Sonny - kapitola 9

Harvey Josht měl zatracenou pravdu, prolétlo Sonnymu nakvašeně hlavou. Konstábl Edwin Doherty je skutečně debil. Telefonát s nemocnicí proběhl hladce. Slíbili, že udělají, co je v jejich silách, ale teprve až dostanou tělo na pitevní stůl. A to je práce pro policii. Sonny poděkoval a vytočil číslo gloucestershirského oddělení „Pomáhat a chránit“. Zvedl to konstábl Doherty a vyslechl si jeho vyprávění.

„A vy ste kdo, že mi fušujete do řemesla?“ zeptal se Doherty podivně huhňavým hlasem. Sonny nevěřícně oddálit mobil od ucha a zazíral na něj.

„Jsem detektiv z oddělení vražd, řekl jsem to hned na začátku!“ křikl zpět podrážděně a pocítil nezaměnitelnou tupou prázdnotu v lebce. Ještě chvíli bude tenhle chlápek tak nechápavý a mě exploduje hlava, napadlo ho.

„Z Ameriky, že jo?“ opáčil Doherty pobaveně. Opět se ozval ten mlaskavý zvuk.

„Vy snad žerete nebo co!“ vykřikl Sonny nevěřícně. Pohlédl dolů na syna, protočil oči a udělal si u spánku prstem kolečko. Luigi vyloudil na tváři úsměv, ale i tak byl napjatý.

„Mám dovolenou,“ odsekl konstábl uraženě.

V Sonnym hrklo.

            „Vy nejste v Anglii?“

            „Ne. Odjel sem před dvěma dny na Maltu. A úplně upřímně vám povim, že se mi nechce vracet. Mám zaplacený ještě čtyři dny!“

Detektiv zklamaně přivřel oči.

            „A to jste na stanici přes vraždy jen vy? Musíte mít přece nějakého šéf inspektora nebo jak se tomu u vás říká, ne?“

            „Jo, to máme,“ zahuhlal Doherty posměšně. „Je to starej Orwel a má skoro osumdesát. Nechce vypadnout, vocas stará. Ten, co vim, má teď napilno v Oxfordu. Někdo jim tam zabíjí a rozsekává ženský. Ale jestli myslíte, že je to vážný, zavolám mu.“

Sonny mávl rukou. „Nechte ho tam. Rozpůlená těla jsou přece jen závažnější. Poslyšte, co kdybych se na to zaměřil já, než přijedete?“

V aparátu se chvíli neozývalo nic kromě konstáblova hlasitého žvýkání.

„A vůbec, proč vám to tak leží v hlavě?“

„Je tu mrtvý kluk, proboha!“

„Podle toho, co vím, tak trpěl na slabý srdce,“ vyřkl svůj závěr. Sonny v reproduktoru zaslechl, jak se policista zase do něčeho zahryzl. Uvědomil si, že ten nýmand má štěstí, že není poblíž. Pak bych ho … poučil.

Pomalu se nadechl a vypustil vzduch ústy. Potřeboval se uklidnit, než znovu promluví.

            „Takže podle vás to byla nehoda?“

            „Jo. Stávají se tu často. Hoch se slabým srdcem odešel na hřiště, chtěl se sklouznout na skluzavce a u toho ho trefil šlak.“ Konstábl se Sonnym mluvil, jako kdyby mu bylo pět a potřeboval všechno dopodrobna vysvětlit. Asi usoudil, že jsem zabedněnec, napadlo de Rossiho.

            „Znal jste vůbec toho chlapce?“

            „Jo. Znám hlavně jeho matku, je doktorka. A tátu, primáře kardiologie. Toho mladíka znám od vidění.“

            „Kolik mu bylo let?“ vyzvídal dál a otevřel svůj zápisník, který měl neustále při sobě. Poznámky k případu nezapisoval do mobilu, přišlo mu to neosobní.

            „Co já vím?“ houkl konstábl a odkašlal si, aby v ústech nahromadil celé sousto a mohl polknout. „Tak třináct, čtrnáct.“

            „Opravdu? A vy se domníváte, že takhle veliký kluk by se šel klouzat na hřiště, ano?“ zvolal sarkasticky. „Nemluvě o tom, že vám na vaší bryskní úvaze cosi nesedí.“

            „Ano? A co je to?“ opáčil Angličan uraženě.

