Sonny - kapitola 14 - KONEC

Spěchal na gloucestershirskou policejní stanici. Měl patnáct minut zpoždění, přitom zamýšlel dorazit právě s takovým předstihem.

Vešel do modře natřené budovy a rozhlédl se kolem. Zastavil kolemjdoucího policistu v typické oválné helmě s hvězdou uprostřed.

            „Prosím vás, kde najdu konstábla Dohertyho?“

Mladík se přívětivě pousmál.

            „Ve druhém patře. Ve výslechové místnosti.“

            „Děkuji vám.“

Sonnyho napadlo, že Peter Rhys už se asi probral a konečně ho předvedli. Jen ať zase nemám oplétačky s tím, že jsem mu jednu vrazil, pomyslel si.

Dosupěl do druhého patra a prosvištěl potemnělou chodbou. Na jejím konci narazil na otevřené dveře. Nahlédl do nich a spatřil Dohertyho záda. Poklepal na ně.

            „Á, šéfe. Vlastně – nikdy sem se pořádně nedozvěděl, jakou ráčíte mít hodnost?“

            „Jsem major.“

            „Tak tedy majore,“ opakoval uctivě. „V tom případě ste můj šéf.“

Sonny zvedl obočí.

            „Ano? Co znamená váš konstábl?“

            „No. U nás se to bere za nižší policejní hodnost, někde dokonce za nejnižší. Na úrovni strážníka,“ odfrkl si. „Ale co se délky studia týče, měl bych být poručík.“

            „Tak vidíte,“ hlesl detektiv a zíral před sklo, oddělující jejich kancelář a výslechovou místnost, na Petera Rhyse, „taky jsem byl dlouho poručík. Nic si z toho nedělejte, hodnosti nejsou až tak směrodatné. Hlavně jste komisař, na to nezapomínejte.“

Doherty se pyšně usmál.

            „To sem.“

            „Jak je na tom?“ zeptal se úzkostlivě a pokynul hlavou k zrzkovi za sklem. Bože dej, ať je to jenom naraženina nebo podlitina, modlil se v duchu. Ať to není zlomený nos nebo otřes mozku, to bych zas musel vysvětlovat.

            „Je dobrej,“ houkl konstábl. „Hodil ste s nim vo stěnu slušně. Ale zlomený to nemá. Je jen voblblej a bolí ho palice. Mimochodem, hoďte mi tady podpis na tu smlouvu vo spolupráci,“ hekl a přistrčil k Sonnymu zhusta popsaný papír. Detektiv se ani neobtěžoval ho číst, stále zíral na Rhyse. Poslepu sáhl po peru a podepsal se.

            „Už s ním někdo mluvil?“

            „Chystám se na to.“

            „Mohl bych tam jít já?“

Doherty pokrčil rameny.

            „Jak chcete. Teď už je naše spolupráce oficiální. Já si teda vemu Jimmyho Zurta.“

            „Informoval jste jejich rodiče?“

            „Jo, volal sem s Leroyovejma i Zurtovejma. Konrad Leroy žije jen s mámou, otec jim umřel. Slíbila, že dorazí co nejrychlejc.“

            „A Zurtovi?“

            „Jeho táta mi pěkně nadával do telefonu. Že prej co votravuju jejich kluka. Podle něj je to ten nejslušnější a nejhodnější hoch široko daleko. Melissa Mortonová má asi trochu jinej názor, ale to nechme bejt.“

            „Kdo je Melissa Mortonová?“ ptal se Sonny zmateně.

            „Jedna holka z vesnice. Učiněná bohyně pro svý rodiče. Hezká jak vobrázek a taky nadaná v učení i sportu. Dokud se před rokem nevzhlídla v tom kulturistovi Zurtovi. Stačilo, aby před ní jedenkrát zamával trenkama a už byla v tom.“

Detektiv se zamračil.

            „Kolik jí bylo, proboha?“

            „Voběma třináct. Naštěstí to poznala brzo, tak mohla jít na přerušení.“

Inspektor se zimomřivě otřásl.

            „Zdá se, že v té malebné vesničce se všechno točí kolem sexu,“ podotkl.

Doherty se zachechtal.

