Sonny - kapitola 5

Luigimu de Rossi, jedinému synovi detektiva Santiaga, se nepovedlo první podání. Lépe řečeno, šlo do sítě. Třináctiletý hoch nadhodil podruhé a odpálil raketou. Míček tentokrát síť sice přeletěl, ale netrefil se do vyznačeného prostoru a skončil v zámezí.

            „No tak, de Rossi, trpíš snad šilhavostí?!“ vykřikl trenér podrážděně.

Chlapec stojící na druhé straně kurtu, který měl odpovědět na Luigiho podání, bezradně rozhodil rukama. Patnáctiletý mladík, lačný po hře a zlepšení, nesnášel být v týmu s de Rossim, kterému tenis vůbec nešel. Šlachovitý detektivův syn oplýval subtilní postavou a na druhou stranu takřka žádným svalstvem. Navíc zřejmě viděl šejdrem, takže se stávalo, že celý game pálil míčky buď do sítě nebo do autu.

Luigi zklamaně svěsil ruku, ve které svíral raketu. Styděl se za sebe, ale tenis ho zkrátka nebavil a nešel mu.

            „Zkusme to ještě jednou, prosím tě,“ zvolal na patnáctiletého protivníka. Ten pokrčil rameny a zaujal pozici. Luigi nadhodil a odpálil. Míček k jeho překvapení skončil přesně na čáře. Byl tím úspěchem natolik pohlcen, že nestačil vybrat soupeřovu smeč. Balonek z rakety staršího chlapce dopadl přesně do růžku a Luigi na něj už nedosáhl.

            „No, alespoň ses trefil do dvorce,“ odtušil trenér a neskrýval zklamání. „To můžeme považovat za úspěch.“

De Rossi byl na podobné rýpavé poznámky od svého mentora zvyklý. Pan Jerkins, školní tělocvikář, měl na starost několik skupin nadějných chlapců, od kterých očekával minimálně účast v juniorské soutěži ve Wimbledonu. Dále pak vedl amatérský kroužek nadějných tenistů, kam chodil i detektivův syn. Účastníci kurzu se dělili do dvou skupin – do první patřili všichni hoši v rozmezí od deseti do patnácti let. Do druhé spadal Luigi. Nebyl talentovaný ani nadaný, nebyl ani přehnaný dříč, protože sport ho nebavil. Jedno ale rozhodně byl – outsider. Trenér ho v kroužku trpěl jen kvůli otcově povolání a nechvalně proslulé pověsti. Hoši si ho dobírali a smáli se mu, ale on se rozhodl vytrvat.

Chtěl dokázat milovanému tátovi, že na to má. Santiago mu sice bez ustání opakoval, že ho miluje a je na něj hrdý, ale Luigi se domníval, že to cítí jen proto, že dělá tento ušlechtilý sport. Tedy, pokouší se o něj. Celou záležitost mu kdysi vysvětlil spolužák John. Řekl, že otcové jsou na syny pyšní pouze tehdy, když dělají něco drsného. Tvůj táta je Sicilan, povídal, tam je jasná jedna věc – zalíbil by ses mu mnohem víc, kdybys byl součástí mafie. Sem tam někoho potichu voddělat kvůli vendetě, a tak. Ale s tímhle postupem se úplně neslučuje to, že tvůj fotr je polda. To se naopak vylučuje. Takže – jestli chceš, aby na tebe taťulda byl vopravdicky hrdej, dělej nějakej sport!

A tak Luigi, poněkud nerozhodně, poprosil rodiče, aby ho zapsali na tenis. Máma s tátou byli svorně překvapení, ale neprotestovali. Když pak otec Luigiho poprvé vezl na trénink, chlapec byl skálopevně přesvědčen, že v jeho očích zahlédl stín pýchy. A kvůli tomu to dělal. Nechám do sebe klidně i rýpat, říkal si. To za to stojí.

