!“ žasnu. Ethan nemá žádnou rodinu, nemá ani dívku, aspoň o žádné nevím.

„Kamilu,“ hlesne.

„Kamilu? Kdo to je?“

„Moje… moje sestřenice…“

Nasazuji neproniknutelný výraz. Snažím se odhadnout, jestli mi Ethan říká pravdu, nebo mne zase jen tahá za nos. Vypadá ale tak zničeně, že bych spíš sázel na to první. Pokud to nezpůsobuje jeho zranění.

„Slyšel jsem vás, jak jste se bavili s Lavion,“ začíná. „Prý ta rána… není moc hezká…“

„To není žádná,“ podotýkám.

„Mně jde o to… víš… kdybych umřel…“

„Ty nezemřeš,“ říkám.

„To nemůžeš vědět.“ Jeho výcvik u gardy zahrnoval i umění vstřebat jakkoli krutou realitu, a tudíž by bylo zbytečné mu lhát, že bude v pořádku. Já mu ale nelžu. Chci… přeju si, aby byl, aby se uzdravil, vím, že si to přeje i Lavion. Nelze popřít, že zranění na jeho boku je šklivé, ale to, že se bude hojit dlouho, nemusí nevyhnutelně znamenat, že se nezahojí, byť i taková možnost tu je, jak říkala Lavion.

„Naděje umírá naposled, ne,“ lehce se usmívám.

„Árno,“ pronese on důrazně a tvrdě s takovou naléhavostí, že se opravdu začínám koncentrovat. „Poslyš, jde o to… Nechci umřít a… neříct ti, jak… jak se věci mají.“

„Cože?!“ zvolám.

Ethan se kousne do rtu. „Chci… musím se ti přiznat…“

Trnu hrůzou, co mi poví. Chce se mi přiznat… k čemu? Že mne zradil?  To už přeci dávno… no, dobře, nevím, ale přinejmenším to tuším už řadu měsíců vlivem zrnka pochybností, které do mne zasel nejprve Christian, později se k němu připojili i jiní, například Rosk.

Jako by mi četl myšlenky, říká Ethan: „Ne, je to mnohem horší.“

„Mluv,“ vydechnu, aniž bych pohnul rty.

A on doopravdy začíná.

„Nevěděl jsem o Kamile, dokud za mnou nepřijela. Navštívila mne na zámku a řekla mi, kdo je. Byl jsem šťastný, chtěl jsem s ní trávit čas, poznat ji. Jenže když jsem se o ní dozvěděl já, tak i král. má oči a uši na těch nejnečekanějších místech. Zajal ji a hrozil, že ji zabije, když neudělám, co po mně chce.

Nejprve jsem musel opustit vás a zase se dát ke gardě. Stalo se tak pár dní před tvým prvním atentátem na Olbrama I. mé další úkoly byly však mnohem…“ chvíli hledá správné slovo „… mnohem… mnohem děsivější.“

„Například?“

„Zabil jsem Claru.“

„To nedává smysl! Proč by ji král zabíjel, jaký by měl motiv?“

„Byla dcerou mého předchůdce v úřadu plukovníka gardy. Byla roajalista stejně jako on. Paktovala se s vámi ale jen krátce, a tak nemělo smysl ji mučit kvůli informacím, nemohla nic vědět, aspoň nic stěžejního. Jednou večer jsem ji po mši vylákal z kláštera, kam ji král poslal. Dokud byla naživu, hrozilo, že by mohla uprchnout a znova se k vám přidat. Proto bylo pro Olbrama I. nezbytné ukončit její život. Jeho přímým rozkazem mně bylo zabít ji tak, abys o tom věděl. Nebylo těžké vypátrat že vlakem do Agoulle odjeli dva lidé podezřele podobní tobě a Lavion, pak už bylo vše jednoduché. Nasedl jsem s Clarou na další spoj a za tři hodiny jsme byli s vámi ve stejném městě. Nechtěl jsem, aby trpěla, a ze všech poprav byla nejhumánnější smrt oběšením.“

„Žádná poprava není humánní!“ vykřikuji.

„Že ne?“ povytahuje obočí. „Že ne, Árno? Sám tomu nevěříš. Když jsi přišle o nohu, ani jednou ti hlavou neproběhlo, že bys byl raději mrtvý?“

Má pravdu. Proběhlo.

„Ale to je teď vedlejší,“ mává rukou. „Mou další obětí byl Christian.“

Nadskakuji. Christian. Při zvuku jeho jména bezděčně zatínám pěsti.