            „A kde ne?“

            „Pravda. Tak já se do toho dám.“

            „Jo, já taky.“

Sonny vplul do neveliké výslechové místnosti, kde stanul tváří v tvář Peterovi Rhysovi. Kluk měl nafialovělou podlitinu na levé tváři. Navíc měl také velkolepý nadřazený výraz. Opovržlivě detektiva sjížděl pohledem a do repertoáru přidal ještě posměšný úšklebek.

            „Zdá se, že ti rychle otrnulo,“ podotkl Sonny klidně a usedl naproti zrzounovi.

Rhys se pozérsky opřel na židli a nohy si vyložil na stůl.

            „To ste byl vy, kdo mě praštil? Víte, že vás můžu zažalovat a poletíte vod policajtů jak namydlenej blesk?“

Tenhle parchant je navlas stejný hajzl jako Jerry Igwe, napadlo detektiva podrážděně, ale zatím si zachovával kamennou a neprostupnou tvář.

            „Jo, byl jsem to já. A nepraštil jsem tě. Hodil jsem tebou proti zdi,“ zašeptal sametovým hlasem.

            „Fakt?“ protáhl Peter znuděně a posunul hnáty ještě víc doprostřed stolu. „To teda nechápu proč.“

Sonny dlouho nic neříkal. Klukova opovážlivost podle něj překročila únosné meze, ale nevybuchl. Poprvé za život vědomě potlačil explozi vzteku a radši se nad věcí pořádně zamyslel. Tenhle vocas zabil Clarka Shannona a pokusil se to samé udělat i mému synovi. Vydíral malou Lauru Travalianovou a donutil ji manipulovat důkazy. A navíc je to zmrd. Tak tyto informace dal detektiv na jednu misku vah. Na druhou položil fakt, že kluk je starostův syn a jeho papínek určitě udělá všechno proto, aby se jeho pokladu nic nestalo. Hodnou chvíli zamyšleně přemítal o obou alternativách. Nakonec usoudil, že miska prohřešků je mnohem těžší.

Zničehonic se vymrštil a silným kopancem pod stolem vrazil do nohy židle. Ta i s Rhysem se rychle přesunula přes místnost a tam tvrdě narazila do zdi. Zrzek se jak pytel brambor sesypal na stranu. Ozvalo se duté žuchnutí a překvapený výkřik.

Snad venku nikdo nehlídkuje, modlil se Sonny a se zadostiučiněním hleděl na ryšavce, který se namáhavě zvedal z podlahy. Zkusím to na něj tvrdě, pomyslel si.

            „ZVEDNI TU ŽIDLI A KOUKEJ SI SEDNOUT!“ křikl.

Peter, stále otřesen, mlčky poslechl. Zvedl překocenou stoličku a přinesl ji zpět ke stolu. Pak se na ni sesunul.

             „Krátíte si dlouhou chvíli šikanou svědků?!“ prskl vztekle, ale ostražitě inspektora pozoroval.

            „Ha!“ vyprskl Sonny. „Ty, chlapečku, nejsi svědek. Ty jsi vrah!“

Rhys zbledl a vytřeštil oči.

            „CO TO MELETE?! JAKEJ VRAH? TOMU VAŠEMU KLUKOVI SEM NIC NEUDĚLAL! TO BYLA JEN TAKOVÁ HRA. NEMŮŽU ZA TO, ŽE JI NEPOCHOPIL!“

            „Zavři hubu nebo tě s tou židlí pošlu k zemi znovu!“ zavrčel komisař vztekle.

Zrzek hned zmlkl.

            „O Luigim taky vůbec nemluvím,“ pokračoval. „Mluvím o Clarku Shannonovi, kterého jsi shodil z okna kostelní věže.“

Rhys si posměšně odfrkl.

            „To je kravina. Ten debil mi nestál ani za jedinej pohled. Proč bych ho zabíjel?!“

            „To pověz ty mně. Něčím tě rozčílil? Nadával ti?!“

            „Nebudu odpovídat,“ rozhodl se.

Sonny teatrálně vzdychl a prohledal obě zásuvky stolu. V jedné z nich narazil na spis oběti.

