O srdci ze zlata / 6. Pachatel I.

6. srpna 1727

Sprostě zaklel a rozběhl se směrem k zámku. Zranění pod klíční kostí ho pálilo a dost krvácelo, ale skoro to nevnímal. Daleko víc ho bolela zničená hrdost. Učil se od nejlepšího šermíře v království a teď byl takhle snadno přemožen. Co se dá dělat, bude to muset zkusit znovu. Jedno pro něj bylo jisté – Alexandr d’Agoulle se nesmí za žádných okolností dostat na zámek. Musí zemřít a musí ho zabít on, jinak si z něj bude jeho urozený společník navždy utahovat. Z něj, který se dokázal dostat navzdory svému původu na celkem slušný post! A co hůř, mohl by ho dokonce i nařknout ze zrady. To nesmí připustit.
Oni dva měli být tým. Měli stejný cíl, chránit svého krále. Potíž byla, že neměli proti svým cílům opravdové důkazy, jen spekulace, a na nich nechtěl stavět žádný vyšetřovatel ani soudce. Vzali to tedy do vlastních rukou. Zatímco jeho pohodlný společník se rozhodl zabít snadnější oběť, jemu zbyl starší z bratrů. Kdyby ti dva spratci nikdy nebyli opustili Francii!
Tvrdili sice, že jedou jen pro svou sestru, ale Axel, jejich nevlastní bratr, věděl, že je to lež. Určitě baží po trůnu, který by jim – přinejmenším staršímu Alexandrovi – byl opravdu patřil, kdyby se byli narodili o deset let dříve. Jenže po smrti jejich otce a děda nikdo nevěděl, kde jsou.
Jenomže on udělal strašlivou chybu a namísto Alexandra takřka smrtelně zranil významného švédského aristokrata. Jak si jen přál, aby přežil! Naštěstí pro něj zraněnému muži trvalo dlouho dostat se do sálu, čímž svému útočníkovi nevědomky poskytl vynikající alibi, poněvadž on byl na plese dávno před ním.
Prohrábl si přerostlé světlé vlasy a ke své spokojenosti zaznamenal, že už konečně uschly. Aspoň něco pozitivního.

