O srdci ze zlata / 4. Ethan I.

Ethan Örmstein se opřel o stěnu chodby a těžce si povzdechl. Samozřejmě si plně uvědomoval vážnost nastalé situace, to mu však nezabránilo, aby měl na svou paní vztek. Zatímco ona si jede na návštěvu kláštera – mimochodem mužského – on musí pátrat po pitomém šperku nějakého pitomého Švéda! Bylo mu přes čtyřicet let a rozhodně si uměl představit pohodlnější řešení krádeže než trávit několik dní v sedle. Ani nevěděl, kde by měl s pátráním vlastně začít. Zlatý šperk ve tvaru srdce mohl být kdekoli. Buď byl pachatel lakomý a ponechal si jej, anebo přívěsek výhodně zpeněžil v některém zlatnictví. Buď riskoval a prodal jej přímo v hlavním městě, nebo s ním už zamířil někam úplně jinam. Ethan si uvědomil, že před ním ovšem zločinec nemá valný náskok. Snad by jej ještě mohl v nějakém městě dohonit. Ovšem kterým směrem se asi vydal? A co když ani vůbec neutíkal? Co když je stále na zámku? Došlo mu, že tato možnost není nikterak nepravděpodobná. Garda zablokovala výhody jen několik minut po incidentu, neměl by kudy proklouznout.
Znovu vzdychl. Čím déle o tom přemýšlel, tím více záviděl své paní. A taky se na ni víc a víc zlobil, neboť ona odjela na Bůh ví jak dlouhou dobu a nechala mu tu na krku ošemetný případ, dokonce atentát. Pak si ale pomyslel, že se možná jedná o zkoušku jeho schopností vyšetřovatele, a jeho vztek byl rázem tentam. Umínil si, že jí ukáže, že je hoden jejího obdivu.
Ethan Örmstein pocházel z Pruska, jeho rodina se sem přestěhovala, když mu bylo nějakých šest let. Původně se jmenoval Ernest, ale jakmile dospěl, změnil si jméno na gonské Ethan. Byl voják tělem i duší, přestože již více než dvacet let neměl s armádou nic společného. Jakmile vstoupil do služeb hraběnky Tërrové, plně se své práci oddal. Byla to pro něj veliká čest, sloužit králi, byť nepřímo. Vysloužil si titul rytíře, ale nikdy necítil potřebu se jím ohánět. Na rozdíl od své paní, která jako by se tím, že je hraběnka, téměř chlubila.
Odlepil se ode zdi. Rozhodl se zeptat se princezny na to, zda měl Am Lör nějaké nepřátele, byl koneckonců jejím učitelem a znala ho lépe než většina jiných lidí na zámku.
vstoupil do její komnaty. Byla prázdná. Nervózně přešlápl a rozhlédl se. po pokoji. dvě okna orientovaná na západ nabízela výhled do malebných zahrad, pod nimi se bylo lze posadit na dvě truhlice. naproti stěnu narušovaly francouzské dveře vedoucí na ochoz vnitřního nádvoří. třetí dveře se nacházely naproti Ethanovi vedle toaletního stolku a širokého lože s těžkými sametovými nebesy, rudými jako krev. Na lože si odložila ručně malovaný porcelánový talířek plný koláčků Stěnu po Ethanově levici zkrášloval portrét princezny Marion coby dítěte a pod ním krb. Uprostřed komnaty stál stůl, který upoutal Ethanovu pozornost. byl z černého ebenu a topil se pod hromadou pergamenů zatížených kalamářem, husím brkem a perořízkem, v rohu ležela miska s napůl rozteklou voskovicí a vedle cvikr. co však muži vyrazilo dech, byla mísa citronů.
Citrony? Proč je tu měla? Cožpak je jedla? představil si, jak sedí u stolu, cosi píše a najednou vztahuje ruku a zakusuje se do toho exotického ovoce. Jak jí po bradě stéká odporně kyselá šťáva a jak odhazuje přes rameno zářivě žlutou kůru… Rychle odvrátil pohled.
Záhy vstoupila dívka. „Co tady děláte, monsieur Örmstein?!“ otázala se nelaskavě a ztuhla ve dveřích.
„Odpusťte, má paní,“ vyhrkl, „rád bych se vás optal na několik věcí týkajících se pana Löra…“
„Když to musí být… Možná vám dám přinést víno, protože tady zdá se budeme dlouho,“ pronesla a zavolala služebnou. sama však víno odmítla a poručila si jen vodu. Zula si střevíce, uvelebila se na posteli a strčila si do úst koláček. Rozmarně mu pokynula, aby se posadil na truhlici.
