O srdci ze zlata / 3. Pan Lör I.

Kiera Tërrová zastihla princeznu v její komnatě. Seděla u toaletního stolku a právě si na rty nanášela růž. Zahlédla v zrcadle její odraz a oči se jí naplnily čerstvými slzami. „Am?“
„Am?“ podivila se Kiera. „Kdo je Am?“
„To je jméno monsieur Löra!“ Marion se zoufale snažila zakrýt podráždění. Ta žena neznala ani jeho jméno!
„Ach tak…“
„Zapřísahám vás, nenapínejte mne!“ obrátila se k ní ona. „Žije?“ Nedokázala si vůbec představit, co by dělala, kdyby zemřel. A ani si to představovat nechtěla.
„Žije. Prozatím.“ Zahleděla se na Marion. Když už byla předtím řeč o jménech, k princezně se to její podle názoru Kiery vůbec nehodilo. Kdyby se jmenovala třeba Giselle nebo Antoinetta... Nebo René, i když to bylo vlastně již jméno její sestry...
Z myšlenek ji vytrhlo zaklepání. Do komnaty nahlédl Ethan Örmstein. „Omlouvám se, Výsosti, že ruším, ale Jeho Veličenstvo se shání po mé paní,“ oznámil.
Damon I. přecházel nervózně sem a tam přede dveřmi ložnice pana Löra. Měl opravdový strach. Když k němu přišla jeho zástupkyně, ponuře pronesl, aniž by zastavil: „Buďte tak laskavá a otevřete dveře, nebo je vyrazím.“ Kiera se mu zadívala do očí. Za ta léta ho poznala dost na to, aby věděla, že nežertuje. Muselo se jednat o něco nesmírně závažného. Mírně nadzdvihla obočí, ale poté přešla ke dveřím a rázným pohybem je rozevřela.
Vešli dále. V ložnici na lůžku leže zraněný se smrtelně bledou tváří a muž u stolu míchal jakýsi lektvar. Král zamířil robnou k oknu a dokořán je otevřel. Pak se obrátil na onoho muže.
„Felčar?“
Zdvihl hlavu. Krátce poklekl, přiložil rty k prstenu na Damonově ruce a opět vstal. „Stojí před vámi, můj pane.“
„Jak jsou na tom monsieur Lör?“
„Prozatím nepříliš dobře…“
„Přežijí?!“ naléhavě vyhrkl on.
Lékař pokrčil rameny. „Těžko říct. Zranění monsieur Löra je zlé, ztratil značné množství krve. Je ale mladý, myslím, že – “
Nedořekl. Mladík procitl a posadil se. Z obličeje mu v ten moment vyprchala všechna barva. Doktor k němu okamžitě přiskočil, položil mu ruce na ramena a donutil ho, aby si znova lehl. „Ani hnout!“ zpražil ho stroze. Pak se obrátil na panovníka. „Potřebujete ještě něco, nebo se mohu věnovat pacientovi?!“ skoro vyštěkl.
Damon I. se lehce usmál. „Samozřejmě, vidím, že to s nimi nemají právě lehké.“ Přistoupil těsně k němu a vtiskl mu do dlaně měšec. „Teď jim něco povíme a chceme, aby si to zapamatovali. Ať se stane cokoliv, ten Švéd musí přežít. Rozumíme si?“
Pomalu přikývl. „Udělám, co bude v mých silách.“

Na jeho přání následovala hraběnka Tërrová svého pána do jeho kanceláře. Usedl ke stolu, nalil si vína a vypil číši na ex. Znova si dolil, upil a zhluboka si povzdechl. Ani své zástupkyni nenabídl, aby se posadila, ani se nezeptal, zda by si víno nedala i ona.
Kiera začala být také značně nervózní. „Pane? Co se děje?“
Vstal a vypadal sklíčeněji než předtím. Mávnutím ruky jí poručil, aby se posadila na jeho původní místo. Sám počal přecházet po jizbě a v prstech si hrál se sklenicí. Spustil:
„Am Ingmar Lör. Syn významného stockholmského aristokrata, bratr diplomata a v neposlední řadě lektor naší dcery. Jestliže zemřou, bezpochyby dojde k válce. A to si nemůžeme dovolit…“
„Lékař přeci říkal, že – “
„Že by měl být v pořádku, jsme si toho vědomi.“ Významně vztyčil ukazovák. „Pokud nedojde ke komplikacím.“
„Pokud nedojde ke komplikacím.“
„My nemůžeme znova válčit, proboha!“ vypěnil. „Těch deset let předtím nám bohatě stačilo. Mír musí vydržet víc než pět let!“
„Vy se opravdu obáváte nové vojny?“
„Jistěže! Švédi nenechají vraždu monsieur Löra bez povšimnutí!“
„Vraždu?“ Kiera se zamračila.
