Sonny - kapitola 3

ČÁST DVĚ

Když na zaneprázdněnou Yukiko de Rossi přišel další záchvat „ápéčka“, jak chorobu sama familiárně nazývala, činila se právě v kuchyni. Musela do cukrárny donést várku svých fantastických borůvkových muffinů, po kterých zákazníci tolik toužili. Seznam ingrediencí znala jen ona sama a nehodlala jej nikomu prozradit. Dokonce ani svému šéfovi, majiteli cukrárny „U Dvou býků“. Aby byla sama k sobě upřímná, právě její nadřízený byl ten poslední, se kterým by se o tajný recept podělila. Pan Smith ji v cukrárně trpěl jen proto, že si ji zákazníci oblíbili (ačkoli on se tomu skutečně podivoval). Podle jeho názoru byla poloviční Malajsijka spíše přítěží. Neustále se zdrceně plahočila kolem a držela se za hrudník. Byla chorobně bledá, měla kruhy pod očima a místo rázných odpovědí uboze kňourala. Měl ji dost, ale snášet ji musel. Ne snad proto, že by tolik lpěl na názoru kupujících, ačkoli i ten byl důležitý. Trpěl ji především proto, že byla manželkou místního policejního detektiva, který se nerozpakoval jakékoli drobné odmlouvání trestat pěstmi. A majitel cukrárny se bolesti bál.

            Yukiko právě vsunula plech s rovnoměrně naskládanými muffinovými košíčky do trouby, když ji poprvé píchlo u srdce. Nevěnovala tomu zatím pozornost, protože na menší či větší tlak v hrudníku byla zvyklá od útlého dětství. Radostně tančila v kuchyni a rozpustile se smála. Dnes se jí moučník obzvlášť vydařil. Zákazníci budou vrnět blahem. Zavřela dvířka trouby a nastavila časovač. Poté přicupitala k rádiu a vyladila stanici s instrumentální hudbou. Z reproduktoru se začaly linout příjemné houslové tóny. Yukiko bylo do tance. Hudba a tanec, to byla její odvěká vášeň. Nebýt té proklaté anginy, stala by se jistě zpěvačkou nebo baletkou. Nemoc jí to ale překazila. Pomalu se tanečními kroky sunula po podlaze kuchyně. Dávala pozor na rytmus. Udělala dvě otočky a v rukách přitom svírala právě umytou formu na pečení. Nemocné srdce se znovu ozvalo, tentokrát delším dloubnutím. Zmučeně přivřela oči, ale rozhodla se náznak tvrdohlavě ignorovat. Dnes se nic nemůže stát, namlouvala si. Záchvat jsem měla včera. To by mi Bůh neudělal. Jako by v reakci na její naivní přesvědčení ucítila silnější stisk nalevo v hrudníku. Jako kdyby jí někdo uchopil srdce do svorek a zmáčkl. Zastavila se uprostřed kuchyně a rukama se opřela o linku. Hlavu sklonila k pracovní desce a hluboce vdechovala vzduch. Věděla, že se blíží další vzplanutí, na to anginou pectoris trpěla příliš dlouho, ale stále se dětinsky přemlouvala, že tomu tak není.

            Časovač odměřoval dobu pečení a kuchyní se rozběhla vůně borůvek. Yukiko nic z toho nevnímala. Soustředila se na pravidelné dýchání, které se stávalo každým okamžikem sípavější. Hrudník měla v jednom ohni a na líbeznou hudbu linoucí se z rádia ani nepomyslela. Toužila se schoulit v ložnici na lůžku a tam epizodu rozdýchat. Nemohla se však hnout z kuchyně, musela pohlídat pečící se moučník. Už zbývalo jen deset minut. Yukiko se vyškrábala na barovou židli u linky a složila hlavu na stůl. Příjemná houslová melodie byla vystřídána svižnějším klavírním kouskem. Svíravá bolest v jejím hrudníku neustupovala, ba právě naopak. Zhoršovala se. Ženě se pomalu nedostávalo dechu. V návalu paniky úplně zapomněla, kde má lahvičku s prášky. Opět. Horečně přemýšlela, zatímco nemotorně sklouzla z barové židle a klopýtala do vstupní haly, která sousedila s kuchyní. S hrůzou si uvědomila, že doma kromě ní nikdo není. Manžel byl v práci a syn Luigi na tréninku. Doplahočila se ke konferenčnímu stolku v hale a prudce vytrhávala jednu zásuvku za druhou. Rychle se přehrabovala všemi zbytečnostmi, které v nich za léta nashromáždili. Do rukou se jí dostaly několik let staré novinové výstřižky, pohlednice známých z ciziny nebo třeba oprýskané klíčenky. Ale lahvička s léky mezi nimi nebyla. Yukiko skřehotavě nasávala vzduch do plic a modlila se v zázrak.