            „Šel na hřiště a tam dostal záchvat, dejme tomu. A po tom, co padl mrtvý k zemi, ještě stihl lehnout si do pískoviště a navršit na sebe písek, ano?“

V telefonu se chvíli nic neozývalo. Když konstábl konečně promluvil, zněl značně nepřátelsky.

            „Co já vím. Možná tam byl s jinými dětmi a ty, když viděly, co se stalo, v panice na něj ten písek naházely, aby mohly utéct.“

Sonnyho bolest hlavy postupovala závratnou rychlostí. Opravdu debil, napadlo jej znovu.

            „Takže hádám, že vyšetřování považujete za zbytečné.“ Žádná otázka, jen konstatování.

            „Heleďte. Klidně vyslechněte lidi z vokolí, než dorazim. Až přijedu, podepíšeme smlouvu o mezinárodní spolupráci.“ zněla odpověď.

            „Fajn. Zavolejte do nemocnice a nechte udělat pitvu!“ křikl Sonny podrážděně.

            „Ale proč? Vždyť příčina smrti je jasná!“

            „Poslyšte, konstáble, mám vyšší hodnost než vy, ale bohužel jsem z jiné země a nemůžu vám nic přikázat. Tak na vás apeluji jako váš kolega. Toto nebyla nehoda! Udělejte pitvu!“

Ticho.

            „Rozkaz, šéfe!“ Znechucení z Dohertyho hlasu doslova odkapávalo. „Zavolám vám, až budeme něco vědět, stačí?“

            „Zatím ano,“ řekl Sonny a vztekle klepl do tlačítka ukončujícího hovor. Pak se o poznání přívětivěji zadíval na Luigiho.

            „Pojď domů, šampione. Ať o nás maminka nemá strach.“

            „Ten konstábl není moc zapálený pro věc, viď, tati?“ zeptal se Luigi a následoval otce.

            „Víš, že v minulosti byl konstábl správce stájí a vrchní štolba? Myslím, že to by šlo Dohertymu mnohem lépe než služba u policie.“

 

....................................................................................................................

            Soutěž pokračovala, i když v daleko tísnivější atmosféře. Yukiko doma prohlížela svá virtuální úložiště, kde měla shromážděné recepty. Vymýšlela originální chuť pro korpus a náplň. Co chvíli se šla radit buď s Ashley Stevensonovou nebo Bradleym Welshem o tom, co připravují oni. Oba bezbarvě odpověděli, a pak se hovor stejně stočil k případu nebohého Clarka Shannona. Místní občané se promísili se soutěžícími hosty, takže i ti dnes věděli o mrtvém hochovi spoustu informací. Šlo prý o moc hodného chlapce, zakřiknutého a málomluvného, který rád chodil pomáhat starším občanům s nákupem nebo posekáním zahrady.

            „Bydlím hned vedle doktorky Shannonové,“ šveholila paní Marshová spiklenecky. Shromáždila se společně s přítelkyněmi na zahrádce u de Rossiů a dávala si záležet, aby ji zaslechli nejen oni, ale i Stevensonovi a Welshovi. „Viděla jsem z okna její reakci, když se dozvěděla o smrti syna. A povím vám, byla dost chladná. To Klaus, to je něco jiného.“

Yukiko třímala v rukách mísu, ve které míchala pokusné těsto. Hleděla z okna na houf drbajících stařen a houkla na Sonnyho:

            „Zlato! Pojď sem!“

            „Je to důležité?“ ozval se tlumeně odněkud z vrchního patra.

            „Ano.“

            „Hned jsem tam.“

Přišel o pár minut později. Měl unavený obličej a opuchlé oči.

            „Vrací se ti migréna?“ vyjekla bojácně.

            „Ne. Tedy, zatím ne. Udělal jsem několik fotografií chlapcova těla, než dorazil koroner. Tak teď na ně pořád dokola koukám.“

            „Místní policie ti dovolila zasáhnout?“

            „Jo. Konstábl je na dovolené a jeho šéf řeší něco důležitého v Oxfordu. Kromě toho placku používám jen k zastrašení místních. Jinak jsem civil,“ mrkl na ni.