„Jak dlouho ho znáte?“
Našpulila rty. „Asi… rok?“ odtušila, a poněvadž nejspíš rychle pochopila, že by se pravdu o jejich vztahu beztoho jednou dozvěděl, dodala: „Ale spolu jsme byli asi tři měsíce.“
Ethan povytáhl udiveně obočí. o tom, že Marion a pana Löra pojí hlubší vztah než jen ten panující mezi učitelem a jeho žákem, mu už něco nastínila jeho paní, ale nedomníval se, že by na tom skutečně bylo něco pravdy. nekomentoval to však a raději se hotovil položit další otázku, jako by to přeslechl: „Měl nějaké nepřátele?“
„O tom já nic nevím, pane Örmsteine, bohužel.“
„Upřímně jsem doufal, že mi něco prozradíte,“ lehce se usmál on. „Když nic nevíte, musím se ptát na věci, do kterých mi podle vás nic není. Kdy jste se dala s monsieur Lörem dohromady?“
„Máte pravdu, pane, do tohohle vám skutečně nic není. A pak, už jsem to říkala, tuším, že jsme se… dali dohromady, jak vy to nazýváte, přibližně čtvrt roku zpátky.“ Bezděky si položila ruku na břicho. „Možná dva měsíce, nevím. Dvořil se mi již za života mého manžela, budiž mu zem lehká. Jak jistě víte, byla jsem krátce vdaná. můj choť však zahynul na moři, král ho poslal do Anglie a on se za bouře utopil…“ Zlomil se jí hlas. Roztřásla se a posela ji husí kůže. Ethan přikývl na znamení, že mu to stačí, vstal a přehodil jí přes ramena vlastní brokátový kabátec.
„Už vás nebudu obtěžovat, mademoiselle,“ řekl jemně. „Jen mi dovolte ještě poslední otázku. Sama jste mi řekla, že se vám Lör dvořil už v době, kdy váš choť žil. Není možné, aby ho nějakým způsobem sprovodil ze světa sám Am Ingmar kvůli tomu, aby se vás zmocnil?“
Zprudka se posadila. „No to tedy rozhodně není!!“ hájila ho. „A myslím, že už byste opravdu měl jít.“
„Zajisté, Výsosti.“
Tiše poděkovala a rozrušení zahnala dalším přívalem koláčků. „To to okno,“ zamumlala. „To pitomé otevřené okno. Mrznu.“
Ethan jí musel kabátec zase vzít, neboť se hotovil k odchodu. poděkoval jí za informace a jizbu opustil. vyčítal si, že jí vůbec poslední otázku pokládal. ostatně celá návštěva princezny mu připadala zpětně jako ztráta času. neprozradila mu nic, co by již nevěděl. Jak neochotně mu odpovídala… Ještě snad čekala, že se jí omluví za každý dotaz… A celou dobu do sebe házela ty malé koláčky. S kabátem přes rameno vyrazil po schodech dolů. hřálo ho víno, jež mu princezna nabídla. škoda, že si nedala také. Vzpomněl si, jak pociťovaný chlad svedla na pitomé otevřené okno…
Zastavil se a vytřeštěně se obrátil ke dveřím její ložnice. vždyť to okno bylo zavřené! Obě okna! Vybavil si, co učinila, když se jí zeptal, jak dlouho se scházela s tím Švédem. Dílky skládanky do sebe začaly zvolna zapadat. Ethan si ovšem nebyl jist, zda tento potenciální objev může souviset s napadením Löra.
Navštívil písaře, aby mu vystavil průvodní list, převlékl se z plesového oděvu a vyměnil fleret za těžký vojenský rapír. Nazul vysoké boty a na hlavu narazil třírohý klobouk. Pak si ve stáji vybral koně a vyrazil do noci. Rozhodl se přenocovat v hostinci ve městě. Doufal, že bude ještě otevřeno.

Když vstoupil, přibližně třicetiletá šenkýřka se k němu ihned vrhla. Donesla mu pečenou rybu s bramborami a pivo. Ethan ochutnal a zkřivil obličej, ale zaplatil. Zničehonic za sebou uslyšel: „Dám si totéž co tady pán.“
„Být vámi, vyhnu se zdejšímu pivu,“ pronesl a obrátil se na návštěvníka. Měl na sobě podobné oblečení jako on, jen v béžové barvě, a také mu visel u opasku kord. Na hlavě mu seděla světlá paruka a na ruce se mu blýskal prsten. Nepochybně byl šlechticem.
„Díky za radu,“ lehce se usmál. „Jsem tu poprvé.“
Ethan si k němu přisedl. „Odkud jste?“
„Přijel jsem z Francie před několika dny. Hledám svou sestru…“ Umlkl. „Prozradil jsem víc, než jsem měl. Omlouvám se. Měl byste si odsednout, monsieur. Kdyby vás se mnou viděli, hrozilo by vám nebezpečí.“
„Proč? Někdo po vás jde?“
„Ano,“ přitakal po chvíli váhání.