Ten se naštěstí dostavil v podobě Sonnyho, který pomalu otevřel domovní dveře. Vstoupil dovnitř a pohled skláněl do země. Kdyby nebyla zaneprázdněná lapáním po dechu, všimla by si jeho provinilého výrazu v obličeji. Ten ale momentálně zůstal nepovšimnut. Sonny zaslechl neurčité sípavé zvuky a poděšeně zvedl hlavu. Uviděl brunátnou manželku polozhroucenou u spodní zásuvky konferenčního stolku. Srdce se mu sevřelo úzkostí, když k ní rychle přiskočil a popadl ji do náruče.

            „Yukiko,“ vyjekl nešťastně a odhrnul ženě černé vlasy spadlé do obličeje. „Už zase?“

Neodpovídala, pouze si silně tlačila pěst do prsou a bojovala o dech. Sonny ji jemně zvedl na nohy a pomalu odváděl do společné ložnice.

            „Vždyť jsi měla záchvat včera, jak je možné, že ho máš dnes znovu?“

S nepříjemným pocitem okolo žaludku jej napadlo, že místní jedovaté ovzduší plné smogu zhoršuje nejen jeho migrény, ale i manželčiny záchvaty anginy.

            „Chtěla jsem si trochu zatančit,“ zaskřehotala žena tiše. Tvářila se při tom provinile. Sonnyho zaplavil pocit podrážděnosti smíšený s naprostou láskou. Hloupá, milovaná Yukiko, napadlo jej v duchu, když jí pomáhal ulehnout do rozestlané postele. Naprosto odhodlaná nebrat svou nemoc na vědomí, pokud to je jen trochu možné.

            „Kde máš prášky, zlato?“ vyzvídal a zběsile hladil ženu po hlavě. Yukikiny epizody dušnosti jej dokázaly pokaždé vyvést z míry. Chtěl být drsný a tvrdý chlap, ale pohled na ni, jak se bezmocně svíjí v křeči, jej spolehlivě znervóznil. Bože, jak ji mohu pomoci? Toužil zakroutit krkem tomu netáhlu, co si říká doktor, a který je pokaždé s omluvným výrazem v obličeji přesvědčuje, že ženina angina pectoris je stabilní, poměrně dobře podchycená nitroglycerinem, a v tomto momentě se s ní nedá nic dělat. Vyhýbejte se stresu a přehnané fyzické zátěži, paní de Rossi, pak bude vše v pořádku. Sonny se při pohledu na smrtelně bledou manželku rozhodl, že situace rozhodně není v pořádku a „až toho zatraceného doktůrka potkám, zlomím mu nos.“

            „Tak kde jsou, drahá?“

            „V … v kapse zástěry,“ pípla, osvícená náhlým procitnutím.

Sonny doběhl do kuchyně, kde na háčku na zdi visela manželčina pracovní zástěra. Silné vůně linoucí se z trouby si ani nevšiml. Rychle se vrátil zpět do ložnice a otevřel tubu. Do dlaně si vyklepal dvě tabletky a podal jí je. Převzala oválky a bez zapíjení je spolkla.

Trvalo hodnou chvíli, než se její dech začal uklidňovat. Po celou tu dobu Sonnyho srdce zběsile burácelo. S lehce rezignovaným smutkem si uvědomil, že se o něj znovu pokouší migréna. Zasrané ovzduší tohoto zasraného města, nadával v duchu. A zasraný plukovník, co mě odpálkoval na zasranou dovolenou!

