O srdci ze zlata / 5. Alexandr I.

7. srpna 1727, Ykkhó, Gony

Alexandr d’Agoulle nemohl spát. Převaloval se na nepohodlné posteli z boku na bok a uvažoval, zda udělal dobře, když počal Ethanu Örmsteinovi věřit. Musel se mít na pozoru, ne začít naivně důvěřovat prvnímu člověku, který na něj promluví. Už dávno není malý kluk. Co jestli mu Ethan nechce pomoct, jak tvrdí? A nebyl by už v takovém případě Alexandr dávno mrtvý? Proč jen musí být život tak nechutně složitý?!
Přemítal, jak se vede bratrovi. Na tvrzi Hulé se jistě zotavuje a těší se, až pro něj Alexandr přijede a vrátí se i s jejich sestrou do Paříže. Myslel na svou ženu. Po letech soužití si na ni zvykl a snad se do ní i pomalu zamiloval, aspoň si to myslel. Byl s ní oficiálně ženatý šest let a povila mu dvě zdravé dcerky, doufal, že v budoucnu se od ní dočká také aspoň jednoho syna. Také jeho bratr měl dceru. Oba dva si přáli vrátit se ke svým chotím. A tušil, že jeho bratříček jistě také ke své milence. Podle toho, co se od různých lidí dověděl o svém otci, soudil, že po něm jeho bratr zdědil víc než jméno a vzezření.
Všude panovalo ticho. Alexandr zkoušel všechno možné, ale ne a ne usnout. Už si zoufal, věděl, že pokud se nevyspí, nebude s to se koncentrovat a bude tudíž snadnou kořistí svého nepřítele, ať už to byl kdokoliv. Ano, kdokoliv. Ethanovi nelhal, skutečně netušil, kdo by se mu mohl pokoušet udělat ze života peklo. I skutečnost, že po něm někdo jde kvůli jeho původu, byla pouhou domněnkou. Od chvíle, kdy se dotkl nohama zdejší půdy, ho nicméně instinkt varoval, že něco není v pořádku. A Alexandr byl muž s velmi citlivým a dobrým instinktem. Velmi rychle pochopil, že se mu vyplatí jej poslouchat.
Jednou, když mu byly asi čtyři roky, ho otec pozval, aby pojedl s ním a svou matkou u stolu. Byla to jedna z těch vzácných večeří, kdy byl plukovník doma. Alexandr si přisedl a chtěl dělat všechno po něm. Nemohl se dočkat, až bude větší a bude moci s otcem trávit víc času. Zatím ho příliš nezajímal, neměl o čem s ním mluvit, a tak ho Alexandr vídal jen zřídka. Ale ten večer si měl získat jeho pozornost. Dokonce obdiv.
Tehdy onemocněl sluha, a tak jídlo a pití na stůl nesl někdo jiný. Když plukovník zvedl ke rtům sklenku s vínem (ochutnavači opovrhoval), jeho malému synovi se sevřely vnitřnosti. Vyskočil a vyrazil víno otci z ruky. Jeho matka se na něj obořila, ale vtom přiběhla myš a začala víno lízat. Alexandrovu matku rychle přešla chuť a odešla. Její syn se ale na zvíře díval. Udělalo několik krůčků stranou a za pár minut pošlo. Čtyřletý chlapec svému otci zachránil život, ale jen na chvíli. Ten samý rok plukovník stejně zemřel. Alexandrovi se však vzpomínka nesmazatelně vryla do paměti a dával si dobrý pozor, co mu o čemkoli říká jeho instinkt.
Nyní ho varoval úplně stejně jako tehdy, jen tentokrát nebezpečí nehrozilo jeho otci, nýbrž bratrovi a Alexandrovi samému. Co když Ethana Örmsteina, který se mu rozhodl pomoci, někdo zabije místo něj? Jakou vinu pak bude cítit? Protože si byl jist, že ji určitě pocítí.
Nakonec to už nemohl vydržet a monsieur Örmsteina navštívil a vytrhl ze spánku. Ten mu vypověděl o přepadení.
„Chvála Bohu, že se vám nic nestalo,“ pokřižoval se d’Agoulle. „Štěstí, že jste měl tu dýku.“
„To ano.“ Ethan se zamyslel. „Poslyšte, říkal jste, že váš bratr zůstal v Agoulle.“ Pověděl mu o mladíkovi nalezeném v Jižních skalách a převezeném do zdejšího kláštera sv. Lazara.
Alexandr vyskočil. „Vy myslíte… Co když je to opravdu můj bratr… Musím tam jet!“
„Chápu, ale buďte opatrný.“
„Budu,“ slíbil, vzal si zpět své oblečení a seběhl dolů do šenku. Ethan ho za okamžik spatřil oknem, jak odjíždí.

Do kláštera přijel o necelou půlhodinu později. Z budovy konventu právě vycházel jakýsi mnich v doprovodu ženy, v níž Alexandr rozeznal Kieru Tërrovou.
„Hej!“ křikl a seskočil z koně. „Chci vidět toho mladíka, kterého sem přinesli!“ Byl tak rozrušený, že zapomněl na vychování. Zoufale se toužil dozvědět, zda je zraněný jeho bratr, či nikoli.
„A kdo račte být, milý synu?“ zeptal se pomalu mnich.
„Alexandr,“ sňal z hlavy širák. „Myslím, že ten mladík je můj bratr.“
Mnich s hraběnkou Tërrovou si vyměnili významný pohled. Opat na okamžik zmizel v budově a přivedl dalšího člena řádu, očividně právě vytrženého ze spánku. „Toto, synu, je bratr Joachim, zavede vás k vašemu bratrovi. My za vámi poté přijdeme.“
Alexandr jen přikývnul.
Když vstoupili do opatovy cely, potvrdily se Alexandrovy nejhorší obavy. „Nechám vás o samotě,“ pronesl šeptem bratr Joachim. Alexandr opět jen kývl. Klekl vedle pryčny a zahleděl se na Pierre-Louise.
„Bratříčku,“ špitl. „Jak se to mohlo sát? Myslel jsem, že na Hulé budeš v bezpečí. Hrabě přeci slíbil, že na tebe dá pozor.“ Na okamžik zapochyboval. Co jestli hrabě lhal? Co jestli je za zraněním jeho bratra on?
„On… za to… nemůže…“ zamumlal mladík a okamžitě zahnal bratrovy obavy. Jemu by přeci nelhal. Alexandr se usmál a pohladil ho po vlasech.
„Probral ses,“ řekl jemně. „Jak ti je?“
Ale on už zase spal. Jeho bratr se na něj díval a přemítal o tom, jak a kdo mu mohl ublížit. Pan hrabě je to dopoledne přivítal v přístavu tak vřele… Pozval je k sobě, ale Alexandr odmítl a požádal jen, zda by na panství nemohl vzít jeho mladšího bratra, kterému bylo špatně z lodi. Sám odjel do hlavního města, ale zdržel se, neboť to tu neznal a zabloudil. Třikrát.
Nyní mu bylo zřejmé, že je opravdu chce kdosi zabít. Byl zázrak, že Pierre-Louis stále žil. Věděl, že jsou i tací bratři, kteří se nemají v lásce, ale on měl Pierre-Louise doopravdy rád.