Omluvně mávl na soupeře a zažádal o přestávku. Zkroušeně odešel k lavičce umístěné úplně vzadu v tělocvičně. Popadl láhev s vodou a napil se. Zezadu k němu přistoupil pan Jerkins.

            „Opravdu nechápu, chlapče, proč se pořád pokoušíš ten tenis hrát.“

            „Chci, aby na mě byl táta hrdý,“ přiznal lehce zahanbeně.

            „Ale prosím tě. Určitě by se našla spousta jiných aktivit, které by ti šly mnohem lépe, a tvůj otec by na tebe pak byl doopravdy pyšný!“

Luigi mlčky trhl rameny. Vybral si tenis. Hotovo. Když to musel být sport, tento byl nejmenším zlem.

            „Vážně. Pro tvé rodiče je to plýtvání penězi. To skutečně nevidíš, jak moc ti to nejde?“

Chlapec kolísal někde mezi zahanbením, ublížeností a tvrdohlavou vytrvalostí. Nerad se nechával kárat, připadalo mu, že trenérův přístup je dost tvrdý a nesmlouvavý, ale povolit nechtěl. Maminka je nemocná a táta má plné ruce práce coby detektiv a hlava rodiny. Nemůže jim ještě přidělávat starosti. To by prostě nebylo fér.

            „Pokusím se zlepšit,“ zašeptal otráveně. Podobné rozhovory s mentorem absolvoval každý trénink a nikam nevedly. Luigi se nezlepšoval a pan Jerkins mu jen planě domlouval, ale nevyhodil jej. Na to si kluka příliš oblíbil. Anebo se spíše bál odvety detektiva de Rossi.

            „Ale dnes už ne,“ zavelel trenér. „Je pozdě. Jdi se vysprchovat a já pak za tebou zamknu tělocvičnu.“

Luigi se poslušně rozešel do šaten. Tam na dřevěnou lavici odhodil sportovní tašku se svými věcmi, láhev s vodou a raketu s žlutočerným rámem. Chystal se vstoupit do sprchy, když vtom se za jeho zády ozval posměšný hlas:

            „Tvůj táta prej zas někomu rozbil hubu.“

Snědý hoch se otočil, aby stanul tváří v tvář onomu patnáctiletému chlapci, se kterým prve hrál. Jmenoval se Danny a kromě toho, že to byl nadaný tenista, byl i mistrem přetvářky. Před dospělými hrál poslušného a oddaného syna, bratra, studenta a sportovce. Ve skutečnosti šlo o uzurpátora, který rád mlátil mladší spolužáky. Všichni se toho malého Hitlera báli, Luigiho nevyjímaje. A stejně jako každý utiskovaný, i mladý detektivův syn nikdy na Dannyho nedonášel a svému otci se nepřiznal. Kdyby měl tátovi říct pravdu o tom, že je obětí lehké šikany, musel by se hanbou propadnout.

A tak došlo k tomu, že se starší Danny momentálně ležérně opíral o rám dveří a opovržlivě hleděl na hubeného Luigiho, který se (nerad, ale nemohl si pomoci) před vyšším klukem podvědomě roztřásl.

            „Nevím, o co jde,“ přiznal mladík bojácně.

            „Ne?“ protáhl Danny znuděně. „Jsou toho všechny zprávy. Novináři si fakt pohnuli s tím dostat to na první stranu. Detektiv de Rossi napadl majitele cukrárny „U Dvou býků“. Není to tam, kde dělá tvá máma?!“

V Luigim ošklivě hrklo. Samozřejmě to byla ta kavárna, kde pracovala maminka. Chlapec se nemusel ani zamýšlet, aby mu došly souvislosti. Mámě se zřejmě zase udělalo špatně a táta to šel vyžehlit k jejímu zaměstnavateli. Ten se asi zachoval nevhodně a táta ho zbil. Mládenec si nemohl pomoci a pocítil k otci ještě větší náklonost smíšenou se zahanbením.