Vtom se rozezvučel časovač na pracovní desce v kuchyni. Yukiko sebou polekaně škubla. Chtěla vstát a jít muffiny vyndat z trouby, ale Sonny jí v tom zabránil.

            „Klidně lež, já se o to postarám.“

Přeběhl nevelkou halu jejich skromného dvoupodlažního domku. Šetřili na ten dům celých pět let. On sice byl vrchní detektiv oddělení vražd, ale v tomto zapadákově vydělával kolem padesáti tisíc dolarů ročně. Něco málo si přivydělal jako spisovatel a dodavatel detektivních povídek do místních novin, kam pod pseudonymem „John Lowe“ měsíčně přispíval. A Yukiko jako řadová cukrářka místního pekařství lomeno restaurace lomeno cukrárny vydělávala zhruba dvacet tisíc ročně, někdy méně. Záleželo na počtu a intenzitě záchvatů, které jí buď dovolily jít do práce nebo naopak přinutily zůstat doma. Jejich syn Luigi navštěvoval několik kroužků a velmi ho bavily. A Sonny by si raději usekl ruku, než aby svému synovi nedopřál cokoli, co bude chtít.

Otevřel dvířka trouby a pomocí chňapek vyndal rozžhavený plech s pečenými muffiny. Jejich vůně jej udeřila do nosu a v žaludku mu zakručelo. Od rána nic nejedl, což slibovalo pozdější opravdu vydatnou a intenzivní migrénu. Nedbal. Odložil plech na kovovou mřížku u umyvadla a vrátil se zpět do ložnice. Yukiko odpočívala s hlavou podepřenou chumlem polštářů. Ruce držela na přezce svých květovaných šatů sahajících do půle lýtek. Sonny na ni láskyplně hleděl. Vzpomínal na okamžik jejich prvního setkání. Seděl tehdy u stolku v cukrárně „U Dvou býků“, popíjel svou čtvrtou kávu a utápěl se v depresi. Pamatoval si ten den přesně, ačkoli kdyby tomu tak nebylo, stále měl po ruce svůj pečlivě vedený deník, do kterého si události toho odpoledne zaznamenal s detailností, jež by nedělala ostudu jakémukoli uznávanému spisovateli. Tehdy mu bylo třicet osm let, vypracoval se na vedoucího týmu vyšetřovatelů vražd a byl všeobecně respektován. Ale jak bylo jeho zvykem, ohrožoval tuto svou slibnou pozici nesmyslnými výbuchy vzteku a neopodstatněnými ataky na podezřelé. Tenkrát zlomil čelist vyšetřovanému muži, který byl podezřelý z vykradení benzínky a zastřelení prodavače. Sonny ho měl předvést k výslechu. Učinil tak, ačkoli muž se nedostavil v takovém stavu, jaký si plukovník představoval. Podezřelý prťavý mužíček ve vyšisovaných džínách měl nejen krví podlité oči, ale také podivně zdeformovanou tvář. Okamžitě se ukázalo, že nemůže promluvit slovo, poněvadž má zlomenou dolní čelist. K odpovědnosti za násilný čin byl hnán čerstvě jmenovaný poručík Santiago de Rossi, naděje místní policejní stanice. Sonny se nevzpíral, nic nezapíral a ke všemu se přiznal. Podezřelý podle jeho výpovědi dělal nemístné poznámky, choval se nabubřele a vůbec, odmítal spolupracovat s policií. S vloupáním a vraždou nechtěl mít nic společného a jako poslední kapku se chystal stěžovat si na policejní brutalitu. A to ještě ve chvíli, šéfe, vysvětloval Sonny plukovníkovi, kdy mu nebylo činěno žádné příkoří a nikdo se jej ani nedotkl.

            „Tak jsi to napravil, viď, Santiago?!“ hulákal velitel zběsile. „Chtěl jsi mu potřást pravicí a místo toho se ti smekla ruka a dopadla na jeho bradu, nemám pravdu?!“

Sonny nechápal plukovníkovo rozhořčení. Myslel si, že jedná správně, ostatně jako tolikrát v podobných případech. Léta práce pro policii, kdy den za dnem přežíval jako na houpačce a riskoval, že šéfův pohár trpělivosti opravdu přeteče a jeho bez milosti vyrazí, ho naučila snášet kárání vrchního velitele mlčky, ačkoli to podstatné zůstalo dodnes. Stále nerozuměl jeho pohnutkám – nespravedlnost a odmlouvání se má přece ztrestat hned v zárodku.