            „Je na nich něco zajímavého?“ kývla nahoru. „Na těch fotkách?“

            „Zatím nevím. Asi ne. Ten vrah, pokud to tedy byla vražda, a toho kluka fakt jen nekleplo a někdo ho v panice nezaházel – tak ten vrah musel být strašný amatér. Kdyby jen nechal Clarka ležet na zemi, Doherty by to jistě zametl pod koberec. Ale proč ho, sakra, hrabal do písku?!“

Yukiko pokrčila rameny. „Nechtěl nechat znamení?“

            „To si nemyslím. Tělo bylo zahrabané ani ne deset centimetrů pod povrchem. Spíš ho asi někdo jen nedbale zaházel a Morgan s Luigim písek pošlapali tak, že vypadal jako způsobně urovnaný. Clarkova ruka ležela jen ledabyle v dolíku, odkud ji ta Stevensonovic holčička vytáhla na první dobrou.“ Unaveně si promnul oči.

            „O čem si ty báby povídají?“ zeptal se po chvíli a pohlédl ven.

            „O čem asi?“ odfrkla a ochutnala trochu těsta z vařečky. „Mrtvola je pro místní něco jako atrakce, neustále o tom drbají.“

            „I mrtvola malého kluka?“ houkl nesouhlasně.

            „Asi i ta. Podle toho, co jsem včera zaslechla na náměstí, všichni chlapcovu rodinu litují, ale spíš kvůli samotnému Clarkovi, který bude obyvatelům chybět. Jeho matku nepolitoval nikdo, dokonce ji pomlouvali.“

            „Ano?“ řekl se zájmem. „A pročpak?“

            „Ta paní, co teď venku oblažuje další dámy vyprávěním, je sousedka Shannonové. Tedy, bydlí přímo vedle nich v domku. Ta stavení tady jsou všechna navlas stejná, nemyslíš?“ zeptala se a aniž by čekala na odpověď, pokračovala: „No a ta se koukala z okna zrovna ve chvíli, kdy nějaký konstábl, ne Doherty, přišel doktorce a primáři sdělit tu otřesnou novinu.“

            „Hm?“ protáhl napjatě a pobízel ji k dokončení.

            „A Shannonová prý sice zbledla a přikryla si ústa dlaní, ale to bylo všechno. Žádné srdceryvné výkřiky, potoky slz, nic.“

Sonny zklamaně trhl rameny. „To mohl být šok, drahá. Podobných případů znám spousty.“

            „Mně by tedy puklo srdce žalem, kdyby se Luigimu něco stalo,“ odsekla Malajsijka lehce uraženě.

            „Já vím,“ podotkl trochu smutně a trochu pobaveně. Yukiko si v ten okamžik uvědomila, co řekla a uchechtla se.

            „To bylo přesné, že?“

Sonny se zasmál hlubokým hlasem. Nechtěl se manželce posmívat, ale její poznámka byla tak trefná, že se neubránil.

V ten okamžik mu zazvonil mobil. Sáhl do kapsy a váhavě přijal hovor z neznámého čísla.

            „Prosím?“

            „To je detektiv de Rossi?“

            „U aparátu.“

            „Tady konstábl Doherty.“

Sonny se pro sebe ušklíbl.

            „Co se děje, konstáble?“

            „Přišel mi e-mail s pitevní zprávou toho kluka Shannona,“ zabručel Doherty otráveně.

Sonny naopak v ten okamžik ožil. Významně mrkl na Yukiko.

            „Co se tam píše?“

            „Ten hoch nezemřel na zástavu srdce.“

            „Opravdu?“ protáhl detektiv a velice se snažil znít věcně, ne-li trochu znuděně.

            „Jo. Tady píšou, že si zlomil vaz.“

Inspektorovo obočí vylétlo vzhůru.

            „Zlomil si vaz?!“

            „Jo. Píšou to tady. Mnohačetný fraktury kostí a příčina smrti zlomení vazu.“

            „Zmiňují se tam o tom, jak se to stalo?“

            „Nechápu, co míníte,“ prskl konstábl netrpělivě.

            „Jestli k tomu došlo pádem nebo ho někdo vzadu popadl za krk a trhnul?“

            „Nic takového tu nevidím. Ale určitě tady uváděj, že kromě těch zlomenin nemá žádný další zranění. Škrábance, modřiny, nic. Takže se asi nepral.“

            „Takže buď tady máme profesionálního zabijáka, co jen tak přijde k čtrnáctiletému klukovi zezadu, popadne ho za krk a zlomí mu vaz, anebo musel odněkud spadnout.“

            „Vidíte, detektive?“ křikl Doherty ublíženě. „Já říkal, že je to nehoda! Hoch odněkud spadnul a hotovo.“

            „A co to zahrabání do písku?!“

Konstábl zmlkl. 

