Sonny - kapitola 1

1

Detektiv Santiago de Rossi si pomyslel: Na koberečku u velitele jsem byl naposledy jako policejní ucho, když se mi kvůli nepozornosti podařilo nabourat zbrusu novou Alfu Romeo, patřící našemu oddělení. Během uvažování dospěl k závěru, že ve skutečnosti o nehodu nešlo. Chtěl dohnat toho zatraceného zloděje, který vyběhl z klenotnictví i s tučným lupem. Když pak ten chlápek vsedl do auta a šlápl na plyn, seržantu de Rossi se zatmělo před očima a začal jej sledovat novým a nablýskaným služebním vozem. Nemyslel si, že by býval jel příliš rychle, ale míra poškození vozidla po nárazu do sloupu elektrického vedení jej přesvědčila o opaku. Popravdě, napadlo jej, to auto bylo na odpis. A zloděje jsem nedohonil. Skvěle jsem se uvedl jako nováček na okrsku.

Nyní mu bylo pětapadesát let a měl za sebou mnoho úspěchů, díky kterým mohl na kariérním žebříčku postupovat závratnou rychlostí. Velice brzy se vypracoval na poručíka, pak na majora. Dostal do vězení obávané kriminální živly. Byl respektován kolegy, spoluobčany a dokonce i nadřízenými. Měl vlastní kancelář, automobil, nejmodernější elektroniku. A měl by mnohem více –

„- nebýt té tvé strašné vznětlivosti!“ vykřikl plukovník a probudil jej ze zamyšlení.

Santiago, kterému rodina a dobří přátelé říkali Sonny, pohlédl úkosem na svého nadřízeného. Respektoval jej jako málokoho, ale odjakživa nesnášel plísnění. Toho jsem se doma v Itálii naposlouchal až až, prolétlo mu hlavou. Staré italské rodiny si zakládaly na tradiční tvrdé výchově, kterou malý Sonny zakusil do sytosti. Na jedné straně byl otcem kárán za sebemenší přestupek (káráním budiž rozuměno vychovávání za notné pomoci opasku kalhot), na straně druhé byl doslova hýčkán a opečováván svými prarodiči, bez nichž nesměl do deseti let sám ani na krok. Připadal si jak mezi dvěma mlýnskými koly. Otec na něj používal biče, bába s dědkem naopak cukru tolik, až se zalykal. Není proto divu, že vyrostl v muže sice ocelových zásad a nezlomného charakteru, avšak s poněkud porouchaným emocionálním tachometrem. Rád a důsledně zakročil proti vší nespravedlnosti světa a ztrestal ji – bohužel ale ani s přibývajícím věkem nedokázal bezpečně rozeznat hranici mezi skutečnou trestuhodnou zlotřilostí, které je potřeba učinit rázný konec, a obyčejnou nešťastnou náhodou nebo malou klukovinou, které by stačilo ukončit pouhým vyplísněním. Jakákoli odchylka od pro něj přirozeného řádu jej dokázala rozzuřit k nepříčetnosti. V těch okamžicích přestával rozumně uvažovat a stávaly se politováníhodné nehody. Stejně jako tehdy s tím zlodějem šperků, napadlo jej. Nebo nyní.

            „Nedokážeš se alespoň jednou ovládnout?“ káral ho velitel dál. Vstal od svého stolu a pokračoval:

            „Toleroval jsem ti mnoho, Santiago, to víš. Tvůj spis je přeplněn stejnou měrou úspěšně uzavřenými případy, jakožto i desítkami nejrůznějších přestupků. A pokud bych je nyní všechny probral znovu, mohl bych říct, že mají minimálně dvě věci společné – zaprvé byly naprosto zbytečné a zadruhé se všechny udály v tvých blackoutech, kdy vzteky takřka nevidíš!“

Sonny věděl, že plukovník říká čistou pravdu. O to více pokořující pro něj tento rozhovor byl. Tedy spíše monolog, poněvadž náčelník mluvil většinu času sám. Rád by jej alespoň v mysli slovně napadl a vyčetl mu jeho touhu poslouchat sám sebe, ale jednoduše nemohl. Musel se smířit s čistou pravdou – skutečně byl extrémní cholerik. Moje žena mě na to stále upozorňuje, prolétlo mu hlavou, když hleděl na šéfa. Říká, že jsem ten nejhodnější a nejlaskavější člověk, který kdy žil. Tak proč musím všechnu tu krásu kazit svými nesmyslnými výbuchy vzteku? Pravdou je, že moje milovaná Yukiko je jediná osoba schopná snášet ty cholerické exploze. Zkrátka mě schladí svým zklamaným pohledem a ze mě okamžitě veškerá agrese vyprchá. Mimochodem, svou ženu ani naše děti bych v záchvatu zuřivosti nikdy neuhodil, jen pro vaši informaci. Naopak, pokud by se někdo odvážil někomu z nich čtyř ublížit, byť jim zkřivit vlásek, zabil bych ho holýma rukama.