            „Prej jim tu špeluňku celou zdemoloval,“ drmolil dál Danny. „Tvůj fotr si nemůže pomoct, viď? Není nějakej šáhlej?“

Luigiho se spolužákova poznámka dotkla. Měl chuť vpálit mu do obličeje spoustu nadávek, které se od táty naučil, ale starší kluk vypadal opravdu zlověstně. A navíc se k Luigiho hrůze krok po kroku přibližoval.

            „Není. Jen je temperamentní. To proto, že je Ital.“

            „Starou belu temperamentní,“ prskl posměšně. „Je to magor!“

Luigi stáhl obočí nevolí. Měl toho vyčouhlého uhrovitého frajírka plné zuby.

            „Brzo budete na dlažbě,“ nenechal se tyran odbýt. „Píšou to noviny. Prej si detektiv moc zahrává. Ještě jedna taková věc a vyrazí ho od sboru!“ Jeho oči svítily radostí a zadostiučiněním. Mával Luigimu před obličejem složenými novinami a poťouchle se chechtal.

Chlapec vystřelil pravačku a pln náhlého odhodlání mu vytrhl zmuchlané papíry z ruky. Srdce mu v hrudi bušilo a hlava se naplnila zlou předtuchou. Tátu možná vyhodí z práce. Přestane být tím respektovaným detektivem, kterému s přimhouřením očí promíjejí jeho kázeňské přestupky. Co se pak stane s ním a maminkou? Ta se přece nesmí namáhat a rozčilovat. Nikde ji na plný úvazek nevezmou a on je ještě moc mladý, aby si hledal brigádu. A co táta? Zaměstnají ho někde jinde, až si přečtou jeho životopis plný káravých litanií? Odpověď pochopitelně zněla „ne“. Luigi roztřesenýma rukama narovnal zmačkanou stránku novin. Rychle očima přelétl prvních několik řádek článku s názvem „Problémový detektiv opět dojel na svou výbušnou náturu – tentokrát je to ale vážné“. Šokovaně četl o fyzickém napadení majitele cukrárny, které skončilo zlomeným nosem a o zdemolování vzácné vitríny z osmnáctého století, která byla v rodině pana Smithe odnepaměti. Článek se zmiňoval o vyděšených zákaznících, kterým byla přítomnost detektiva značně nepříjemná. Luigi se zvláštním pocitem okolo žaludku seznal, že pisálek Edmund Taylor vyzpovídal jednu z kupujících, sedmdesátiletou paní Cartigovou, která vyslovila domněnku, že přítomnost policisty by v ní měla vyvolávat pocit bezpečí, nikoli strach. A ona musí s lítostí konstatovat, že pokaždé, když potká detektiva de Rossi, je vyděšená. Redaktor Taylor, jenž měl s jmenovaným policejním vyšetřovatelem také své zkušenosti, paní Cartigové horlivě přitakával. Poté, úplně na samotný konec litanie, podotkl něco v tom smyslu, že detektivovy manýry už přesáhly únosnou mez a je potřeba jim učinit přítrž. Tady to přijde, prolétlo nervóznímu Luigimu hlavou. Poslední věta článku volala po spravedlnosti pro místní lid. Luigi zběsile otočil list novin. Na druhé straně byla jednoduchá zmínka plukovníka policejního sboru, který slíbil, že Santiagu de Rossi domluví, přinutí ho k omluvě a zdemolované vybavení cukrárny uhradí. Luigimu se ulevilo. Nikde nebyla zmínka o tátově vyhazovu. To si „slavný“ zapadákov Olney-Oak Lane zkrátka nemohl dovolit. Pověst detektiva de Rossi jako muže pevných zásad a ocelového charakteru, který vyřeší sebezapeklitější případ, nebylo možné ignorovat. A to také bylo to jediné, co tátu zase uchránilo před nepříjemnostmi, napadlo Luigiho, když spouštěl ruce s novinami k bokům.