            „Jak ale – vždyť v téhle oblasti je všude rovina!“ pokračoval Sonny a horečně přemýšlel.

Doherty tu poznámku ignoroval a dodal: „Je tu ještě něco podezřelého.“

            „Co?“

            „Kluk měl prý na rtech rtěnku.“

            „Cože?!“ vyjekl detektiv. Vytáhl z kapsy zápisník a začal do něj zapisovat.

            „Jo. Koukám do zprávy a stojí to tu tak. Měl na dolním rtu červenou rtěnku značky Rimmel. Asi se předtím s někým líbal a z toho mu kleplo,“ dodal necitelně.

            „Zavřete klapačku, Doherty!“ vykřikl komisař do reproduktoru. „Vy že jste policista? Vždyť nemáte základní úctu k mrtvým!“

Konstábl dlouho nic neříkal. Sonny chvíli ticha využil k zapisování do bločku.

            „Doufám, že teď je vám jasné, že nešlo o nehodu,“ promluvil potom. V telefonu se stále nic neozývalo, Sonnymu ale bylo jasné, že Doherty poslouchá. „Pokud by šlo o příčinu smrti, byl bych ochoten připustit, že Clark mohl spadnout z výšky, ale široko daleko není žádná vyvýšenina. Takže minimálně někdo musel najít mrtvé Clarkovo tělo, odtáhnout ho bůhví jak daleko k hřišti, a tam ho zahrabat jak psa.“

            „Hm,“ řekl konstábl. „Co bude teď?“

            „Vyšetřování, co jiného?“

            „Takže mám přijet?“ Doherty dotaz pronesl tím nejotrávenějším hlasem, kterého byl schopen.

Sonny nad tím chvíli uvažoval. „Ne, nejezděte. Užijte si dovolenou. Já se toho zatím ujmu, pokud nic nenamítáte. Pokud vám zbyde čas, sedněte k počítači a vygoogluje mi všechny vyvýšeniny s nadmořskou výškou nad dvě stě metrů. V Bibury, samozřejmě,“ upřesnil.

            „Ano,“ odsekl konstábl. „A dál?“

            „Ještě mi pak sepište seznam jmen lidí, co měli s Clarkem něco společného. Ty, na které si vzpomenete. Pochopitelně kromě matky a otce, ty už znám.“

            „Ale já zas tolik toho kluka neznám! Nepamatuju si, s kým se stýkal!“ vyjekl Doherty na obranu.!“

            „Zkuste internet. Nebo telefon!“ odpálil ho Sonny a zavěsil.

Yukiko nalévala těsto do pečící formy a častovala muže znepokojeným pohledem.

            „Co se děje, zlato?“

            „Končí mi dovolená,“ oznámil Sonny vyčerpaně. Hlavu složil do dlaní. „Asi se o mě zas pokouší migréna,“ zahuhlal neurčitě.

Žena k němu přistoupila a pohladila ho po prokvetlých vlasech.

            „Co Doherty?“

            „Nechal jsem ho na Maltě, ať si užije slunce. Dal mi plnou moc vyslechnout místní.“

            „Ty na to určitě přijdeš, drahý.“

            „To se uvidí.“

 

....................................................................................................................

            „Paní Yukiko de Rossi vám předkládá ultra čokoládový korpus s malinovým krémem. Do těsta byla kromě padesáti procent kakaa přidána i špetka chilli. Malinová náplň je ozvláštněna brandy Armagnac,“ předčítal Harvey Josht z kartičky.

Čtyřčlenná porota seděla před organizátorovým domkem. Stůl před nimi byl pokryt sněhobílým ubrusem a poházen okvětními plátky růží. Zneklidněný Harvey se ze všech sil snažil udržet slavnostní atmosféru soutěže, ale jeho pokusy byly marné. Účastníci prkenně plnily požadavky jednotlivých kol a veškerá radost z nich vyprchala. Kdyby na konci klání nebyl peněžní poukaz na vylepšení vlastní restaurace nebo kavárny, a samozřejmě tolik potřebná reklama, okamžitě by se sbalili a odjeli pryč.

Yukiko vystoupila z Joshtovy garáže, která nyní sloužila k finálním přípravám konečných produktů, a předstoupila před porotu. Každému ze čtyř členů předložila talířek s ochutnávkou dortu. Vyloudila na tváři falešný úsměv a po očku zírala na konec příjezdové cesty. Tam postával Luigi a čekal na otce, který právě ve chvíli, kdy nabízela svůj výrobek soudcům, zřejmě hovořil s doktorkou Shannonovou.