            „Laura Travalianová tě napráskala,“ řekl věcně. „Řekla všechno. O tom, jak jsi ji vydíral. Jak jsi ji nutil falšovat důkazy. O rtěnce Nyx v lékařčině záhonu. Dokonce i o tom, jak tě viděla házet Shannnona z okna.“

            „Pch! Vy fakt budete věřit holce, co policajtům zatajovala důkazy a lhala? Ta asi moc věrohodná není, co?“

Detektiv mlčel. Ten hajzlík má možná pravdu, ksakru! Jediný hmatatelný důkaz je výpověď Laury, která to také mohla říct, aby sama měla šanci na menší postih. Nikde žádné otisky, nic, co by na toho zrzouna přímo ukázalo, hergot! Jediným skvělým svědkem by byl Clark Shannon, ale ten je bohužel po smrti.

Vstal a vyšel na chodbu. Potřeboval se nadýchat čerstvého vzduchu a uklidnit se. Znovu se o něj pokoušela bolest hlavy.

Z vedlejší místnosti přišel konstábl Doherty.

            „Tak jak to vypadá?“ zeptal se.

Detektiv mávl rukou.

            „Ví, že má v rukou trumfy. Nic proti němu vlastně nemáme. Jen tvrzení Laury Travalianové, které vezme za své v momentě, kdy praskne, že sama lhala a manipulovala s důkazy. Hrom aby do toho!“

            „Klid, inspektore. Řešení přináším já.“

            „Ano? Prokrista, řekněte, že jste vytáhl něco z jeho kumpánů!“

            „Jo. Ze Zurta. Jakmile sem mu pohrozil vyhazovem ze školy, disciplinárním řízením a bůhví čím ještě, rozpad se jak vietnamskej barák! Prej si nemůže dovolit další skandál po tom, co proved Melisse.“

            „Ano? A co vám řekl?“

            „Že šestnáctýho seděl doma u voběda, když tu najednou mu volal Peter, že potřebuje s něčim pomoct. Vomluvil se rodičům a šel zjistit, vo co de. Věděl jen, že má dorazit do kostela. A tam našel nám známej výjev. Zrzek se dole pod věží sklání nad mrtvym Clarkem a shání kumpány, kerý by mu s nim pomohli.“

            „Jak to, že je nikdo neviděl?“

            „Měli štěstí, hajzlové. Celá vesnice byla na Joshtově pozemku a čučela na zahajovací ceremoniál k soutěži vo nejlepším dort.“

            „Kromě Laury Travalianové.“

            „Jo, šla se asi kouknout, kde je Clark.“

            „Co bylo potom?“

            „Rhys donutil Zurta, aby mu pomoh vodtáhnout mrtvolu vod kostela. A nejbližší místo bylo dětský hřiště. Jimmy tvrdil, že byl Clark hrozně těžkej. Byli rádi, že tam s nim dosípali. Překulili ho do pískoviště a zahrabali.“

            „Kde byl v tu dobu Leroy?“

            „To Zurt neví. Hned jak Shannona uklidili, běžel domů. Co pak dělal Peter? Nemůže sloužit.“

            „Dobrá. Já promluvím s Konradem.“

            „Přišli Zurtovi rodiče,“ informoval ho konstábl. „Mám jim říct co a jak?“

            „Zeptejte se jich na šestnáctého kolem oběda. Jestli dosvědčí, že byl pryč a za jak slouho se vrátil.“

            „Provedu. Taky se sem žene starosta,“ dodal pohřebně.

            „Jo. To jsem čekal,“ houkl Sonny podrážděně. „Bylo by dobré to z Petera vytáhnout dřív, než sem nakvačí jeho papínek.“

            „Jo. Jimmy Zurt je celej říčnej vypovídat. Chce Rhyse napráskat.“

            „To je fajn. Já ještě zkusím zpracovat Konrada,“ řekl detektiv a vstoupil do místnosti číslo 3.

Konrad Leroy, největší z celé party, seděl způsobně u stolu a odhrnoval si z očí přerostlé prameny blonďatých vlasů. Byl to typický narcis – modrooký a světlovlasý. Měl porcelánovou pleť a ten nejnevinnější výraz v obličeji, jaký Sonny kdy viděl.