            „Lžeš,“ napadl Dannyho kňouravě. „O žádném vyhazovu se tam nepíše.“

Danny se zlostně zamračil a hrubě do chlapce strčil. Pěstí ho dloubnul do ramene, až zakolísal. Luigimu bylo jasné, že v tom místě bude mít modřinu.

            „Neříkej, že lžu nebo ti jednu vrazím!“ prskl zrzek nenávistně.

Luigi se přichytil při tom, jak si přeje, aby tu byl táta a toho nadutce seřezal. Opájel se představou, že jeho otec, ve kterém viděl hrdinu, půjde a sbije nejen hloupého Dannyho, ale i Dannyho tátu, mámu, … prostě všechny z jeho rodiny. Dnes už mu to řeknu, rozhodl se hoch. Zmobilizuju všechnu sílu a odvahu a přiznám se. Táta mě určitě nebude považovat za slabocha, ale tohohle tyrana srovná.

            „Uhni mi z cesty, potřebuju se dostat domů,“ pípl prosebně a zkusil se okolo vytáhlého ryšavce protáhnout. Danny měl ale toho dne výbojnou náladu a tak dalším bolestivým šťouchnutím Luigiho zatlačil zpátky do rohu.

            „Kam si myslíš, že jdeš, skrčku?! Ještě jsme nedomluvili!“ Pro efekt ho ještě chytil za černé vlasy a hrubě zatahal. Luigi si pomyslel, že možná tátovi nic říct nestihne. Třeba se to tady nepříjemně zvrhne a on ani nestačí dojít domů.

Danny poodešel o několik kroků dozadu, rozběhl se a plnou silou do hocha strčil. Ten zavrávoral, narazil zády do plechových skříněk a s vyraženým dechem se sesunul k zemi. V zádech mu bolestivě tepalo a pokoušel se o něj pláč. Danny se nad ním tyčil a zlomyslně se chechtal. Pak se sklonil. Luigi se přikrčil, očekávaje ránu.

            „Co se to tu děje?!“ ozvalo se ode dveří. Luigi bojácně otevřel oči a spatřil pana Jerkinse, kterak si je oba přísně prohlíží. Třináctiletý hoch zvedl hlavu a pohlédl na Dannyho. Ten od něj stačil rychle uskočit a ozdobit si obličej zcela nevinným výrazem.

            „Ptám se znovu – co se tu děje? Proč sedíš na zemi, Luigi?!“ zahromoval trenér a dal si ruce v bok. Těkal pohledem z jednoho na druhého a vyčkával. Slova se chopil Danny, který se nyní tvářil starostlivě.

            „Luigi zavrávoral a upadl, pane,“ drmolil o překot a přiklekl k chlapci. Uchopil ho za paži, aby dokázal, že mu chce pomoci.

            „Je to tak, jak říká Danny?“ vyzvídal pan Jerkins ostře. Trocha káravosti v jeho hlase byla vystřídána znepokojením.

Danny zesílil stisk Luigiho paže. Doslova ji drtil v sevření a když mu hoch pohlédl do obličeje, mohl v něm číst tiché varování. Cekni a uvidíš, co se s tebou stane!

            „A-ano, pane. Neudělalo se mi dobře a upadl jsem,“ zaskuhral a modlil se, aby zněl přesvědčivě.

            „No, dobrá,“ hlesl trenér pochybovačně. „Díky za pomoc, Danny. Můžeš jít. Upaluj, ať o tebe doma nemají strach.“

Danny rychle pustil Luigiho paži, vstal a sebral batoh a tašku s raketami.

            „Děkuji, pane,“ zahlaholil uctivě a zmizel.