            „Je to výborné,“ ohodnotil jeden z porotců a nabíral na vidličku třetí sousto Yukikina dezertu.

Ostatní tři členové uznale přikyvovali.

            „Děkujeme moc, paní de Rossi,“ zvolal Harvey hlasem ostříleného moderátora. Ozval se vlahý potlesk okolostojících, kteří přišli okounět.

Yukiko sebrala zašpiněné talíře a zaplula zpět do garáže. Od rána měla nepříjemné dloubání v hrudníku, ale dosud jej ignorovala. Uvnitř narazila na Jonathana Stevensona, který zdobil svůj kokosový skvost snítkou máty. Ashley nad ním stála a peskovala ho:

            „Dej to víc doprostřed, ať je to souměrné!“

            „Lásko, tohle není součástka do Peugeotu! Nemusí mít dvacet na dvacet! To je kus krásného dortu, a ten musí vyvolat emoce! Tady jde o umění!“

Ashley si pohrdavě odfrkla. Zjevně nesdílela mužovu vášeň k tvorbě dezertů. Jonathan zaslechl zvenku Harveyho vyvolávat své jméno. Rychle popadl čtyři talířky a vyběhl ven.

            „Tu soutěž mi byl čert dlužný!“ zabručela Stevensonová otráveně.

Nalevo od Yukiko se činili Bradley a James Welshovi. Překřikovali jeden druhého a domlouvali se, zda je nebo není dobrý nápad ozdobit kus dortu nastrouhanou čokoládou.

            „Musíme ji tam dát!“ křičel Bradley fistulí.

            „Ne! Ten dort je přece celej čokoládovej! Co tomu pomůže, že když čokoládu ozdobíš čokoládou?!“

James měl asi pravdu, ale Bradley odmítal ustoupit.

            „Vzal jsem tohle speciální struhadlo na vytvoření dokonalých hoblinek! A nenechám ho ležet ladem jen proto, že ty s tím nesouhlasíš!“

            „Ale, pánové!“ zapředla Linda Lemercierová hrdelním hlasem, který byl zřejmě její doménou. Vkolébala se do garáže na vysokých podpatcích a mířila do svého rohu. Tam, u stolu přiděleném jí, stál mladík a nebývale efektivně se činil. Rozpustil cukr ve vodě, přidal kukuřičný škrob a směs zahřál na teplotu o něco vyšší, než je var. V momentě, kdy tekutina zezlátla, nalil ji ještě horkou do silikonové formy. Počkal chvíli, a z formy pak vyloupl karamelového ptáčka, který vypadal, jako kdyby byl vyrobený z hnědého skla. Ozdobu vmáčkl na vrcholek dokonalého Red Velvet dortu.

            „Není to podvod?!“ prskla Ashley Stevensonová a nenávistně hleděla na perfektně upravenou Lindu, která pro vytvoření dezertu nehnula ani prstem.

            „Uklidni se, drahoušku Ashley,“ doporučila jí přezíravě blondýnka. „V pravidlech soutěže se nepíše, že k udělání dortu si já sama musím umazat drahé šaty. Úplně stačí, že je to můj nápad, o dřinu se postarají mí cukráři.“

            „Neřekl bych, že Red Velvet je váš nápad, drahá Lindo,“ utrousil nesouhlasně James a dokončoval poslední úpravy. „Tenhle dort poprvé hostům podali v Astorii v roce 1920.“

Lemercierová neznatelně zrudla a raději se obrátila k mladíčkovi, který horlivě finišoval cákáním provazců čokolády na sněhobílý talířek. V momentě, kdy zaznělo Lindino jméno, popadla tácky do ruky a vycupitala ven. Ozval se hurónský potlesk.