Sedl si naproti němu a chvíli vyčkával.

            „Konrad Leroy?“

            „Ano,“ hlesl zničeným hlasem.

            „Víš, proč jsi tady?“

            „Kvůli eskapádě s vaším synem.“

Proč si všichni myslí, že se tu jedná o Luigiho, napadlo Sonnyho popuzeně. Stáhl obočí nevolí.

            „Ne. Kvůli Clarku Shannonovi.“

Kluk se zatvářil vyděšeně.

            „J-já s tím … nemám nic …“

            „Poslyš, nelži. S Jimmym už jsme mluvili. Přiznal, že pomáhal Peterovi odtáhnout tělo na hřiště a tam ho zahrabat.“

Leroy vytřeštil oči. Obličej měl bílý jako křídu.

            „Spojil se Rhys i s tebou?“

Mladík neochotně přikývl.

            „A kdy?“

            „Šestnáctého. Před polednem zazvonil u nás doma. Otevřela máma a podivovala se, jak je špinavý a udýchaný. Já byl naštěstí ve stromovém domku, tak ho odeslala za mnou.“

            „A co ti řekl?“

Konrad na Sonnyho hleděl prosebnýma očima a horlivě drmolil.

            „Že narazil na Clarka náhodou, když si šel do Kulmanovy skříňky pro krabičky cigaret. On s ním má takovou dohodu, víte?“

Jo, pomyslel si detektiv. Umím si tu dohodu představit.

            „A tam narazil na Shannona s rtěnkou na puse a čelenkou na hlavě. Myslel si, že mu hráblo. A on, jako Clark myslím, se najednou na Petera pověsil a chtěl ho líbat.“

            „Cože?!“

            „Jo, přísahám. Tak mi to Pete řekl,“ šeptal blonďák s obličejem staženým odporem. „Prý hulákal, že chce konečně políbit kluka, aby se přesvědčil jestli je nebo není homouš.“

Sonny v ten okamžik netušil, zda sympatizovat s obětí nebo vrahem. Nevěřícně vrtěl hlavou.

            „Pete se ho snažil od sebe odstrčit, ale on k němu byl přisátý jako klíště. Nakonec ho prý od sebe odehnal. Clark ztratil rovnováhu a … a,“ nedokončil. Jen složil hlavu do dlaní.

Detektiva napadlo, že až do této chvíle to vše mohlo být bráno jako neúmyslné zabití. Nebýt té snahy zbavit se mrtvoly.

            „A pak?“ zeptal se dutě.

            „Odtáhli ho společně s Jimmym, tak to říkal. A ke mně do stromového domku přinesl tu Clarkovu hnusnou čelenku!“

Sonny náhle ožil.

            „Kde je teď?“

            „Furt je tam. Zahrabaná pod vyřazenými dekami,“ houkl kluk nešťastně.

Inspektor bleskurychle vyběhl na chodbu.

            „Konstáble?“ zavolal.

Dohertyho hlava vykoukla zpoza dveří.

            „Jo?“

            „Vyšlete své lidi do domu Konrada Leroye. Ve stromovém doupěti tam schovává Clarkovu tiáru.“

Policista uznale hvízdl.

            „Provedu.“

            „Já ještě doklepnu Rhyse.“

Zaplul do místnosti číslo 1 a ihned na Petera uhodil.

            „Oba tví kumpáni tě práskli.“

Zrzek si posměšně odfrkl.

            „Kecáte. To by nikdy neudělali.“

            „Jimmy Zurt ti pomáhal Clarka odtáhnout a zahrabat a u Konrada Leroye jsi schoval jeho čelenku.“

Peter vytřeštil oči a zbledl.

            „TY … TY SVINĚ!“ zařval rozhořčeně a třískl do stolu.

            „Důkazů máme víc než dost, hochu,“ domlouval mu Sonny. „Výpověď Laury Travalianové, Jimmyho Zurta, Konrada Leroye. Čelenka, na které už stoprocentně bude aspoň část tvého otisku, pokud jsi při jejím sundávání nepoužil latexové rukavice.“

Zrzek zrudnul a sklopil pohled.

