Sonny - kapitola 6

Už ve chvíli, kdy Luigi vstupoval dveřmi domů, bylo jasné, že se k velikému přiznání rodičům nedostane. Uvědomil si to ale příliš pozdě, natolik byl pohlcen nervozitou a neblahými předtuchami. Proto, když jako veliká voda vrazil do bytelných vchodových dveří, zahulákal na celou chodbu:

„Mami, tati, musím vám něco říct!“

Teprve tehdy se přesvědčil, že je něco v nepořádku. Nikdo ho nevítal laskavým pocucháním vlasů, jako to dělal táta. Ani ho nikdo neobjal a nezeptal se, jak se má a jestli nechce něco k jídlu, jak bylo zvykem u maminky. Prostě nic. Vstupní hala zela prázdnotou a v celém domě panovalo nezvyklé šero doprovázené hmatatelným tichem.

Luigi zmateně prošel předsíní a ještě jednou zavolal:

            „Mami …? Tati …?“

Nic. Chlapec se zimomřivě ošil. Pak jej napadlo, že nemusí jít nutně o nějaké neštěstí. Úplně by stačilo, kdyby se jednomu nebo druhému neudělalo dobře, usoudil logicky. Pak by teď ležel v posteli a ten druhý by jej ošetřoval. S touto myšlenkou se zrychleným krokem vydal doleva, kde měli rodiče ložnici. Dveře byly otevřené na nepatrnou škvírku. Luigi do nich potichu strčil, když vtom uviděl známý výjev, který jej uklidnil a znepokojil zároveň.

Tatínek ležel na posteli s mokrou tkaninou na obličeji tak, aby mu zakrývala zřejmě podrážděné oči a také, aby schladila bolavou hlavu. Táta má zase tu migrénu, pomyslel si smutně. Maminku viděl ležet na boku vedle něj. V nádobce po pravici namáčela tkaninu a starostlivě mu ji pokládala na čelo. K tomu mu něco šeptem povídala. Luigi, který si všiml červeného kbelíku vedle postele, se přesvědčil, že tatínkova epizoda je zjevně jedna z těch opravdu zlých, protože nádobu na zvracení nepoužíval úplně běžně. Chtěl co možná nejtišeji vycouvat z pokoje, když si všiml, že maminka jeho směrem výrazně gestikuluje.

Nejprve nevěděl, o co se jedná, pak ale pochopil, že mu naznačuje, aby šel blíž. Nerozhodně se odlepil od dveřního rámu a přišel k ní. Potichu našlapoval. Yukiko po něm natáhla ruku a donutila ho přiblížit se.

            „Ahoj, šampione,“ zašeptala sotva slyšitelně. Spíše jen otevírala ústa a Luigi musel pozdrav z jejích rtů odečíst. „Jak bylo na tréninku?“

Hoch opravdu chtěl prozradit vše, co si celou cestu domů autobusem připravoval, ale pohled na bolestí zmučeného otce a pobledlou matku mu sebral všechnu kuráž. Opět se utápěl v melancholických myšlenkách na to, že rodičům nesmí přidělávat starosti. Už tak jich měli dost. Pomalu a s těžkým srdcem přikývl.

            „Bylo to skvělý,“ ubezpečil ji dutě a s vypětím všech sil se usmál. „Dnes jsem je všechny roztrhl.“

Maminčin pohled se rozzářil. Nikdy by si nepomyslela, že její chlapeček bude tolik holdovat sportu, ale zřejmě ho skutečně bavil a šel mu. Alespoň někdo se raduje ze života, přemítala, když s pýchou hleděla na svého „skoro puberťáka“. Vztáhla ruku a pocuchala mu vlasy.

            „Jsem na tebe moc pyšná, šampione. A tatínek taky.“

            „Co se stalo, mami? Tátovi je zase špatně?“ ptal se úzkostlivě.

            „Tatínek má za sebou jeden ze svých špatných dnů,“ informovala jej. „A můžu za to i já. Měla jsem záchvat a Sonny musel odvézt moje výrobky panu Smithovi. Znáš přece pana Smithe, ne?“

Luigi přikývl.