Nebo bych mu jeho ruce zlámal.

Tak jako jsem to udělal i tomu mládenci v knihkupectví.

Velitel pochodoval po kanceláři v soustředných kruzích. Bylo to na jednu stranu uklidňující, na druhou extrémně otravné.

Co jsem to udělal?!

V mysli si přehrával šokovaný hlas své ženy. Tys tomu chlapci zlomil zápěstí, Sonny?!

            „Musíš mi povědět, jak to celé bylo, Santiago,“ vybídl jej šéf a opět se posadil.

Proč bych ti to měl vyprávět? Proč bych to měl říkat komukoli? K hezkému příběhu to má daleko a ani to nekončí happy-endem. Ve skutečnosti je to dost smutné.

Sonny si odkašlal kvůli pročištění hrdla. Měl zbystřené smysly. Cítil vůni kávy, kterou si někdo právě vařil v kuchyňce. Slyšel cinkot skla a tlumené hlasy. Velitel na něm visel očima. Čas jako kdyby se zastavil.

            „Neudělal jsem to schválně,“ zachraptěl nakonec a zastyděl se. Jako první větu svého monologu zvolil toto ohrané klišé. Jako kdybych nesloužil třicet let u policie jako detektiv, ale jako pořádkový policista, odfrkl si nad sebou v duchu. Ne, pane, prosím. Já to neudělal naschvál, pane, to mi jen ujela ruka …

            „Za to může ten rozhovor do rádia,“ přiznal vzápětí a v mysli se přenesl do vysoké televizní věže, kde přímo pod střechou sídlilo malé studio. Odtud Edmund Taylor vysílal živě a vedl svůj rozhlasový pořad Hrdinové své profese. Santiago byl k rozhovoru zván opakovaně, ale pokaždé odmítl prostě proto, že nerad hovořil o svém zaměstnání s cizími lidmi. Včera jsme dopadli chlápka, co upekl své dítě v mikrovlnce, rozhovořil se v duchu. Sousedi nás zavolali, protože nemohli vydržet ten smrad. Když jsme tam dorazili, tak kromě spáleného dětského těla jsme našli i jeho matku s prořízlým hrdlem a toho muže s dírou ve spánku. Všude smrad seškvařeného masa a potoky krve. Tak, a teď je asi vhodná chvíle pro trochu líbivé muziky, milí posluchači, dodal v mysli uštěpačně. Nechtěl ten rozhovor poskytnout, ale nakonec podlehl prosbám svého syna Luigiho, který tím byl doslova nadšen („Táto, budeš v televizi!“).

            „Ne, šampione,“ opravila jej tehdy Yukiko, pobaveně se usmívajíc. „Tatínek jde do rádia, ne do televize. Takže ho jen uslyšíme, ale neuvidíme.“

Luigi byl trochu zklamaný, ale ne natolik, aby jej opustila radostná euforie. Sonny nakonec souhlasil a na nabídku objevit se v odpoledním vysílání kývl. Edmund Taylor byl nadšen („Už dlouho jsem v našem pořadu nepřivítal někoho, kdo dělá takovou čest své profesi, detektive!“). Sonny se útrpně pousmál a vzpomněl si na těch takřka padesát větších či menších přestupků, kterých se v práci dopustil, když neudržel nervy na uzdě. Padesát a více. Jako kdybych mluvil o svém věku. Ale nemluvím, že. Tady je řeč o škraloupech hyzdících moji kariéru. Do hajzlu s tím!

Kvůli poskytnutí rozhovoru dřepěl ve studiu skoro celý den. Neustále poslouchal pokyny, co a jak má dělat. Zkoušel se zvuk. Projížděli scénář. Samotná akce začala chvíli před čtvrtou odpolední.

            „Zdravím vás, milí posluchači rádia Stereo 2.0. Hlásí se váš oblíbenec Edmund, a to s ničím jiným než s další epizodou pravidelné rozhlasové diskuse Hrdinové své profese.“

Taylor povzbudivě mrkl na Sonnyho. Detektivův výraz byl tvrdý.

            „Je mou milou povinností vám oznámit, že dnes do našeho studia přijal pozvání respektovaný a obávaný – ach ano, musel jsem to říct. Je toho hodně, čeho se dá na tomto hostovi bát! – komisař z oddělení vražd, Santiago de Rossi!“

Sonny jako kdyby v duchu slyšel obrovský výbuch potlesku, jaký bývá patrný ve filmech, když se objeví hlavní hvězda večera. Musel si odfrknout nad vlastní pošetilostí.

            „Dobré odpoledne,“ pozdravil.

            „Zdravím vás, detektive,“ zahlaholil Edmund zvesela. „Ještě jednou vám chci poděkovat, že jste přijal naše pozvání!“

            „Rádo se stalo,“ řekl, ačkoli k potěšení měl daleko.