„Nerozumíme jejich zmatku, madame Tërrová. Samozřejmě, že vraždu, jak by to nazvali oni? V salonku před síní, kde se bál konal, byla nalezena krev. Nepochybujeme, že kdyby existoval způsob, kterak prokázat, že patří tomu Švédovi, pak by nám to potvrdil, že náš předpoklad je správný. A propos, zmizel Lörův přívěsek.“
„Přívěsek?“
„Dostali jej od naší starší dcery. Prve jsme řekli, že byli její lektor, tak trochu jsme lhali. Ve skutečnosti spolu měli bližší vztah. Byli milenci.“
„Jak to víte? Dal jste je snad sledovat?“ Kiera si vzpomněla na večerní výhled z terasy a pohybující se keř.
„Ne, přišli jsme na to sami.“
Přikývla. „Tedy je možné, aby důvodem… vraždy monsieur Löra byl onen přívěsek? Má takovou hodnotu? A opravdu zmizel, není jen v jeho komnatě?“ zapochybovala.
„Jejich ložnici jsme dali prohledat, ta cetka tam nebyla,“ ušklíbnul se vladař. „Jestli má takovou cenu? Pokud chtěl někdo monsieur Lörovi opravdu ublížit, pak představoval cestu. Pro něj měl zejména citovou hodnotu, domníváme se, nicméně jinak… Byl to obyčejný zlatý přívěsek, tak posoudí sami.“
Kiera si o svém vladaři pomyslela cosi nepříliš pěkného, ale nedala nic znát. Nahlas vyslovila jinou ideu, jež se jí zrodila v hlavě: „Možná… Co když nechtěli ublížit Lörovi, nýbrž vaší dceři?“
Damon I. zavrtěl hlavou a tiše zasyčel: „To by si nikdo nedovolil.“
„Dovoluji si nesouhlasit, někteří lidé – “
Panovník ji gestem umlčel. „Nechceme víc slyšet. Mají mé povolení vyslýchat kohokoli a cestovat kamkoli. Žádám jediné – zprávu, kdo zranil monsieur Löra. A kdyby přitom našli i ten šperk, my i naše dcera jim budeme velmi zavázáni. Pokud by nedej Bůh Löe zemřeli, snad se vyhneme nejhorším následkům, když do Švédska vydáme jeho vraha.“
Kiera mlčela.
„Proklínám jeho vraha, proklínám!“ zuřil on. Než však stačil pokračovat, kdosi zaklepal a do pracovny vstoupily dvě jeho starší děti. Marion k němu přiskočila, klekla a zlíbala mu ruce.
„Otče, nemůžeme v oslavách přeci pokračovat! Ama někdo těžce zranil! Máme se snad nad tím radovat? Co by tomu řekli Švédi, že tento incident tak okázale přehlížíme?!“
„Já se svou sestrou nesouhlasím, papá,“ ozval se Charles. „Sešlo se tolik hostů, nemůžeme je teď vyhodit!“
Princezna se na něj zle zadívala. „Kdyby vám tak aspoň stejně záleželo na monsieur Lörovi, vznešený bratře, jako vám záleží na těch hostech.“
„Co já, to vám, drahá sestřičko, na ošklivém Lörovi záleží přespříliš.“
Opět někdo zaklepal a nahlédl komoří. „Nerad ruším, Veličenstvo, ale chce s vámi mluvit jakýsi mnich.“
„Mnich?“ Damon I. pozdvihl obočí. „Uvedou je.“ Pak gestem poslal své děti pryč, ovšem Kieře pokynul, aby zůstala.
Vstoupil mladík ani ne dvaceti let, oděný v řádovém rouchu zářivě bílé barvy se zeleným křížem svatého Lazara na hrudi. Měl světlé vlasy a opálenou pleť a představil se jako novic Marcus.
„Posílá mne můj opat, Veličenstvo,“ spustil. „Otec Sebastián žádá příjezd Kiery Tërrové, prý věří jen jí. Snad by mu dokázala pomoci. Víte, před několika hodinami k nám přinesli zraněného mladíka, pár vesničanů ho prý našlo v Jižních skalách, ale tamní lékař nad ním jen zalomil rukama. S tím se však nehodlali smířit, a tak ho dopravili k nám. Když ho otec Sebastián uviděl, poslal nás pryč a prohlásil, že se o něj bude starat sám. Vzal si ho i k sobě do cely. Pak si mne zavolal a nařídil mi, abych jel sem.“
„Já jsem Kiera Tërrová,“ řekla Kiera, „a pakliže můj král dovolí, ráda vašemu opatovi pomohu.“
„Co bychom nedovolili…“ zabručel panovník.