O srdci ze zlata / 1. Kiera I.

Kiera Tërrová se rozhlédla kolem sebe. Soix bylo malinké přístavní městečko na samém severu země, které nebylo vůbec ale vůbec zajímavé. Kiera neměla ráda nezajímavá místa.
Vstoupila na molo a vydechla úlevou. Bylo příjemné mít po týdnech na moři zas pod nohama pevnou zem. Byla by ovšem daleko spokojenější, kdyby plavbu absolvovala sama. Vždycky preferovala samotu. Jenomže nyní ji na cestě ze Stockholmu doprovázel mladý švédský šlechtic, pan Lör.
Byla to vysoká čtyřicátnice hustých černých vlasů a ztepilé postavy. Vynikala intelektem a v životě vystřídala mnoho společenských postavení – narodila se jako vesničanka, poté byla několik let markytánkou v několika táborech a díky záchraně králova života se stala jeho zástupkyní a po čase také oficiální milenkou neměla daleko od toho stát se královnou.
To však byly záležitosti minulosti. Dnes, za vlády nového panovníka, s oblibou vyšetřovala různé zločiny. Měla dvě děti, dceru Philippu, narozenou z kratičké lásky, jež kdysi dávno vzplanula mezi ní a jedním vojákem, a syna s antickým jménem Lucius, jehož otec byl Kieřiným tajemstvím. Občas se jí zdálo, že antická jména jsou v její vlasti vcelku oblíbená – mládí znala jednoho vojáka, majora, který se jmenoval Gneus.
Rozhlédla se kolem sebe a snažila se nevšímat si svého společníka. Monsieur Lör přitahoval pozornost. Jeho vlasy byly dlouhé a mastné, zplihle mu lemovaly bledou, takřka nažloutlou tvář, nos měl poněkud delší a hrbatý a údajně i šilhal, čehož si Kiera neměla příležitost všimnout, protože po prvním pohledu na muže se rozhodla vyhýbat se mu co nejvíc. Neošklivila si ho, bylo jí ho vlastně docela líto – na zámku si již navěky musel zvyknout na přezdívku „ošklivý Lör“. Posuzovat lidi podle vzhledu byla vlastnost, kterou Kiera nikdy nechápala. Proč Bůh dal lidem činit tuto nebetyčnou hloupost?
V davu zahlédla svého pomocníka, jehož jí král přidělil. S rukou na jílci rapíru si razil cestu ke své paní. Konečně se k ní prodral, políbil jí ruku a převzal přenosnou truhlici. Přitom šlehl nepříliš přívětivým pohledem po monsieur Lörovi. Kiera nemusela dlouho uvažovat nad tím, proč. Bezpochyby mu naznačoval, že jí měl s truhlicí pomoci on.
„Vítejte doma, madame,“ uvítal Ethan Örmstein Kieru a neopomněl jí zalichotit, že švédská móda jako by existovala jen a jen pro ni, mimořádně jí totiž sluší. Nato se znovu zahleděl na jejího neduživého společníka a neodpustil si uštěpačnou poznámku: „Vám, monsieur, truhlici nevezmu.“
„Ani jsem se neprosil,“ opáčil on.
Trojice zamířila ke kočáru, jenž tu pro ně byl připraven. Kiera Tërrová byla ráda, že si její švédský společník sedl vedle ní a nikoli naproti (ona sama zaujala svou oblíbenou pozici u okna), ale tento pocit radosti trval jen velmi krátce. Neujeli ani míli a mladého Švéda cesta ukolébala k dřímotě. Hlava mu spadla na Kieřino rameno. Zvedla šedé oči v sloup. Snažila se mladíka ignorovat a raději se myšlenkami přenesla k vlastním problémům, zejména naprosto katastrofálnímu výběru střevíců na cestu. Bolely ji nohy a byla si téměř jistá, že si ze Stockholmu přivezla kromě zajímavých novinek pro krále rovněž i nejeden puchýř… Opřela se a odhrnula závěs u okénka. Cesta do hlavního města jim potrvá nejméně dva dny, spíše déle.
Koutkem oka zabloudila na monsieur Löra. Na rtech se mu usadil mírný úsměv. Snad se mu ve spánku zjevily očekávané radostné vyhlídky.

