Sonny - kapitola 4

Nasedl do auta a rozjel se na západ. Obloha byla zatažená bouřkovými mraky a v ovzduší se vznášel jemný popílek z nedaleké elektrárny, který vytvářel takřka neprůhledný opar. Ten zavinil, že Sonny musel jet pomalu jako šnek ubohou padesátkou, aby neohrozil ostatní řidiče. S podrážděním seznal, že dnes se kladiva v hlavě přihlásila nezvykle brzy. Dokonce přeskočila celou počáteční fázi tupého dunění ve spáncích. Do kavárny dojel za deset minut a už když vystupoval z vozu, koketoval s myšlenkou spolknout prášek proti bolesti. Zamítl to. Nechtěl do zaměstnání své ženy vstoupit nadopovaný. Yukiko si (bůhvíproč) majitele cukrárny nesmírně vážila a mohla se doslova přetrhnout, aby splnila každý jeho úkol. Většinu dezertů na menu pekla sama a pokud nestíhala, připravila moučníky doma a do kavárny je zavezla. Vždy nesmírně toužila po vlastní malé kavárničce, ale její zdravotní stav to nedovoloval. Proto se následně upnula k myšlence nabídnout cukrárně „U Dvou býků“ některý ze svých nových receptů na lahodné dezerty. Nikdy se však ze strany ignorantského Smithe nesetkala s pochopením. Neustále trval na svém nezměněném a v mnoha ohledech omezeném výběru zákusků a nedbal ani na to, že zákazníci ze všeho nejraději konzumují borůvkové muffiny paní Yukiko. Pro Smithe byla Sonnyho žena jen řadovou cukrářkou bez valných hodnost. To probíhalo detektivovi hlavou, když vstupoval do dveří kavárny a způsobilo, že byl rozezlený ještě před tím, než zahlédl prasečí obličej majitele cukrárny.

Zahrádka patřící ke kavárně byla i dnes v pohotovosti. Sonny se nad tím upřímně podivil. Venku bylo zataženo a nevlídno, všude se vznášel smog a teploty na samotném konci října také nebyly nijak vysoké, a přesto se návštěvníci „Dvou býků“ rozvalovali venku pod modrobílými slunečníky, popíjeli okurkové limonády a ládovali se koláči. Sonny si vždy takovouto scenérii spojoval spíše s horkým a slunečným počasím, ne s plískanicí. Přitáhl si límec saka blíže ke krku a rutinně zkontroloval, že v pravé kapse má průkaz a v levé svoji věrnou Berretu M92. Ani netušil, proč mu to připadalo důležité, ale byl rád, když nahmatal vybouleninu v kapse, která značila, že revolver je na svém místě.

Uvnitř cukrárny bylo rušno. Skleněné stolky obsypali zákazníci lačnící po své každodenní dávce cukru. Lidé se smáli, nahlas rozmlouvali a objednávali si u servírky, která rychle probíhala uličkami a obsluhovala. Tato dívka byla blond a měla chrpově modré oči. Sonny o ni jen letmo zavadil pohledem a vydal se k pokladně, která přímo sousedila s obrovským chladícím pultem. V tom byly vystaveny dnešní zákusky. Místo pro muffiny paní Yukiko zelo prázdnotou.

            „Potřebuju mluvit s majitelem,“ houkl Sonny na mladíka stojícího u kasy. Výmluvně na něj mávl přepásanou kartonovou krabicí.

            „Dodavatelé chodí zadním vchodem,“ odsekl výrostek přezíravě.

Sonnyho kladiva v hlavě se opět přihlásila. Zmučeně přivřel oči a silou vůle se nutil do klidu.

            „Já nejsem dodavatel. Jen jsem přivezl muffiny pro vaše zákazníky.“

            „Jak už jsem řekl,“ protáhl uhrovitý hoch pánovitě, zatímco mezi zuby drtil žvýkačku, „jestli jste něco přivezl, musíte jít zadním vchodem. Dostanete se přímo do kuchyně, tam krabici položíte, otočíte se a odkráčíte směrem k lepším zítřkům. Vše bude skvělé a mě navíc nebude nikdo obtěžovat nesmyslnými požadavky!“

Sonny vytřeštil oči na troufalého puberťáka a do mysli se mu vkradla zásadní myšlenka: Nesnesitelně mě bolí hlava a život mi znovu do cesty staví překážky. Tentokrát v podobě poďobaného spratka, co má plnou hubu dospěláckých keců.