            „Tak. Odvezl je tam a pan Smith měl proti mně nějaké … výhrady,“ dodala po pauze. Luigi znovu přikývl. Znal cukrárnu, kde maminka pracovala a párkrát měl co dočinění i s jejím majitelem. Pokaždé, když si tam kupoval zmrzlinu, nabručený sněhulák, jak Smithovi tajně přezdíval, se vykolébal z kuchyně a div ho nevytahal za ucho. Přitom pokaždé slušně poděkuji a zaplatím, napadlo ho. Nerozuměl jeho chování.

            „A tatínek ho poučil, viď, mami?“

            „Ano, miláčku. Tatínek nesnáší, když někdo někoho nespravedlivě pomlouvá. A tak to vždycky poučí.“

            „Ale nebude mít z toho poučování nepříjemnosti, že ne?“ zeptal se bojácně. Věděl, že se chová nedůstojně svému věku, ale nemohl si pomoct.

K jeho obrovské úlevě maminka zavrtěla záporně hlavou. „Nebude, šampione. Je tady hodně respektovaný a uznávaný a i když si ho lidé často berou na paškál, ve skutečnosti to nemyslí vážně. Znáš přece přísloví o štěkajícím psovi, ne?“ Usmála se.

Luigi vděčně přikývl.

Sonny, toho času ve stavu podobném blouznění, sebou ošklivě škubnul. Bolest právě pulzovala v levém spánku a hrozila jej přemoci. Připadalo mu, že jeho hlava brzy vybouchne jako přezrálý meloun. V návalu opakující se nevolnosti se prudce vymrštil a tělo ohnul nad kbelík. Chvíli naprázdno dávil, protože žaludek měl tou dobou již dávno prázdný. Potom se vyčerpaně sesunul zpět do polštářů.

Yukiko mu ustaraně shrnula vlhké vlasy ze zpoceného čela. Vyždímala hadřík a položila jej na manželovo rozpálené čelo. Luigi to celé sledoval se vzrůstajícím znepokojením.

            „Máš hlad, zlato?“ zeptala se syna.

Luigi němě přikývl. Skutečně měl pocit, že mu kručí v břiše, ale ona ztuhlost žaludku mohla docela dobře souviset i s nervozitou, již pociťoval při pohledu na otce.

            „Dobře. Tak si sedni v kuchyni. Já tam za okamžik přijdu a dám ti najíst.“

Hoch poslušně vyšel z ložnice a zamířil do místnosti sousedící s chodbou. V jejich malém domečku byly vlastně jen čtyři místnosti, nepočítaje koupelnu a halu. Vše šlo jednoduše popsat. Vstupními dveřmi se vešlo do hlavní haly, což byl honosnější název pro předsíň. Odtud se člověk mohl vydat buď doprava nebo doleva. Pokud si vybral pravou stranu, ocitl se v kuchyni. Pokud zahnul doleva, přišel do ložnice. Jestliže nechtěl ani do jednoho z těchto pokojů, mohl ještě vystoupat po schodech do patra, kde bylo už jen Luigiho hájemství a šatna, do které rodina odkládala nepotřebné věci. Domek návštěvníky ohromoval jednoduchostí a funkčností. Žádné ozdobné cetky nebo zbytečné dekorace. Vše mělo své místo a nic nikde nepřebývalo.

Maminka se objevila o minutu později. Vypadala přepadle a sešle, ale statečně se usmívala. Tvářila se vzdorovitě, jako kdyby stůj co stůj chtěla okolí přesvědčit, že je její život v naprostém pořádku. Manžel je vážený a přizpůsobivý muž, kterého si občané města velice váží. Já jsem zcela zdráva a pro rodinu představuji přínos, nikoli zátěž. A můj syn je v kolektivu dětí oblíbený a k tomu nadaný sportovec. Přesně to hlásal její výraz, tvrdohlavý a nesmlouvavý.

Přistoupila k lednici a vyndala z ní pekáček s lasagnemi. Vložila jej do trouby a spustila program zapékání. Po celou dobu, co se sýr na povrchu pokrmu rozpékal, mlčela. Luigi si ji zneklidněně prohlížel a vzdáleně přemítal, zda se o ni brzy nepokusí další záchvat „ápéčka“. Netušil totiž, co by si s ní počal. Všechny epizody řešil tatínek, ale ten je teď mimo. Musel bych zavolat doktora, napadlo jej mimoděk. Časovač na poličce zapípal. Yukiko vsunula ruce do chňapek a vyndala z trouby kouřící lasagne. Odložila je na mřížku u umyvadla a odkrojila z nich štědrou porci. Naložila ji na talíř, který postavila před Luigiho.