Oproti ní se Jonathan Stevenson dočkal jen chladného přijetí. Jeho kokosový zázrak porotu nenadchl a ozdobení bílého korpusu s bílým krémem křiklavě zelenou snítkou máty považovala za šlápnutí vedle. Nasupený cukrář hrubě vpadl do garáže, kde neurvale vrazil do Yukiko. Ta se začala překotně omlouvat, když vtom jí zklamaný a uražený Jonathan hlasitě zaječel přímo do obličeje:

            „Uhněte mi z cesty!“

Yukiko smrtelně zbledla a klopýtavě ucouvla. Nelekla se mužovy reakce, ale jeho výkřik zazněl ztichlou místností jako prásknutí bičem a hrozivě ji vyděsil. Srdce, které o sobě doteď dávalo vědět jen slabým dloubáním, se rozbolelo naplno. Už zase cítila svěráky obepínající její vetchý orgán. Cvakly a utahovaly se. Bolelo to. Žena doklopýtala zády ke stolku a narazila do něj. Předklonila se a vtlačila si pěst do hrudníku. Sípavě se nadechovala.

            „Hele, zas tolik jsem toho neřekl, ne?!“ zvolal Stevenson a zaujal obranný postoj. Celý nesvůj těkal pohledem ze zhroucené Yukiko na ostatní osazenstvo garáže. To se okolo nebohé ženy srotilo a začalo ji hromadně opečovávat.

            „Co je vám?“ ptala se Ashley vyděšeně. „Ty blbečku, tys jí snad přivodil infarkt!“ křikla na svého muže stojícího opodál.

            „Léky,“ sípala chraptivě a ukazovala za Ashleyina záda. „Nitroglycerin. Mám ho v kapse džínsů.“

James Welsh rychle přiskočil k židli stojící v koutě garáže. Rozhodně prohmatal Yukikiny džíny a z kapsy vytáhl hnědou lahvičku. Přiběhl s ní zpět.

            „Kolik?“ zeptal se.

            „Dvě tablety,“ sípala a hvízdavě nasávala vzduch do plic.

James vyklepal dva oválky z nádobky a podal se ženě. Ta je rutinním pohybem zasunula pod jazyk a počkala, až se rozpustí. Za pár minut bylo po všem. Dýchala lehce a uvolněně.

            „Co je to?“ otázala se Ashley zneklidněně.

            „Angina pectoris,“ vysvětlila Yukiko a vstávala. „Trpím jí od dětství.“

James hvízdl.

            „Páni,“ utrousil. „Moje máma vždycky říkala, že homosexualita je nemoc. Možná jo, ale určitě se mnou nemává, jako tohle s váma!“

Yukiko se roztřeseně zasmála.

            „Celý tohle klání je na nic!“ prskla náhle Stevensonová. „Soutěž o nejlepší dort! Člověk se sem trmácí stovky kilometrů, a co z toho?! Potká jednu načančanou nánu, dva teplouše, detektiva potížistu a jeho nemocnou manželku, a k tomu ještě mrtvý dítě v pískovišti. Je mi z toho na blití!“

            „Nech toho, ano?!“ křikl Jonathan, vděčný za změnu tématu. To přišlo vhod, pomyslel si. Takhle se nebudu muset detektivově ženě omlouvat. „Nemusela jsi jezdit se mnou!“

            „Ne?! Měla jsem tě nechat ve společnosti tý krávy Lemercierový, viď? To by se ti zamlouvalo! Už loni jsi …“

            „Zavři zobák!“ zaječel hlasitě. Ashley v ten okamžik zmlkla. Chvíli na manžela vzdorovitě hleděla, pak se rozbrečela a utekla zadním vchodem z garáže ven.

Yukiko raději stála k Jonathanovi zády, aby dala najevo, že neslyšela to, co právě slyšela. Přišlo jí to ohromně zajímavé a usmyslela si, že to doma řekne Sonnymu. Do garáže vstoupila pěkná žena středního věku a zmateně se rozhlížela kolem. Byla to Mildred Joshtová, manželka pořadatele soutěže.

            „Děje se tu něco?“ zeptala se opatrně.

            „Nic,“ zahučel Stevenson nenávistně. Otočil se a vyšel ven. Vzápětí se ozval nový obrovský potlesk a Harvey zavolal na scénu Jamese a Bradleyho Welshovi.

            „Vrátil se vám záchvat, má milá?“ zeptala se Mildred udýchané Yukiko.

            „Ano, ale byl krátký.“

            „Přijďte za mnou zítra do butiku. Mám tam speciální směs vitaminů z lékárny. Je hodně účinná.“

V tu chvíli do garáže vstoupila Linda Lemercierová. Tvářila se samolibě a nesla čtyři naprosto prázdné talířky po dezertu.

            „Spořádali to celé, miláčci,“ výskla šelmovsky a společnost dvou dam obdařila zvonivým a smyslným smíchem.