O srdci ze zlata / 2. Marion I.

Jakmile ji služebná zpravila o příjezdu královy zástupkyně, vrhla se princezna Marion všecka rozzářená k oknu. Krátkým pohledem zkontrolovala zahradu, v zrcadle se ujistila o svém bezesporu bezchybném vzhledu a rozběhla se z komnaty jako vítr. Nebyla to však Kiera Tërrová, kdo vyvolal úsměv na jejích rtech.
Byl to monsieur Lör. Milovala ho nade vše, jen to ji děsilo, aby se o jejich vztahu nedozvěděl její otec. Dost možná, že už to věděl… ať už ano, nebo ne, zatím jí to nedal ani náznakem najevo, a tak se princezna nehodlala svého milence vzdát. Krátce zauvažovala, zda by se ho vzdala, kdyby si ji zničehonic král zavolal a konfrontoval ji s informacemi o jejich románku, ale pak to rázně odmítla. Pana Löra se nikdy nezřekne.
Uvědomila si, že v pokoji zapomněla slovník, a tak se pro něj musela vrátit. Lör sice uměl francouzsky, nicméně jen málokdy to dal najevo, přinejmenším ní.
Po cestě do zahrad se na chodbě div nesrazila s Kierou Tërrovou, ale nevšímala si jí. Rozrazila vrata a přihnala se zahradou k jejich obvyklému místu.
Byla to kovová mříž oddělující okrasnou část zahrady se záhony různobarevných květů od parku s rybníkem a bludištěm živých plotů. Večer byl teplý a ona na sobě neměla nic než jednoduché šaty bílé barvy, které jí odhalovaly ramena a značnou část ňader.
Na protější straně se na kamenný podstavec vyhoupl mladý Švéd a sevřel mřížoví, prsty druhé ruky obtočil kol zlatého přívěsku ve tvaru srdce, jenž mu na jemném řetízku visel kolem krku. Dychtivě na princeznu hleděl očima stejně tmavýma jako jeho vlasy. „Marion…“ vydechl. Postřehla, že se chvěje touhou i vzrušením. Usmála se a položila své dlaně na jeho.
„Marion!“ špitl znova a v tom jméně zaznělo drnčivé skandinávské „r“. posunul ruce výš a nohou se zapřel o jednu z kovových ozdob.
„Proboha, co to vyvádíš?!“ zvolala, ovšem přitom se smála. „Přestaň, zabiješ se, slyšíš?!“
Nepochybně ji slyšel, nicméně neposlouchal. Hbitě se vyšvihl vzhůru a zdolal nízkou překážku bez obtíží. Na druhou stranu se přesto nedostal bez újmy. Zklamaně pohlédl na roztržený kabátec. Dívka okamžitě vytušila, že si u dvora brzy získá novou přezdívku „otrhaný Lör“.
Přistoupila k němu a pohladila ho po líci. „Blázínku,“ pousmála se. Objal ji a sjel po jejích zádech až dolů. Sevřela jeho tvář v dlaních a políbila ho. Pak se ale odtáhla. Položila mu ruce na boky a nechtěně zavadila o jílec fleretu, jenž mu visel u opasku. otevřel jí na dlani ranku. Lör se sklonil a lehce jí dlaň políbil, pak vlastním fiží zranění ovázal. Znova ji chtěl začít líbat, ale ona ho zarazila. „Ne, prosím. Tady ne,“ hlesla. „Někdo by nás mohl vidět. Támhle například jde zrovna má sestra.“
„Dobře,“ řekl se špatně skrývaným zklamáním v hlase. „Projdeme se?“
„Ráda.“ Přijala jeho rámě a společně zamířili k rybníku. Procházeli se dlouho, mladý cizinec dokonce zachránil život kapitánovi gardy, čímž si získal princeznin neskrývaný obdiv. Po půl hodině se však musela jeho společnosti na chvíli vzdát, neboť byl čas jít se chystat na slavnost.

Do sálu vstoupila Marion ze tří králových potomků jalo poslední. Mladý Charles seděl po boku své nastávající a René jako by kohosi vyčkávala u stěny. Damon I. líbal Kieře Tërrové ruku a jeho manželka si zase povídala s hrabětem de Montefailles, významným šlechticem a členem královské rady.
„No tak kde je?!“ vykřikla snoubenka mladého králevice.
Jako na zavolanou vstoupil do síně Kieřin pomocník, Ethan Örmstein, ačkoliv jemu ta slova nepatřila. Nepatřila ani kapitánovi, který vešel o několik minut později, to už se jeden z přítomných rozhodl ukončit napjaté mlčení a počal hrát na housle. Gardista zamířil k René a dělal, jako by mu vůbec nevadilo, že ho před necelými deseti minutami shodila do rybníka. Převlékl se do suché uniformy, ale vlasy měl stále mokré a zplihle mu visely přes ramena.
A pak konečně vstoupil ten tolik očekávaný, na nějž se upřely zraky všech přítomných. Tmavé vlasy překryl módní bílou parukou svázanou do culíku na záda a vypadal náhle úplně jinak. Upřel se naň i zrak Marion. Otočila se na něj s úsměvem a slovy: „Monsieur Lör, dal jste si na… čas…“ Jakmile ho spatřila, vykřikla, odskočila a skácela se k zemi. Ethan Örmstein ji na poslední chvíli chytil. během necelé minuty se stalo mnoho věcí těsně po sobě.
„Čichací sůl! Doneste čichací sůl!“ vzkřikl muž a lehce pleskal dívku přes tváře. Všechny oči se zabodly do monsieur Löra, stojícího jako socha uprostřed místnosti. Jednou rukou si tiskl ránu v trupu, z níž zprudka vytékala krev, vsakovala se do jeho růžového kabátce, kalhot i bělostných punčoch a barvila je rudě.
Vše umlklo. Houslista přestal hrát, královna i král se přestali bavit. Do nastalého ticha zazněla série zvuků sestávající z tříštění skleniček a několika výkřiků zakončená dvojitým tlumeným žuchnutím dvou těl, jež bez varování v mdlobách klesla na vyleštěnou mramorovou podlahu.
První byl sám pan Lör.
Druhý byl Albert de Montefailles.