            „A to nemluvím o výpovědi z mojí strany.“

Rhys prudce zvedl hlavu.

            „PROČ VAŠÍ?!“

            „Pokusil ses zabít mého syna, to dosvědčím. I konstábl Doherty. Navíc jsem tě já a sto padesát dalších lidí viděl v den Clarkovy smrti na pozemku Harveyho Joshta, jak vyhrožuješ, že do těsta hodíš vajgly. Měl jsi špinavé montérky a hlínu za nehty. Nejspíš ses vracel ze hřiště po tom, cos kluka zahrabal.“

Peter Rhys poraženecky zavřel oči. Pohlédl do země a odtud zpět na detektiva.

            „Jste fakt dobrej,“ houkl náhle úplně vyměněným hlasem. Najednou nezněl jako pozér a potížista. Zazníval z něj smutek a rezignace.

            „Díky,“ řekl Sonny. „Tak co? Uzavřeme to?“

Zrzek přikývl.

            „Jo, uzavřeme. Už toho mám až po krk. Slyšim i trávu růst.“

            „Jak to bylo?“

            „To nechutný prase mě chtělo líbat!“ zaječel Rhys s odporem v hlase. „Pověsilo se na mě a pokoušelo se mi strčit jazyk do krku! Bylo skoro nemožný se ho zbavit, inspektore, fakt! A pak – v jednu chvíli – sem asi do něj strčil moc silně. On ztratil rovnováhu a letěl z vokna rovnou dolů.“

Roztržitě si prohrábl rusé vlasy.

            „Kurva!“ zanadával. „Posral sem se strachy. Letěl sem dolů ze schodů a modlil se, ať mě po cestě nikdo nezmerčí. Možná mě vidělo pár modlících se bab, nevim. Ty stařeny snad srostly s těma lavicema v kostele nebo co! Pak sem ho tam viděl rozlámanýho na zemi. Vodtáh sem ho do přítmí a zavolal Jimmymu. Přiběh a pomoh mi s nim na hřiště. Zbytek víte.“

            „Jo, chlapče. Vím. Ten chudák Clark opravdu nevěděl, co si se sebou počít, co?“

Rhys se zachechtal.

            „Jo. Byla to divná směsice buzny a lesby. Neskutečně všechny sral.“

Sonny vstal a urovnával papíry na stole.

            „Za tři dny je mi patnáct. Co se mnou bude?“ 

Komisař pokrčil rameny.

            „Budeš mladistvý, a tedy trestně zodpovědný. Ale to, cos popsal, nebyla plánovaná vražda, ale neúmyslné zabití. Nejsem soudce, ale podle mě dostaneš přinejhorším několik let v polepšovně a nařízené terapie u psychiatra. Nicméně, tvůj otec určitě udělá maximum, aby tě z toho vysekal.“

Vstal a rovnal dokumenty na stole. V duchu se podivoval nad chlapcovou náhlou změnou chování. Předtím to byl nesnesitelný hajzl s plnou hubou drsných keců. Ale něco tím zastíral. I ten incident s Luigim byl spáchán pod vlivem strachu z prozrazení. Dále ho napadlo, že Clark Shannon byl sice oběť, ale jinak byl více než neortodoxní a asi až příliš otevřený a přímý. Vesnice se s tím rozhodně neuměla vyrovnat.

            „Hrozně se mi ulevilo, víte?“ hlesl Peter a zíral na Sonnyho.

            „Ano,“ odpověděl potichu. „To se snažím už třicet let vštípit všem vyslýchaným. Přiznejte se a uleví se vám. Bohužel má úspěšnost se pohybuje někde okolo dvaceti procent.“

            „Sem fakt kurevsky rád, že sem narazil na vás,“ hlesl ještě. „Muset se vypořádat s věčně nasranym páprdou Orwelem, to by mě fakt vomyli!“

Sonny jemně pokýval hlavou.

            „To byla maličkost.“

            „Vy ste učiněnej kliďas,“ dodal Rhys.

Detektiv vyšel na chodbu a propukl v ohromný řehot.

....................................................................................................................

            „Tak si představte, že starosta nepovolá nejlepší právníky v zemi, aby Petera obhajovali!“ volal konstábl Doherty překvapeným hlasem.