            „Pořádně jez,“ vyzvala jej, když mu podávala vidličku. „Musíš hodně jíst, když tolik sportuješ.“

Luigimu se srdce stáhlo smutkem. Nikdy, v žádném okamžiku svého života, nevěřil řečem psychologů, které tvrdily, že i sebevíce milující rodiče si mnohdy nevšimnou, že s dítětem je něco v nepořádku. Neodhalí šikanu. Neprokouknou potomkovy chabé výmluvy a bezbarvé přesvědčování, že „ano, mami, ty kurzy hry na housle mě fakt hrozně baví“ a „ne, tati, na tréninzích boxu mi nikdo nedává čočku, to já je tam všechny mydlím na hromadu!“ Nikdy by nevěřil, že je možné, aby vlastní rodiče (dle jeho názoru ti nejpozornější, nejvíce milující a nejstarostlivější) nezpozorovali, že sport je pro něj peklem a spolužáci si ho nejednou dobírají i fyzicky. Zde měl důkaz toho, že se mýlí. Maminka byla skálopevně přesvědčena, že tenis ho baví a věnuje mu veškerou energii, kterou je potřeba následně dodat vydatným jídlem.

Zmučeně nabral trochu lasagní na vidličku a vložil sousto do úst. Chutnalo fantasticky. Maminka byla nejen skvělá pekařka, ale také kuchařka. Luigi upřímně nerozuměl pohnutkám pana Smithe, který mámě odmítal dát volnou ruku ve výběru a hlavně přípravě hlavních zákusků cukrárny. Nepochyboval, že by to byla právě ona, kdo by malou kavárničku pozvedl na vyšší úroveň. Navíc by určitě nezůstala jen u marketingu, tedy volbě vhodných dezertů pro každý den. Zcela jistě by se nabídla, že se bude na přípravě každého moučníku podílet. A to by pak zákazníci zažili úplnou nirvánu potěšení, protože maminčiny zákusky byly nepřekonatelné. Pan Smith byl bohužel ignorant, jenž se nechtěl vzdát zavedených řádů a z Yukiko udělal jen řadovou cukrářku, ke které se navíc choval přezíravě. Chápu, že tátu rozčílil, napadlo jej, když dojídal vydatnou porci lasagní. Taky bych ho poučil, mít ho po ruce. Maminka vždycky tolik rozkvete a zkrásní, když může kouzlit v kuchyni. A pokud její konečný produkt někdo pochválí, zhezkne ještě o to více. Najednou vypadá zdravější a méně melancholická. Kdyby měla vlastní cukrárnu a pár věrných zákazníků, možná by se úplně vyléčila, pomyslel si Luigi a podával jí prázdný talíř.

            „Jela bych do Itálie,“ pronesla náhle do ticha kuchyně. Luigi překvapeně zamrkal.

            „Proč do Itálie, mami?“

            „Nevím, prostě jsem po tom zrovna zatoužila. Jet někam do tepla, nechat si trochu prohřát kosti. Tady je jen nevlídno a ve vzduchu páchne smog, nemyslíš, šampione?“

Luigi přikývl. Ráno se v éteru vznášelo tolik popílku, že nebylo vidět na krok.

            „Taky bych jel pryč,“ zašeptal vroucně. Představil si, jaké by to bylo krásné nemuset se už nikdy vracet do té proklaté školy a do zatracené tělocvičny na jednu stranu tenisového kurtu, kde ho čekalo jen ponížení.

            „Ale nemůžeme, viď? Zašeptala zasněně. „Tatínek tu má práci a z té si nemůže dovolit odejít.“

            „Tím bych si nebyl tak jistý,“ ozval se za nimi skřehotavý hlas. Oba polekaně nadskočili a pohlédli ke dveřím. V nich stál Sonny a vyčerpaně se opíral o zeď. Vypadal popleněný a jako spráskaný pes. Yukiko k němu poděšeně přiskočila.

            „Nesmíš vstávat, zlato! Jdi si zase lehnout.“

Sonny zavrtěl odmítavě hlavou. Odpotácel se k lince a namáhavě se vyškrábal na barovou židli.

            „Dej mi trochu vody, Luigi, ano?“ zaprosil.

Hoch okamžitě vystřelil napustit otci vodu do sklenice. Sonny se zhluboka napil.

            „Už je mi dobře,“ zaskřehotal.