Nedbal více na výrostkovy řeči, protáhl se kolem chladícího pultu a vztekle rozrazil lítačky vedoucí do kuchyně. Tam byl čilý ruch. Pekaři a cukráři halekali rozkazy, vystresovaní a uhonění číšníci zběsile roznášeli podnosy s občerstvením a celému chumlu vévodila nepřehlédnutelná postava majitele Smithe. Stál uprostřed vycíděné místnosti plné spotřebičů z chirurgické oceli, a tvářil se jako spasitel lidstva. Když zahlédl vetřelce v umolousaném hnědém saku a prošlapaných polobotkách, kterak v rukou svírá krabici s neznámým obsahem, zatmělo se mu před očima. Věděl, o koho se jedná, ale nezajímalo ho to. Pro něj to byl pouhý parazit, který narušuje panenskou čistotu jeho cukrárny.

            „Detektive,“ pronesl přehnaně bodrým hlasem, „co vás přivádí do mé skromné kavárničky?“

            „Přivezl jsem ty slibované muffiny.“

            „Ano? Bohužel jdete pozdě. Muffiny měly být na menu dopoledne. Teď už tam máme trubičky s krémem.“

Sonny nechápavě zamrkal.

            „Jaký je v tom rozdíl, prosím vás? Stejně máte venku tabuli popsanou křídou. Tak smažte ty trubičky a napište tam muffiny.“

Každou buňkou svého těla si uvědomoval, jak nesmyslný rozhovor právě vede. Absurdnost situace byla ještě znásobena urputně seriózním pohledem ve Smithových očích, když záporně kroutil hlavou.

            „To nejde, detektive. Máme tady určitá pravidla. Například to, že v pátek odpoledne nikdy hostům nenabízím borůvkové muffiny. Nebo to, že netoleruji nedochvilnost a lajdáctví.“

Komisař přivřel oči. Výhružka v jeho pohledu byla jasně patrná. Bolest lebky, kterou se mu doteď dařilo jakž takž ignorovat, se náhle projevila plnou silou. Ale ne, prolétlo mu hlavou. Zase ta mlha před očima.

            „Co se snažíte naznačit?“ prskl rozezleně.

            „To, že tu vaše žena většinu času chybí. Zkrátka nepřijde a já pak musím kompletně měnit menu.“ Jeho hlas zněl velitelsky, jako kdyby mluvil o vynalezení léku na rakovinu a ne o záměně muffinů za trubičky.

            „Nemelte nesmysly!“ zaburácel a odolal pokušení uchopit hlavu do dlaní. Bolest vykrystalizovala a usadila se v levém spánku. „Víte moc dobře, že Yukiko tu často pracuje přesčas, aby napekla ty vaše kraviny na další den! A když nestíhá, peče ještě i doma!“

            „Ano, to je možné,“ odtušil Smith přezíravě. „Ale to je mi celkem k ničemu, pokud slíbené zákusky nepřiveze včas do cukrárny!“

            „Přivezl jsem je já! Támhle jsou!!“

            „Ale pozdě!“ zahromoval tlouštík a vzpurně si založil ruce na prsou.

Sonny jen tak tak odolal pokušení dát tomu nabubřelému krpatci jednu do zubů. Mocně vtáhl vzduch do plic a pomalu vydechoval. Bojoval o vyrovnanost.

            „Mé ženě není dobře,“ pronesl poté s předstíraným klidem, ale vztek jím lomcoval. „Zažila si dva záchvaty ve dvou dnech.“

            „Tak nemá chodit do práce,“ houkl Smith bezcitně. „Má zůstat doma na invalidním důchodu!“

Detektiv se nevesele zasmál.

            „A co byste si počal, kdyby tu nepracovala? Kdo by připravoval všechny ty vaše hovadiny?!“

            „Někoho už bych našel. Zas tak nepostradatelná není a navíc – já nejsem charita, abych zaměstnával lenochy trpící podivnými chorobami!“

Opravdu chtěl udržet nervy na uzdě, už kvůli Yukiko. Šlo přece pouze o doručení balíčku se sladkostmi, o nic jiného. Osud mu ale přichystal jiný konec příběhu. Pod náporem Smithových urážlivých slov v jeho hlavě explodovala ohromná supernova vzteku a bolesti. Napřáhl se a uhodil malého plešatce do obličeje. Mířil slepě, poháněn pouze bezbřehým běsem, proto jej mírně překvapilo, když uslyšel tupé křupnutí. Majitel cukrárny vyjekl, zavrávoral a poroučel se k zemi. Sonny si uvědomil, že ani fyzické napadení toho megalomana ho neuspokojilo. Stále měl vztek. Obyvatelé kuchyně poděšeně zacouvali z jeho dosahu. Smith se válel po podlaze a držel si poraněný obličej. Z nosu mu odkapávala krev. Inspektor si se zadostiučiněním uvědomil, že mu jej zřejmě zlomil. Necítil se provinile a dokonce jej ani nenapadlo uvažovat o následku svého činu. Jsem přece ve výslužbě, pomyslel si posměšně. A než se o tomhle někdo dozví, budu dávno na dovolené.