            „Jdi se vydýchat ven na vzduch,“ poradil mu tehdy velitel rozhodným hlasem nepřipouštějícím námitky. „A nevracej se, dokud se neuklidníš!“

Sonny uraženě odešel do nejbližší kavárny. Potřeboval si dát kafe a zakouřit si. Usedl na zahrádku do proutěného křesla a mávl na servírku. Ta přicupitala a vesele zašvitořila:

            „Co si dáte, pane?“

Sonny, který právě vytahoval cigaretu z krabičky, ani nepohlédl vzhůru a nabroušeně odsekl:

            „Jednoho turka.“

            „Jistě. Dáte si k tomu nějaký zákusek?“

Nechápavě vzhlédl. Ta otázka mu připadala tak naivní, že se zkrátka musel podívat, kdo ji položil. Spatřil malou brunetku s hnědýma očima barvy potemnělého jantaru, kterak si jej bezelstně prohlíží. Byla malého vzrůstu, s nejasnými asijskými rysy, ne příliš hubená. Sonnymu se zalíbila na první pohled. Tělo měla zaoblené na správných místech, nepatřila k těm Asiatkám, které jsou křehké jako porcelánové panenky. Tato dívka oplývala jiskrným pohledem laskavých očí a příjemnou baculatostí. Celkový dojem kazily jen kruhy pod očima a bledost pokožky.

            „Co byste mi nabídla?“ otázal se omámeně.

            „Zkuste borůvkový cheesecake,“ doporučila s úsměvem. „Myslím, že se mi docela povedl,“ dodala skromně.

Tehdejší Sonny si pomyslel, že si dá kousek toho moučníku, ačkoli sladké moc nemusí. Současný Sonny, skláněje se nad ženou, která byla tenkrát servírkou, ale dnes byla jeho manželkou, se musel pousmát, když si uvědomil jednu zásadní věc – Yukiko vášnivě miluje borůvky a snaží se je vecpat, kamkoli to jen jde.

Objednal si tehdy čtyři kávy a dvě porce cheesecaku, ačkoli ne kvůli tomu, že by byl tak neodolatelný (i když ano, byl skvostný), ale hlavně proto, aby mohl z pěkné brunetky vytáhnout nějaké informace a trochu se s ní sblížit. Zjistil, že se jmenuje Yukiko a informoval ji, že takové jméno v životě neslyšel. Řekla mu, že otec je z Filadelfie a jsou si velmi blízcí. Matka pochází z Malajsie a je přísná a odtažitá. Nemá žádné sourozence, je jedináček. Pak se ho zeptala na jeho věk a on se přiznal, že je mu už třicet osm let a stále není ženatý. Yukiko se zahihňala a její dívčí obličej tím ještě zkrásněl. Řekla, že jí je jedenadvacet let a také není vdaná. Sonnyho to velmi potěšilo. Povídali si s přestávkami několik hodin. Mezery v dialozích vyplňovala pobíháním mezi stolky a obsluhou zákazníků. Po skončení pracovní doby ji doprovodil do malého bytečku v sousedství. Od té doby se vídali a Sonny se do málomluvné, leč radostné dívky zamiloval. Netrvalo dlouho a byl svědkem jejího prvního záchvatu. Nebyl na něco takového připraven a zcela propadl panice, takže v závěru jí byl spíše přítěží než pomocí. Překotně se mu omlouvala za vzniklé potíže a on poprvé pocítil hořkosladkost lásky. Růžový obláček jeho zamilovanosti byl lehce zakalen černí všudypřítomné choroby, ale to neznamenalo, že by ji začal milovat méně. Právě naopak.