            „Proč jsi vstával?“ kárala ho Yukiko podmračeně.

            „Potřebuji s vámi něco probrat.“

            „To snad mohlo počkat do rána, až ti bude lépe, ne?“

            „Ne, drahá, nemohlo. Mimoto – už je mi mnohem lépe, přísahám.“

Yukiko nevypadala přesvědčeně, ale dále to nerozváděla. Posadila se naproti muži a vyčkávala. Luigi se šel postavit za kuchyňskou linku. Teď oběma rodičům hleděl do profilu.

            „Chtěl jsem vám to říct tak nějak šetrně, ale uvědomil jsem si, že to nemá cenu přikrášlovat,“ začal a odkašlal si kvůli pročištění hrdla. Yukiko se zatvářila polekaně.

            „Něco ti je?“ vypískla zděšeně. „Ty tvé bolesti hlavy nejsou jen tak, viď? Něco ti našli na mozku!“ vyrážela slovo za slovem. Sonny mával rukama a vrtěl hlavou.

            „Nic takového. Je to horší – vyrazili mě!“

Chvíli nikdo z nich nic neříkal. Luigimu trvalo o něco déle, než pochopil. Tíha uvědomění jej ale zasáhla plnou silou. Tak tatínka přece jen z práce propustili! Jsme na dlažbě! Yukiko si vyděšeně tiskla dlaně k ústům.

            „Tedy, ne přímo vyrazili,“ překotně vysvětloval, protože si uvědomil, že to možná trochu přehnal. „Odeslali mě na dovolenou.“

            „Dovolenou?“ opakovala Yukiko opatrně.

            „Ano.“

            „A to kvůli – tomu, cos provedl Smithovi?“ pípla nešťastně.

            „Ne, když jsem Smithovi rozbil ciferník, už jsem byl odeslán na dovču,“ pronesl kousavě.

            „Takže …“ začala.

            „Je to kvůli … všemu. Všem mým kázeňským přestupkům. A hlavně proto, že jsem tomu mladému výtržníkovi zlomil ruku,“ dodal šeptem zahanbeně.

            „Ale to se přece vysvětlilo!“ vyjekla Yukiko na mužovu obranu. „Ten hoch tam neměl co pohledávat, natož mávat prodavačce zbraní před obličejem!“

Sonny se na svou ženu laskavě pousmál a poplácal ji po složených rukách.

            „Ta zbraň byla umělá, lásko. A navíc – ten mládenec je synáček našeho starosty.“

Yukikina brada spadla někam na zem.

            „Chceš říct, že …“

            „… jsem nepoznal opravdovou pistoli od atrapy,“ přikývl. „A fyzicky jsem napadl syna veřejného činitele.“

Luigi těkal pohledem mezi oběma rodiči. Úplně nechápal, o co jde, ale byl rád, že tatínek nezvedá hlas a maminka nevyšiluje. Bavili se úplně normálně.

            „Navíc jsem během dneška stihl být přítomen tvému záchvatu, zlomit čelist tvému zaměstnavateli a v jeho špeluňce rozmlátit nábytek, pak roztřesenými prsty se zápalkou takřka podpálit auto a prožít si opakovanou epizodu migrény. Myslíš, lásko, že nepotřebuju dovolenou?“ otázal se s náznakem smíchu v hlase.

Yukiko vykuleně poslouchala jeho monologu. Připadal jí pobavený a zlomený zároveň. Němě přikývla.

            „Takže, jestli chceš opravdu jet do Itálie, tak já jsem se právě stal „dé-vé-véčkem“, takže jsem vám, madam, plně k dispozici a můžeme jet, kamkoli budete chtít,“ uklonil se rozverně své ženě, a pak to samé udělal ještě před Luigim. „A vy také, pane!“ Stále byl bledý a měl tmavé kruhy pod očima, ale zřejmě pociťoval úlevu, že se po jeho zprávě nikdo psychicky nezhroutil.

Chlapec se potěšeně ušklíbl. Zčásti proto, aby otce podpořil, ale také z toho důvodu, že právě v ten moment skutečně potěšení cítil.

            „Co je to „dé-vé-véčko“, tati?“

            „Detektiv ve výslužbě, šampione,“ vysvětlil Sonny a unaveně mrkl na syna.

            „Je konec října, miláčku,“ oponovala Yukiko se smíchem. „Nemůžeme Luigiho jen tak odvézt ze školy.“

Sonny pokrčil rameny.