Luigi stále klečel na studené podlaze. Bolelo ho dloubnutí do ramene, pohmožděná lebka po tahání za vlasy, naražená záda, ale co bylo hlavní – bolela ho duše. Opravdu si nikdy nemyslel, že by to byl právě on, syn policajta, kdo by se stal obětí šikany. Bylo to ubohé a směšné. Styděl se za svou slabost a neschopnost se bránit. Chtělo se mu běžet domů, vrátit se do doby, kdy mu bylo šest let, vběhnout tátovi do náruče a celý se tam schovat. A pak, až by se dosyta vybrečel, cupital by za maminkou a celou akci by si zopakoval. Jenže to teď už nesměl. Bylo by to trapné a nehodné jeho věku. Za chvíli mu bude patnáct, nesmí brečet jako malá holka.

Trenér Jerkins si Luigiho nerozhodně prohlížel. Byl to ještě chlapec, o hodně menší, než by se předpokládalo vzhledem k jeho věku. Byl malého vzrůstu a jeho fyziognomie se nehodila k vykonávání žádného sportu. Je spíš dívčí, napadlo ho, když se k hochovi skláněl. Luigi k němu zvedl unavený a uštvaný pohled. Měl symetrickou tvář olivové barvy, veliké mandlové oči a hezky vykrojené rty. Pomine-li se smutný výraz, šlo o velice pohledného chlapce.

            „Jak ti je, Luigi?“ zeptal se pan Jerkins se zájmem. Odvážil se pohladit chlapce po hlavě. K jeho úlevě neucukl. Znal případy dětí, které byly doma týrané. Ty pak nesnesly skoro žádný dotyk. Tělocvikář si pomyslel, že pokud Luigiho otec tak rád rozdává rány cizím, možná s oblibou mlátí doma za zavřenými dveřmi i syna. Nyní se přesvědčil, že tomu tak zřejmě není. Hoch nejenže před pohlazením neucukl, dokonce se zdálo, že je mu příjemné. Zjevně ho uklidnilo.

            „Jde to, pane, děkuju,“ špitl mladík vyčerpaně.

            „Pojď, vstávej. Ta zem je chladná.“

Pomohl Luigimu na nohy a oprášil mu kolena. Poté k němu přidřepl a jemně ho chytil za ramena.

            „Nechtěl bys mi říct, co se tady doopravdy stalo?“ řekl konejšivě.

Luigimu se rozbušilo srdce. Opravdu toužil jít s pravdou ven a všechno prozradit. Pak si ale představil Dannyho výhružný pohled a raději záporně zavrtěl hlavou.

Pan Jerkins vypadal zklamaně.

            „Jestli je ti tady nepříjemně, nemusíš sem chodit. Není to povinné, víš?“ Jeho hlas zněl laskavě.

            „Já sem chci chodit,“ ubezpečil ho Luigi plačtivě. „Chci, aby na mě byl táta hrdý.“

            „To tvůj tatínek na tebe tolik naléhá, abys byl sportovec?“ vyzvídal dál trenér citlivě. Znal spoustu dětí, jejichž rodiče byli ctižádostivější a lačnější po úspěchu než oni. Moje dcera musí být nejlepší, hulákal kdysi otec, jehož jméno Jerkins zapomněl. Jinak si mě nepřejte!

Luigi však k jeho překvapení zavrtěl hlavou.

            „Ne, táta vůbec nenaléhá. Ale já mu chci dokázat, že to zvládnu. Že jsem hoden jeho osoby,“ dodal sotva slyšitelně.

Pan Jerkins si uvědomil, že před ním stojí jiný závažný případ. Toto není záležitost přehnaně ambiciózních rodičů, kteří nesmyslně tlačí na své děti. Tady jde o nekritické zbožňování jednoho rodiče. Kdyby to neznělo nevhodně, řekl bych, že ten chlapec je do svého táty skoro zamilovaný, napadlo ho. Vidí v něm poloboha, kterému se chce přiblížit. Nevěděl, jak se v takové situaci zachovat. Zdá se, že božská aura detektiva de Rossi působí na všechny v jeho okolí, pomyslel si a ironicky se pousmál.