Běžel po travnaté pěšině za detektivem a mával papírem, který svíral v ruce.

Sonny zrovna mířil k autu. V půjčovně pořídil ojetý Opel, který ale sloužil dobře. Mohl s ním v klidu dojet do města na větší nákup bez toho, aby poslouchal kašlání svého stařečka Volkswagena doma.

Otočil se na policistu a s tázavým výrazem opakoval:

            „Nepovolá advokáty?“

            „Ne. Klukův čin prej vrhá špatný světlo na jeho funkci, a proto se zasadí vo to, aby si vodseděl, co si má vodsedět.“

            „Řekl mu někdo, že ten hoch zabil neúmyslně?“

            „Jo. Starej Rhys řek, že ničemu takovýmu, jako je neúmyslný zabití, nevěří. Se synem byly vždycky problémy. Měl potíže s kázní a výbuchy vzteku. No chápete to?!“

Komisař se zachechtal.

            „Jo. Věřte mi, že tomu úplně rozumím!“

Konstábl náhle zvážněl.

            „Kdy vodjíždíte?“

Sonny se zachmuřil.

            „Ještě nevím. Zatím jsem o tom doma nemluvil. Nějak se tomu chci vyhnout.“

            „Někdo jako vy by se sem hodil. Všechny byste zmydlil na hromadu!“

Detektiv zahýkal smíchy. Před dvěma dny navštívil první rehabilitační masáž a s radostí seznal, že má na něj blahodárné účinky. Všudypřítomné a plíživé dunění v hlavě bylo fuč.

            „Byl jste moc dobrý kolega, Doherty. Děláte čest našemu řemeslu!“

Policista skromně mávl rukou.

            „Kolik je tomu vašemu šéf inspektorovi?“ vyzvídal Sonny.

            „Přes osmdesát. Nechce se, dědek stará, toho místa vzdát. Ale teď je v Oxfordu, a tam vobjasňuje případ pěti rozčtvrcenejch ženskejch, jak sem už řikal.“

Inspektorovo obočí vylétlo vzhůru.

            „Sériový vrah?“

            „Jo. A furt utíká.

Sonny chvíli mlčel. Doherty si ho prohlížel s leskem v očích.

            „Tak co, majore? Zůstanete tu s náma a pomůžete nám to vyřešit?“

            „Ehm … počkal byste mi s odpovědí do zítřka? Já si jen něco zařídím a zítra vám zavolám.“

Konstábl radostně roztáhl koutky do velikého úsměvu.

            „Samo, šéfe.“ Natáhl k němu pravici. „Bylo mi potěšením s váma pracovat!“

Detektiv mu potřásl nabízenou rukou.

            „U nás na oddělení jsme si mezi sebou říkali ‚příteli‘,“ informoval vyjeveného Dohertyho. „Tak teda ahoj, příteli, já jsem Sonny.“

Konstábl se radostí zajíkl a zesílil stisk pravice.

            „Nazdar, příteli. Já jsem Edwin. To je ale kurevsky super!“

Oba muži se rozesmáli.

•  

            „Tak fajn, ruku nahoru, kdo chce zůstat!“

Yukiko i Luigi zvedli paže do výšky.

            „Výborně,“ zvolal Sonny. Nesmírně se mu ulevilo. „Rozdělení úkolů!“

Manželka a syn se postavili do pozoru a zasalutovali. V očích jim při tom pohrávaly jiskřičky radosti.

            „Ty, šampione, utíkej do kostela říct starýmu Travalianovi, že zůstáváme a vezmeš místo hlavního zpěváka ve sboru!“

            „Jasně, tati!“ vyjekl Luigi a vyběhl ze dveří ven.

            „Ty, lásko,“ pokračoval a ukázal na Yukiko, „vezmi do ruky mobil a zavolej řediteli školy, že tam náš syn bude od příštího týdne chodit.“

            „Ano! A co budeš dělat ty?“

            „Já zavolám Barrymu, aby si mě plukovník ve spisech označil jako detektiva ve výslužbě. Pak brnknu Edwinovi. Máme nějakou práci.“

 

KONEC