            „Tak počkáme do Vánoc. Máme teď všechen čas světa.“

            „Víš, tu Itálii jsem jen tak plácla,“ řekla Yukiko a usmívala se.

            „Můžeme jet kamkoli.“

            „Počkejte!“ vykřikl Luigi náhle a rozběhl se do haly, kam prve do koše odhodil Dannyho noviny. Přinesl je do kuchyně a rozložil zmuchlané stránky před vyjevenými rodiči. „Tady, koukněte, co tam píšou!“

Oba dospělí sklonili hlavy k papírům. Tam, na straně pět, na ně doslova křičela zpráva:

 

SOUTĚŽ O NEJLEPŠÍ A NEJORIGINÁLNĚJŠÍ DORT

Malebná anglická vesnička Bibury pořádá již pátý ročník soutěže o nejkrásnější a nejchutnější dort. Vítáni jsou všichni. Každý, kdo si přečte následující řádky a na otázky odpoví kladně, je vítán. Jsi prvotřídní pekař? Miluješ vůni čerstvě upečených dobrot a hlodá ti v hlavě pár opravdu dobrých nápadů? Pak neváhej a přijeď strávit Vánoce v Anglii!

Jsme sice malá vesnička, ale naše krásné medově zbarvené kamenné chaty pronikly do celého světa. A tato soutěž je pro nás další možnosti zviditelnit městečko Bibury a přiblížit jej široké veřejnosti. Počet míst je ale omezen. Přihlásit se může opravdu jen ten, kdo prokáže nejlépe předchozí praxi v cukrářském, popřípadě uměleckém oboru. Přijatým uchazečům bude zprostředkováno bydlení a strava.

Neseďte o Vánocích doma! Přijeďte za námi! Těšíme se!

            „Jak se, proboha, něco takového mohlo ocitnout v místním plátku?“ zajímal se Sonny podmračeně.

            „Redaktoři asi sledují veřejné dění,“ usoudil Luigi. „To není jen tady v novinách. Jsou toho plné sociální sítě. Lidi tam tvrdí, že ta soutěž není bůhví jaká, ale panoramata v Bibury prý stojí za to vidět.“

Sonny pohlédl úkosem na Yukiko. Ta se pokoušela tvářit nezúčastněně, ale bylo vidět, že ji článek v novinách zaujal.

            „Tak co tomu říkáš, drahá? Nechceš si na Vánoce zajet do Evropy a jen tak mimochodem tam vyhrát jednu místní soutěž?“

Yukiko zčervenala rozpaky a hravě plácla Sonnyho po ruce.

            „Co to povídáš! Já bych to přece nevyhrála!“

            „Ale ano, vyhrála,“ oponoval.

            „Určitě jo, mami.“

A tak se stalo, že den, který pro rodinu de Rossi začal tak špatně, nakonec nedopadl zle. Rovnováhy byly sice stále vychýleny v jejich neprospěch, ale ne tak moc. Sonny měl za sebou nepříjemný rozhovor s plukovníkem, napadení majitele cukrárny a novou epizodu migrény. Vše se mu podařilo jakž takž přežít. Yukiko prodělala další záchvat anginy a kvůli manželovu zásahu pro ni bylo skoro nemožné vrátit se zpět do cukrárny. A Luigi si dosyta vychutnal ponížení na tenisovém dvorci, šikanu od spolužáka a nedobrovolné svěření se trenérovi. Všichni tři toho měli na jeden den za sebou až až. Ale přesto se usmívali a těšili na budoucnost. Detektiv de Rossi dostal po letech zaslouženou dovolenou, na účtu měli díky Yukikině střídmosti dostatečnou sumu peněz a navíc se rozhodli poprvé za dlouhou dobu vycestovat do zahraničí. A nejen někam. Rovnou za oceán. Soutěž nesoutěž – užijí si to spolu. Jako spořádaná rodina.

            „Jdi nás zaregistrovat, šampione,“ rozhodl Sonny. Poprvé po dlouhé době zněl uvolněně.

Luigi horlivě přikývl a zmizel v patře. Chystal se oživit svůj iPod a odeslat přihlášku do soutěže. Ještě bude muset poprosit maminku o životopis, aby jej mohl vyfotit a poslat spolu s přihláškou. Tam se totiž, na čtvrtém řádku, vyjímají ta magická slova: Zaměstnání – pekařka/cukrářka.