„Zpráva o tvé fingované smrti se rozletěla krajem sama, což mi notně usnadnilo jeho zabití. Do Ykkhó přijel sám, nemohl uvěřit, že jsi zemřel. Dal jsem povel k jeho zadržení a byl přítomen jeho tortuře. Zpíval jako ptáček! Byl to nádherný pocit, Árno, dívat se na něj a sám necítit žádnou bolest! Ano, zprvu mi stačil jen pohled, ale pak jsem to musel zkusit. Obcházel jsem pořád dokola jeho tělo a ptal se ho na milion věcí a užíval si ten pocit řezat do něj a vyzvídat dál a dál! Musím říct, že zapíral hodně dlouho, obdivuju. Já to tehdy nedokázal. Ale vždycky je způsob, jak donutit člověka mluvit… Nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsem cítil jeho horkou krev stékat po svých rukách, slyšel jeho nářek!!“

Hledím na něj s otevřenými ústy. Mám pocit, jako by se se mnou celá místnost pomalu otáčela. Toužím si zacpat uši a nevnímat jeho další slova, ale nedokážu se pohnout.

„Ale to ještě není to nejlepší, můj milý Árníčku!“ vychutnává si každé slovo. „Když jsem tenkrát na tobě žádal, abys šel zachránit Heloisu, to jsem taky plnil jeho rozkaz. A nepotřeboval jsem ještě ani Kamilu. Dostal jsem za úkol přivést mezi povstalce nějaké prosťáčka, tak naivního, aby se nakonec nechtěně zařídil, že se rebelové pobijí mezi sebou! Ten prosťáček jsi měl být ty!“ zubí se na mě. „Musím říct, že jsi notně překonal má nejvyšší očekávání. Že tě opravdu přijmou, jsem se ani neodvažoval domýšlet. Ty ses stal jejich vůdcem… No, gratuluju, za tohle mi král pořádně přistřihl křidýlka.“

A jestli řekneš ještě slovo, já ti je zlámu, pomyslím si, ale protože to neřeknu nahlas, Ethan vesele pokračuje:

„A víš o tom, kamaráde, že tu minu, na kterou jsi šlápl – teda vlastně skočil, že – jsem taky nastražil já sám? Nemohlo být nic lepšího, než když na mou minu natrefil zrovna vůdce revoluce!“

Ethan se rozesměje. Svět se se mnou zakymácí. Před očima vidím tváře Clary a Christiana, představuji si, jak Ethan Christiana mučí, jak stojí nehybně u šibenice, když popravují Claru… Krev se mi nahrne do tváří. Zatínám ruce v pěst, až mi zbělají klouby na prstech a nehty se zaryjí do masa. Ale přeci nezmlátím tak těžce zraněného člověka…

„Víš o tom, že tohle je taky jeho rozkaz?“ ozývá se náhle znovu on. „Ano, měl jsem rozkázáno sem přijít.“

„A ke všemu se mi přiznat?“ ušklíbám se.

„To ne,“ připouští, „nicméně myslel jsem, že bys měl před smrtí znát pravdu. Nejsem tak zlý, jak ti připadám, divil by ses, leč je to tak. Nezabiju tě hned. Nejdřív tě nechám přihlížet, jak zabíjím tu tvou pěknou doktorku!“

Ne, beru zpět, je mi úplně jedno, jak těžce je zraněný, takhle mluvit nebude! Vrhám se na něj, strhnu z postele polštář a tisknu mu jej k obličeji, k jeho ústům, která mne tolik zranila, která vyřkla takové ohavnosti, že se mi z nich zvedá žaludek. Pevně držím látku na posteli a civím na obrys Ethanova obličeje. Jeho paže slepě tápou po těch mých, nehty se mi zarývají do kůže a drásají ji, trhají mé maso, tepny a žíly. Tlačím na polštář ještě víc a ony konečně ochabují a klesají podle jeho těla. Vítězoslavně odhazuji polštář stranou, když vtom se Ethan vymrští, odkudsi tasí nůž a tiskne mi jej k hrdlu. Tajím dech a skřípu zuby, když si vzpomínám na jeho zranění a loktem ho zasahuji d boku. Pouští zbraň a zařve bolestí.

V tu chvíli se vrací Lavion. Horší okamžik si nemohla vybrat. Přistihne mne pořádně v ráži, připraveného zabít Ethana za to, co mi všechno navykládal, ale nedovoluje mi to.

„Árno!“

Vrhá se ke mně a odtrhuje mne od něj. Zachovávám si tolik příčetnosti, abych se na něho znova nevrhl, neodstrčil Lavion a opravdu ho nezahubil.

„Tak dost!! Co si ksakru myslíš, že děláš?!“ obrací se na mě Lavion plna hněvu. Jen rozhazuji ruce. Nenapadá mě, co říct, nehodlám jí opakovat, co mi Ethan řekl. Klopím oči k podlaze. „Ty mi k tomu vážně nic neřekneš?!“ rozčiluje se dál ona.

„Ne.“ Beru kabát.

„Kam si myslíš, že jdeš?!“

„Na vzduch,“ utrousím po cestě ke dveřím.