            „Když se chceš zalíbit tatínkovi, možná bys za ním měl zajít a jako správný mužský mu říct pravdu.“

Luigi polekaně zavrtěl hlavou.

            „No tak, nelekej se hned!“ vyjekl trenér překotně a snažil se o uklidňující tón. „Neříkám, že máš okamžitě vybalit, že s tenisem končíš. Ale mohl bys naznačit, že to byl možná krok vedle, co říkáš?“

Luigi horečně přemýšlel. Vidina skoncování se sportem byla tak lákavá! Ale když zanechá tenisu, bude si muset vybrat jiný sport a ten by možná byl mnohem horší. Co kdyby ho zapsali na box? Nebo na karate? Tam by nejen pohořel, ale navíc by ho pravidelně mlátili.

            „Nebaví tě, viď?“ vyzvídal Jerkins dál a nepouštěl Luigiho ramena. Pokoušel se o milý tón, který by chlapce uklidnil. Skutečně vůči němu necítil opovržení. Ne každý je nadaný sportovec! A klukův slavný papínek si měl dávno všimnout, že hocha tenis nebaví. Zas takový lumen to tedy není.

Luigi chvíli otálel, ale pak zmučeně zavrtěl hlavou.

            „Myslel jsem si to. A co tě baví?“

Chlapec bezmocně přivřel oči a zakroutil hlavou podruhé.

            „Nebaví tě nic nebo mi to nechceš říct?“ promlouval trenér konejšivě. Na okamžik zapomněl, že tomu chlapci je už třináct let. Vypadal a choval se, jako kdyby byl o polovinu mladší.

Luigi zvedl ruku a ukázal dva prsty. Jerkins pochopil.

            „Takže mi to nechceš říct, ano? Je to něco strašného?“ pokusil se o lehký vtípek.

            „Je to trapné,“ přiznal hoch a zahanbeně sklápěl pohled do země.

            „Nic není trapné, pokud ti to dělá opravdu radost,“ odporoval mentor. Promlouval klidně a mile.

            „J-já … miluju vážnou hudbu,“ řekl mladík a tváře mu zrudly rozpaky.

Trenér Jerkins překvapeně zamrkal. Čekal cokoli od lásky k hip hopu až k oblibě vykuchávání přejetých zvířátek, ale něco takového by jej nikdy nenapadlo.

            „Opravdu? A za to se stydíš? To je přece velice ušlechtilé!“

Luigi se nevesele zachechtal.

            „To není. Určitě ne pro někoho mého věku.“

            „Pokud ti to pomůže, tak já si myslím, že je to bezvadné. Zpíváš ve sboru?“

            „Rád bych, ale … stydím se o to rodiče poprosit,“ vyhrkl nejprve dychtivě, poté ale sklouznul do své obvyklé provinilosti.

            „Myslím, že je načase jim o tom povědět,“ řekl trenér a vstal. Usmíval se a v očích měl hřejivý výraz. „Nemá cenu ztrácet čas něčím, co tě nebaví a úzkostlivě tajit před světem něco, co ti přináší radost a v čem jsi možná opravdu dobrý.“

Luigi překvapeně zamrkal. Takto nad tím nikdy nepřemýšlel. Uvědomil si, že ho trenérova slova povzbudila a že ho daleko méně bolí rameno, hlava, záda a dokonce i duše. Poprvé za celé odpoledne se usmál.

            „Vidíš, že se umíš smát. Tak – a teď upaluj domů, ať o tebe nemají strach. Nerad bych se konfrontoval s pěstmi detektiva se Rossi.“

Chlapec se zasmál, popadl tašku se sportovním náčiním a vyběhl ze šaten. V pravačce stále svíral Dannyho noviny. Nejprve je chtěl před školou hodit do popelnice, ale pak ho napadlo, že si je přečte cestou domů školním autobusem.