Odpochodoval z kuchyně ke dveřím a hrubě strčil do červených lítaček. Prošel jimi a mířil ven z cukrárny. Po cestě na něj houkl onen uhrovitý výrostek u pokladny:

            „Hele, co se to tam stalo?! Vy jste nějakej divnej dodavatel! S tím předchozím jsme neměli problémy!“

Sonny, klusajíc vstříc vchodovým dveřím, zběsile popoběhl k pultu, u kterého stály tři barové židle na vysokých kovových nohách. Popadl tu prostřední oběma rukama a než stačil kdokoli protestovat, vší silou ji mrštil puberťákovi za záda. Mladík měl co dělat, aby uhnul letící stoličce. Poděšeně se přikrčil za pokladní pult a šokovaně klel. Židle rozbila vzadu stojící vitrínu se způsobně vystavenými sklenicemi na víno a sekt. Zvuk tříštěného skla vyděsil zákazníky a uspokojil Sonnyho burácející srdce. Tvářil se běsně. Poďobaný hoch vykuleně nakoukl zpoza stolu a opravdu se třásl šokem a strachem.

            „Tak teď už problémy máte!“ vyštěkl Sonny rozzlobeně, otočil se na podpatku a vypochodoval ven z cukrárny. Na čerstvém vzduchu se mu udělalo trochu lépe, ačkoli bolest hlavy byla stále sotva snesitelná. Zaslechl, jak uvnitř kavárny někdo chodí po skleněných střepech a vulgárně nadává. Představil si majitele se škraloupem zaschlé krve pod nosem, jak vztekle rázuje po zbytcích roztříštěné vitríny, a nevesele se pousmál. To jim patří za ty kecy! Popošel za roh a vyčerpaně se opřel zády o budovu sousedící s cukrárnou. Předklonil se a zrychleně dýchal. Snažil se uklidnit tlukoucí srdce a nějak se vyrovnat s oslepující bolestí lebky. Obával se, že v tomto stavu ani nedořídí vůz domů.

Dveře kavárny se otevřely a na chodník se začali trousit první vyděšení zákazníci. Rozešli se všemi směry a ti, kteří zahnuli za roh a míjeli Sonnyho, před ním poděšeně couvali. Za kupujícími vyběhl Smith potřísněný krví a prosebně volal:

            „Ne, neodcházejte, prosím. To bylo jen nedorozumění!“

Lidé ho ale neposlouchali. Překotně vrtěli hlavami a uhýbali před majitelovýma rukama, jež se pokoušely je fyzicky vrátit zpět do kavárny. Sonny, stále v předklonu, se zadostiučiněním pozoroval Smithovu marnou snahu přemluvit kupující k návratu. Poté si ho tlustý vedoucí všiml. Oči se mu zúžily, když na něj nenávistně hleděl.

            „Vy jste mě napadl, magore jeden! A odehnal mi zákazníky!“

Sonny se skřehotavě rozchechtal a ten zvuk jej samotného vyděsil.

            „Vy se ještě smějete?“ uhodil na něj Smith. „Nahlásím vás a uvidíte!“

Detektiv ho od sebe hrubě odstrčil a procedil:

            „Polibte mi prdel! A jděte z cesty!“

Obešel ho a nastoupil do auta. Nastartoval a popojel několik metrů k odpočívadlu. Tam zastavil s cílem si zakouřit. Roztřesenými prsty vytáhl cigaretu z pouzdra a z kapsy vylovil krabičku zápalek. Vyndal jednu a chtěl škrtnout. Sirka se zlomila v půli. Zanadával a vytáhl novou. Opět se zlomila. Vztekle zahodil krabičku, až se zápalky vysypaly po celé palubní desce. Se stejnou agresivní vervou zmuchlal cigarety a hodil je za sebe. Několikrát sprostě zanadával.

            „Kurva!“

Dlaněmi si přikryl oči, protože odpolední slunce se mu nepříjemně zabodávalo do podrážděných zornic. Bolest v hlavě pulzovala a slibovala budoucí úžasnou odvetu.

            „Vážně potřebuju dovolenou,“ zašeptal do ticha vozu.

S těmito slovy vylovil z přihrádky plato Ibalginu a vymáčkl tři tablety. Rozkousal je a spolkl. Pak se rychlostí slimáka rozjel domů.