I nyní, po sedmnácti letech společného života, necítil nic než lítost nad jejím stavem a doslova dusivou sílu lásky, kterou k ní choval. Naivně si namlouval, že právě jeho cit ji dokáže vyléčit a dá jí možnost vést plnohodnotný život. V duchu se za tyto své dětinské myšlenky styděl, ale rozhodl se nepolevit. Bude ji milovat stůj co stůj. Přiklekl k posteli a něžně vzal její malou ručku do své dlaně. Přitiskl si ji k ústům a políbil špičky prstů.

Otevřela oči a dívala se na něj. Duhovka jí potemněla do barvy mléčné čokolády. Usmívala se na něj.

            „Nechci být přítěží, lásko,“ zašeptala zničeně.

            „Nemluv nesmysly,“ domlouval jí jemně.

            „Musím vstát a ty muffiny dovést do cukrárny.“

            „Ani se nehneš z postele,“ protestoval pevně. „Ty moučníky tam dovezu sám.“

Vztáhla ruku a pohladila jej po tváři. Vděčně vtlačil obličej pevněji do pohlazení.

            „Moc tě miluju,“ zašeptala.

            „Já tebe taky.“

            „Jak bylo v práci?“

V Sonnym neznatelně hrklo. Nechtěl dát nic najevo a znepokojovat ji. Pokusil se o bezstarostný tón.

            „V pořádku. Jen rutina.“

            „A co ten chlapec se zlomeným zápěstím?“

Trhl sebou podruhé. Sklopil pohled do země, aby nedával na odiv svůj provinilý výraz.

            „Bude dobrý. Nikdo proti mně nevznesl obvinění. Spraví to veřejná omluva.“

Nesnášel lhát své ženě. Yukiko zkoumavě hleděla do jeho obličeje. Po vysvětlení, které jí podal, se uvolnila.

            „To je skvělé. Bylo to celé k tobě nespravedlivé. Tys jen dělal svou práci a to, co se stalo, byla jen nešťastná nehoda.“

V ten okamžik se nenáviděl ještě více než doposud. Ona mu tolik věří a on každého poštívá proti sobě svým neukázněným chováním. Je mi ze sebe nanic! Yukiko využila momentu, kdy se díval do podlahy a zachmuřila se. Věděla, že lže. Slyšela v rádiu plamenný projev místního starosty, který detektivu de Rossi sliboval ukázkovou pomstu. Hovořil o lajdáckém přístupu zdejšího policejního sboru, který zaměstnává buď lenochy anebo agresory. Sliboval obměnu celého oddělení vražd, pokud mu občané dají důvěru i v příštích volbách. Yukiko tušila, že Sonnyho budoucnost coby detektiva je nahnutá, jen nevěděla, jak s ním naložil jeho velitel. Sonny navíc nevypadal sdílně, tudíž předpokládala, že se to jen tak nedozví. Jediné, co mohla říci bezpečně, bylo, že vypadal uštvaně a vyčerpaně. Měl kruhy pod očima, byl pobledlý a co chvíli se mu vracely ošklivé epizody migrén. Tu poslední se mu sotva podařilo rozptýlit pomocí hrsti analgetik. Strachovala se o něj. Potřeboval by nutně dovolenou, napadlo ji. Aby nabral sílu a trochu se zotavil. Nemohla mu to však navrhnout, věděla, jak doslova lpí na své práci. Nedokázal bez ní žít a ona by si radši usekla obě ruce, než aby mu bránila v něčem, co jej zřejmě bavilo a naplňovalo.

            „Odvezu tam ty muffiny,“ vytrhl ji z přemýšlení a vstal. Ještě jednou jí políbil hřbet ruky. „Kde je Luigi?“

            „Na tréninku. Vrátí se až v šest.“

            „Dobrá. To už budu zpátky. Nevstávej a odpočívej.“

            „Slibuji,“ řekla.

Sonny v kuchyni naskládal dva tucty koláčků do připravené krabice. Po celou dobu se zachmuřeně přistihoval při tom, že se mu více než obvykle rozutíkají myšlenky všemi směry. To byl dle jeho zkušeností první krok k migréně. Rychle přepásal kartonovou krabici ozdobnou mašlí a vyšel z domu. Chtěl tu záležitost vyřídit hned. Pokud se mu bolest hlavy opravdu měla vrátit, toužil být při její první veliké atace doma.