„Sloužím králi,“ ukázal mu glejt Ethan, „mohu vám pomoci.“
Mladý muž zavrtěl hlavou. „Bohužel ani služba u krále dnes nezaručuje, že je člověk důvěryhodný.“
„Chápu,“ usmál se Ethan. Chvíli přemýšlel a pak zašeptal: „Sloužím hraběnce Tërrové. Jistě víte, o koho jde.“
Při zvuku toho jména sebou muž trhl. „Kiera Tërrová…“ Na okamžik přivřel oči, jako by vzpomínal. „Věřím vám, monsieur. Znal jsem ji, když jsem býval malý, vídal jsem ji často. Otec nás s bratrem občas brával na Château La Maison du Roi.“
„Myslel jsem, že jste Francouz,“ podotkl Ethan.
„Narodil jsem se tady. Obávám se, že právě proto mne chce někdo zabít.“
„Tomu nerozumím.“
Aristokrat se rozhlédl kolem. „Pojďme někam jinam,“ hlesl. „Je to dost delikátní téma.“
Když Ethan vstoupil do jizby, kterou si zde pro dnešní zbytek noci pronajal, div ho netrefil šlak. Podlaha vrzala při každém jeho kroku, až se bál, aby se nepropadl dolů do šenku. Postel byla úzká a tvrdá, ale to mu nevadilo. U armády se naučil usnout prakticky kdekoliv. Natáhl se na ni a pozoroval strop, po kterém sem a tam běhaly mouchy, jako by závodily.
Záhy po Ethanovi vstoupil i jeho společník. „Otec Kieře důvěřoval a ona důvěřuje vám. Nemám důvod něco vám tajit. Mé jméno je Alexandr, ale víc vám patrně prozradí to mého bratra, jenž nosí jméno našeho otce. Pierre-Louis.“
„Takže nebezpečí vám hrozí, neboť jste královské krve,“ na to Ethan.
„Ano. Někdo se o naší cestě sem musel dozvědět a špatně si vyložit její důvod.“
„Myslí si, že se chcete zmocnit trůnu, na což byste měl právo,“ odtušil on.
„Vaše rty vyřkly pravdu.“
„A pravý důvod vaší návštěvy Gon?“
„Jedeme sem pro naši sestru, je v klášteře, ale ve Francii náš přítel hledá choť. Rádi bychom ho zvali švagrem. Monsieur, přísahám na svého otce, že o trůn nemáme sebemenší zájem!“
„Tušíte, kdo vám usiluje o život?“ zeptal se Ethan.
„Nemám nejmenší ponětí. Ale vím, že může zaútočit kdykoliv. A nebudu vám lhát, monsieur, mám strach. Mám v Paříži ženu a dcery, chci se k nim vrátit živ a zdráv. Lituji, že jsem sem bral i bratra.“
„Váš bratr je tu s vámi?“ Ethan si už předtím všiml, že muž mluví v množném čísle.
„Zůstal v Agoulle, nebylo mu dobře.“
„Víte co,“ prohlásil monsieur Örmstien. „Máte zde pokoj?“
„Ano,“ přikývl Alexandr.
„Vyměníme si oblečení a já za vás půjdu do vašeho pokoje. Tady vám nic hrozit nebude. Pokud jste mi řekl pravdu, jste nevinný a já vám rád pomůžu dostat se do Francie živý.“
„Jsem vám zavázán. Já i má rodina.“
Ethan nakonec spočinul na lůžku v cizí jizbě, ale spát nedokázal. Byl rád, že mu Alexandr začal věřit, ale chápal jeho prvotní nedůtklivost. Uvažoval, co by se stalo, kdyby nebyl králi ani své paní loajální. Zabil by ho rovnou, nebo by ho nechal v iluzi bezpečí déle? Jak si vůbec člověk může být jistý, že osoba, jíž věří, ho nezradí? A může si být vůbec někdy jistý?
Z myšlenek ho vyrušilo zavrzání podlahy. Okamžitě stál na nohou a v ruce svíral obnažený rapír. V jizbě bylo šero, a tak mu neznámý nemohl vidět do obličeje a identifikovat, že se nejedná o jeho skutečný cíl, stejně tak ovšem nepoznal ani Ethan útočníka. Jeho sok se na něj vrhl a i on měl zbraň. V pokoji ovšem nebylo dostatek místa pro souboj. Ethanovi se povedlo nepřítele zatlačit zpátky mezi dveře pomocí dýky. Trvalo mu jen o pár vteřin méně pochopit, že dlouhý kord je mu k ničemu. Tím získal proti útočníkovi převahu. Jednou ranou ho zasáhl do trupu, ale zranění bylo pouze povrchové. Stačilo však na to, aby muž vzal nohy na ramena.
Ethan si znova lehl, meč schoval pod sebe a brzy usnul. Poslední, co si pamatoval, byl ponocný oznamující půlnoc.