            „Lidé vás oslovují detektive, alespoň co jsem slyšel. Ale jaká je vaše opravdová hodnost?“

            „Jsem major.“

            „Ano? Tak tedy majore de Rossi, jak dlouho sloužíte u policie?“

            „Už to bude jednatřicet let. Dlouho. Začal jsem tam pracovat, když jste vy ještě nebyl na světě.“

Edmund se pousmál.

            „Ale už mi mnoho nezbývalo, detektive. Na mou duši.“

Sonny mlčel.

            „Vybral jste si vraždy cíleně?“

            „Ehm – vlastně asi ano. Násilí jako takové mě vždy rmoutilo, chtěl jsem jej vymýtit pokud možno už v samotném zárodku. Ale to se nikdy nikomu nepodaří, ani tomu nejlepšímu z nejlepších. Lidé jsou podlé nádoby, co na sebe neustále šijí nějakou boudu. Ale máte různé druhy násilností – a mezi nimi vražda svítí jako neonově blikající reflektor, který vás oslepí. Je to naprosté narušení přirozeného řádu, které mě rozčiluje úplně nejvíc. Proto jsem si asi po škole vybral tento obor.“

Nehodlal reportérovi vyprávět, že při zatýkání vrahů může alespoň trochu vybít svou agresi. Padesát a více prohřešků, které velitel schválně přehlížel. Kam se podělo heslo Pomáhat a chránit, Sonny? V tvém případě je to spíš zakročit a zbít. Násilí oplácíš násilím.

            „Pamatujete si na svůj úplně první objasněný případ?“

Santiago si pamatoval všechny své případy. A pokud by mu náhodou paměť selhala, měl po ruce svůj deník. Začal si ho psát už jako mladík, policejní ucho, přítomné u první vraždy své kariéry. Tehdy ještě samozřejmě vyšetřování nevedl, dělal jen poskoka, což mu poskytovalo dostatek času založit a pečlivě vést svůj Deník vražd. Žena tenkrát ubodala dvaceti ranami nožem svého manžela. Na místě činu byl potok krve a polozhroucená pachatelka skrčená v rohu a oněmělá hrůzou. Vlastně ani nešlo o řádné vyšetřování, protože ubohá roztřesená žena se okamžitě přiznala. Zatmělo se jí prý před očima, protože muž jí opakovaně fyzicky i slovně napadal, a ve chvilce temnoty zřejmě popadla nůž a bez rozmyslu poslepu bodala. Prý se nepamatuje. Mladý strážník de Rossi stál tenkrát uctivě za hlavním vyšetřujícím (poručíkem, jehož jméno zapomněl, ale bylo uvedené v deníku na první straně) a pečlivě si vedl poznámky. Vzpomněl si, jak tehdy pochyboval o ženině zdravém rozumu. Jak se může někomu zatmět před očima tak, že někoho v afektu ubodá k smrti? Podle Santiagova mínění si pachatelka vymýšlela, aby vzbudila lítost a měla tak naději na nižší trest. Později, a netrvalo to zas tak dlouho, ji již naprosto chápal a soucítil s ní. Sám zažíval poměrně pravidelné periody bezmezného vzteku, kdy před očima neviděl nic než tmu a toužil jen mlátit, bušit a ublížit. Vybít ze sebe ten neuvěřitelný vztek, jež jej pohlcoval a on měl pocit, že se jím udusí.

O celém incidentu se zmínil ve svém bloku s koženou vazbou, který tenkrát pořídil poměrně lacino v papírnictví. V době dospívání rezolutně odmítal vést si deník, připadalo mu to ubohé. Vždy si takový předmět představoval jako útlou knížečku s růžovým přebalem a portrétem jednorožce, do které započne svůj zápis slovy „Milý deníčku“. Ta idea jej děsila a fascinovala zároveň. Od dětství miloval knihy a hltal je rychlostí světla. Když se dostal do puberty, pokusil se o první literární počin. Šlo o mikropovídku o jednom italském chlapci, přehnaně opečovávaném svými prarodiči. Netřeba dodávat, že byl sám sobě hlavním hrdinou. Když na dokončené dílo posléze hleděl, tváře se mu studem zbarvily do šarlatova. Napadlo jej, co by tomu ubohému výtvoru řekl jeho přísný otec. Ten si u chlapců vážil především odhodlanosti a tvrdosti. Žádné umělecké nesmysly mu nesměly přes práh. Proto malý Sonny raději s těžkým srdcem papír s povídkou spálil. Příliš se bál tátovy reakce. Po několika letech byl již policejním uchem a v ruce třímal knížku v hnědé kožené vazbě, jejíž stránky čekaly na zaplnění. Dospělý Sonny na ni hleděl se stejným studem jako dříve, ale tentokrát se nenechal unést momentálním pohnutím mysli. Naopak způsobně zasedl ke stolu, otevřel deník na příslušné stránce a vše, co zažil při vyšetřování onoho zabití, pečlivě zaznamenal na zažloutlé listy. S výsledným zápisem byl natolik spokojený, že do knížky nezapisoval pouze postřehy z případů, ale i osobní zprávy a soukromá sdělení.