6. srpna 1727, Château La Maison du Roi, Ykkhó

Jakmile kočár zastavil za branou, jako první se z něj vyřítil pan Lör a rozběhl se k zahradám, až za ním jeho modrý kabátec doslova vlál. Kiera, zatímco sama pomalu vystupovala, ho pozorovala s pobaveným úsměvem na rtech a vzpomínala na dobu, kdy jí bylo tolik co nyní jemu. Byly to hezké časy. Zejména noci v králově ložnici…
Zamrkala a lehce se otřásla. Bylo to již dávno pryč. Kiera vždycky žila přítomností a nostalgií opovrhovala, ale v posledních letech ráda vzpomínala na své mládí. Stárnu, pomyslela si.
Král Damon I. Měl tři děti. Nejstarší princeznu Marion měla Kiera moc ráda a tento vztah byl vzájemný. Vždycky se jí se vším svěřovala a Kiera věděla o Marion málem víc než její chůva. Prince Charlese i jeho mladší sestřičku René samozřejmě Kiera rovněž milovala, ale oni ji příliš ne. Alespoň ne tolik jako Marion.
Proto ji velice překvapilo, když kolem ní na chodbě starší králova dcera proběhla bez povšimnutí. Ba dokonce ani když se Kiera otočila a pozdravila ji, nereagovala. Se zářivým úsměvem utíkala po schodišti. Pozorovala ji a postřehla, že drží v ruce knížku. Na poslední chvíli stihla zamžourat na titul: Slovník francouzsko-švédský. Nejspíš mířila za panem Lörem, jejím lektorem skandinávského jazyka. Musela švédštinu vskutku milovat…
Damon I. Očekával svoji zástupkyni ve své kanceláři. Kiera se s ním podělila o zážitky ze Švédska a on spokojeně odvětil: „Jsme rádi, že jste se stihla vrátit v den zásnub našeho syna. Alespoň nepřijdete o slavnost.“
„Jistěže,“ odvětila.
„Nepůjdete se převléknout?“ optal se po chvíli panovník.
Povytáhla v údivu obočí. Podobné podivné otázky jí kladl už pár měsíců. „Myslela jsem, že zůstanu takhle… Monsieur Örmstein říkal, že mi to sluší.“
„Monsieur Örmstein má pravdu. Vám by nicméně slušelo cokoliv.“
Kiera mlčela. Nalila si vína a odebrala se na terasu. Postavila sklenici na široké kamenné zábradlí a zahleděla se do zahrady. Po cestě kolem růžových keřů právě procházela starší králova dcera po boku pana Löra, on jí cosi švédsky vykládal a ona každou chvíli nahlížela do slovníku. Kiera postřehla, že má levou ruku ovázanou, což ještě na chodbě neměla. Paprsky zapadajícího slunce se odrážely od jílce a koše fleretu pana Löra a odhalovaly krůpěje krve, jež jej třísnily. Kiera si podepřela bradu a zauvažovala, jestli v tom nemůže být souvislost…
Lör vytrhl princezně slovník z ruky a se smíchem se rozběhl po anglickém trávníku, Marion se na něj zamračila a hned vyrazila za ním, aby se knížky opět zmocnila. Proběhli kolem mladší princezny René, která si na mole nad rybníkem povídala s kapitánem královské gardy. Zjevně ji čímsi pohněval, neboť do něj plnou silou vrazila a on zmizel pod hladinou. Několik minut ovšem trvalo, než dívce došlo, že pouze nepředstírá, že neumí plavat, a skutečně se topí. To už do vody skočil pan Lör, aby kapitána zachránil.
Vylezli z rybníka, otřepali se a gardista hned zamířil do zámku. Mladý Švéd se vrátil k Marion, která vítězoslavně mávala nad hlavou slovníkem a zjevně se přeřekla, neboť se dal ještě za chůze do smíchu, až se mu v očích objevily slzy. Objal ji, ale ona ho od sebe odstrčila. Hned však pokračovali bok po boku v procházce.
Kieře se zdálo, jako by se keř nedaleko nich pohnul. Zamrkala, ale nebylo pochyb. Listoví se nadzvedlo, až odhalilo dvě svalnaté nohy obepnuté bílými punčochami v zlatých střevících. Udělal několik kroků a pak se stal zas jen obyčejným keřem. Žena na něj hleděla takřka s ústy dokořán. Náhle kolem prošel zahradník, svlažil milý keřík vodou z konve a pokračoval dál.
Kiera Tërrová se rozesmála. Obrátila sklenici dnem vzhůru, aby ji zbavila obsahu, a pomyslela si, že už by neměla pít.