Torbjørn Urbanson - Krichle Kapitola 2 - Příliš nečekané vyrušení

Příliš nečekané vyrušení
18. 11. 2010


Hlavní světlo bylo zhasnuté, věděl, že to má ráda. Za slabého světla z chodby, nebo úplně po tmě. Nakonec musel uznat, že po tmě to bylo nejlepší a dodávalo to jejich aktu lehký nádech kontroverze, i když na tom nebylo zhola nic kontroverzního, ale jemu to tak přišlo. Dveře do koupelny se otevřely a místností zavanul parfém. Zhasla a současně se na dlaždicích ozývalo klapání jejích jehlových podpatků, které ji koupil. Skrz tmu vyplňující skleněné stěny hotelového pokoje, prosvítalo Oslo. Díval se na něj a měl pocit, jakoby mu patřilo. Tlustými prsty otáčel nožičkou sklenice, ve které hladina červeného, o kterém také věděl, že ho má ráda, kreslila na oblých stěnách obloučky. Bylo něco, co o ní vlastně nevěděl?. Jemně potáhl z doutníku. Obrátil se k ní a odešel se rozvalit na pohovku.
Jeho sekretářka nejen, že uměla dobře vařit kávu a svědomitě odváděla svoji práci, ale také byla dobrou milenkou. Pěkná, diskrétní, v posteli divoká, ale svědomitá, tak to měl rád. Otočil se k ní a čekal, až ho políbí. Pohladila ho po tlusté kůži na holé lebce. Přehoupla se přes opěradlo masivní kožené pohovky a obkročmo se mu posadila na klín. Její melancholický, zvonivý smích zabarvený podtónem alkoholu, mu zazvonil v uších. Věděl, že ona si myslí, že on to neví. Ale moc dobře to věděl. Nemiluje ho. Ale on ji vlastně taky ne, tak o co jde? Prostě jen ukojit svoje pudy samce. Nemiluje ho jedna ani druhá, a tím se i nabízí hypotetické vysvětlení, proč mu jejich fyzická přítomnost čím dál častěji lezla na nervy. Rozdíl v tom byl jenom ten, že s tou první měl děti a před patnácti lety mu navlíkla slepičí kroužek na prst. Navíc jí nemohl jenom tak říct, že ho nebaví, ať si sbalí kufry a táhne. Na to měl její proslule ješitný otec, až moc dobré konexe a kdyby zjistil, že v tom byla jiná, konec konců, i kdyby nevěděl, zašlapal by Emilovu kariéru do prachu. Vlastně se jí ani nechtěl vzdát, i když to často stálo nadmíru přemáhání. Protože fakt byl ten, že jeho žena mu zaručovala větší prestiž a byla jedním z největších zdrojů jeho pýchy. Nepochyboval však o tom, že ho podvádí, ale nevadilo mu to. Sloužila stejně jen jako reprezentativní předmět. Muselo se však uznat, že určitá převaha byla i na jeho straně. Jeho tchán ho nepřímo dostal na post šéfa policejního ředitelství, a pokud ho tam vyloženě neprotlačil, tak k tomu hodně přispěl a to za účelem krytí a echa jeho věcí z vysokých míst. Jeho dcerunka mu v tom skrz Wellhavena dělala spojku.
Emil Wellhaven nepochyboval, že by se jeho tchán k informacím nedostal, ale určitě ne v takové míře jako od něho samotného, hlavně v době, kdy se byl málokdo z osloského vedení, ochoten pustit do korupce v takové míře bez pevné půdy pod nohama. A jestli bylo něčeho v téhle zatracené době málo, tak právě jistot a pevné půdy pod nohama.
Odmítnutí z jeho strany si ostatně nemohl dovolit ani u ženy v druhém případě, která mu právě seděla na klíně. Protože její jazyk, který mu právě jezdil v puse a olizoval rty, byl natolik ostrý a hbitý, že i přes její loajalitu, by neváhal a prořezal by na kusy jeho renomé, na policejním ředitelství v rodině i mezi přáteli, které v momentálně divokém čase potřeboval, víc než kdy jindy. A o to všechno, jak je dost pochopitelné by, nerad přišel, vzhledem k jeho nelidské pýše, lpění na kariéře, prestiži a uznání.
Greta Aufmansenová ho objala kolem krku a přivinula se k němu. Ale on pohyb ani v nejmenším neopětoval. Odtáhla se od něho.
„Co je dnes s tebou?“ Zašeptala sladce a snažila se skrýt rozmrzelost.
Wellhaven se jí vymanil.
„Nemám prostě dneska náladu.“ Zabručel a uvědomil si, že je mu protivná a raději by byl sám.
Na jejím čele se objevila vráska a svaly na útlém krku se jí napjaly.
Vstal, zapálil si doutník a opět se postavil k oknu. Za chvíli bude prosinec. Tu myšlenku mu vnutil pohled na vločky tančící za oknem a vražda, o které se dozvěděl, když odcházel z práce. Značně ho znepokojila jak forma, tak oběti, dokonce více, než znepokojila. Brrr, otřásl se.
„Tak mám jít pryč?“ Bylo slyšet neskrývané podráždění.
Úplně zapomněl, že je sním stále v místnosti a rozhodl se hrát na tu vraždu a rozrušení. Vlastně ne hrát. Byl rozrušený. Málokdy se mu stávalo, že neměl chuť.
„Dnes někdo poněkud, eee, obscénně zavraždil starší pár na Holmenkollenu a mě to prostě trochu znepokojuje.“
Měla však stále místo očí dvě lesknoucí se úzké škvírky a obličej ani v nejmenším nevykazoval známky kapitulace. Rozčílilo ho to. Měli by si občas ujasnit kdo, že je ten kdo drží opratě v rukou a kdo tady bude diktovat podmínky. Ale i přesto se rozhodl dát věci do pořádku. Pochopil už za těch čtyřicet čtyři let, že hádat se nemá cenu, beztak bylo vždycky po jeho, nebo alespoň v zásadních věcech. Povalil ji na pohovku a začal si rozepínat kalhoty, jenže telefon na nočním stolku mu dal jasně najevo, že právě v tenhle okamžik po jeho nebude.
„Co chceš?“
Krátké zaváhání, na druhé straně telefonu jasně poukazovalo na to, že hlas šéfa osloského ředitelství je nevrlý až přespříliš. Emil Wellhaven strčil svojí stejně naštvané sekretářce ruku do rozkroku, ale v půli pohybu se zastavil a zasténal, jakoby se role vystřídaly.
„Jedu.“ Praštil telefonem o konferenční stolek, takovou silou, že se sám divil, že nepopraskalo.