Po návratu na Château La Maison du Roi se dlouze dohadoval s lékařem, aby ho k monsieur Lörovi pustil. V jeho komnatě strávil jen pár vteřin. Pak si to namířil do salonku, kde mladého Švéda zranil. Pořád tu byla jeho krev. Až na ni to byla útulná místnost, plameny ohně tančící v krbu se promítaly na růžové zdi. Rozhlédl se a spatřil svůj odraz v zrcadle. Stejně jako nyní on se v něm před několika hodinami zhlížel i Am Ingmar Lör. Než mu on vrazil svůj meč do břicha.
Posadil se k nízkému stolku do křesla a vytáhl z kapsy ampulku. Smočil v ní husí brk a napsal dopis. Na pergamenu však nebylo nic vidět, neboť použil šťávu z citronů. Jakmile dopsal, pečlivě list složil a zastrčil do vnitřní kapsy kabátce. Zbývalo mu jen čekat. Jeho výhružky možná mířily nesprávným směrem, ale byl přesvědčen, že tomu tak nebude a adresáta rozhodně vyvedou z míry. Navíc měl důvod, proč jej v dopise konfrontoval se svým podezřením (ačkoliv ve skutečnosti ono podezření bylo pouhou domněnkou). Znal jej mnoho let, a to, že náhle změnil své zvyky, muselo mít důvod. Těch několik týdnů, kdy byl monsieur Lör ve Stockholmu, adresáta sledoval a všiml si jistých věcí, jež podnítily jeho teorii.
Spokojený sám se sebou vstal, opustil salonek a zamířil za osobou, jíž mínil dopis předat. Že v pokoji nebyla, mu úkol značně ulehčilo. Položil list na stůl a zahleděl se z jednoho ze dvou oken do zahrady. Výhled ho tak okouzlil, že se v komnatě zapomněl. Když vstoupila princezna, málem vyletěl z kůže. „Co tady děláte?!“ obořila se na něj.
„Omlouvám se, je mi to trapné,“ pousmál se on. „Zdá se, že jsem si spletl komnatu… Jak se mi to jen mohlo stát? Víte, chtěla se mnou mluvit vaše urozená sestra.“
„Ano, má urozená sestra s vámi tráví až příliš mnoho času, asi z ní vyroste voják,“ ušklíbla se dívka. „Tak snad abyste už šel.“
Pohlédl na její ruce, v nichž svírala talířek s… „Koláčky?“ pozdvihl obočí. „Měla byste se krotit, začínáte z nich tloustnout…“ neodpustil si a rychle se vyhnul polštáři, který po něm hodila.
„Vypadněte – z mého – pokoje!!“
Jen co odešel, ocitl se tváří v tvář svému spolupachateli. „Vy se mi vyhýbáte!“ uhodil na něj, až se přikrčil. „Proboha, člověče, co jste to udělal?!“
„Byl to omyl, jasný? Už jsem se pokusil o nápravu.“
„Jo, a to jak? Jak chcete odčinit tuto chybu?“
„Něco jsem mu přinesl. Já sice nejsem katolík, ale vy jistě věříte v moc takové sošky.“
Šlechtic zalapal po dechu. „Vy jste ukradl sošku svatého Lazara?! Bůh vám buď milostiv. Budu se modlit za vás i za pana Löra. A jen tak na okraj, váš Bůh musí jistě odsuzovat krádež stejně jako ten můj.“
„Nemáme takový vztah ke svatým jako vy,“ ušklíbl se on. „A pan Lör je protestant stejně jako já. Ale nevím si rady, snad když se za něj hezky pomodlíte, váš svatý Lazar dá panu Lörovi uzdravit se.“
„Měl byste se modlit se mnou, protože jestli ten Švéd zemře, spadnete do toho vy, ne já.“
„Jestli mne obviní, nezaváhám a stáhnu vás s sebou!“ vykřikl. „Dohodli jsme se, jsme tým!“
„Jenže já nejsem takový idiot, abych napadl zatraceně významného šlechtice! Nemám s jeho zraněním nic společného!“
„To tvrdíte vy,“ pousmál se muž.
„Ano, a pokud vy budete tvrdit opak, co se tím změní? Komu král uvěří spíš, mně, vysoko postavenému šlechtici, nebo vám, gardistovi obviněnému z pokusu o vraždu? Navíc jste i zrádce, že? Jednou jste už Švédy zradil, proč byste nemohl podruhé. Modlete se, aby vás nechytli, a kdyby náhodou přeci jen ano, aby vás nevydali do Švédska, protože tam by si vás vychutnali.“
Zaťal zuby. „Nenávidím vás, nikdy jsem se s vámi neměl spolčovat!“
„Jo, tak už to chodí, že se po jisté době spojenectví rozpadá, kamaráde, zvlášť, když je jeden ze spojenců neschopný.“
„Já vám ještě ukážu neschopnost! Přísahám, že Alexandra zabiju! A mimochodem, vy se taky nemáte čím chlubit, ani Pierre-Louis není mrtvý. Když jsem byl v klášteře, viděl jsem ho tam.“
„Cože?!“ trhl sebou jeho společník. „A byl to opravdu on?“
„Nápadně se podobal svému bratrovi. Chápu, že jste si nechtěl ruce doslova špinit krví, ale spoléhat se na skály taky není dobrý způsob, jak někoho zabít.“
„Fajn, taky nejsem dokonalý, ale aspoň jsem se pokusil zabít správnou osobu,“ zavrčel.
Jeho společník si sáhl na místo, kam ho zasáhl jeho protivník v hospodě. Kabátcem začala zvolna prosakovat krev. Udělalo se mu zle a zatočila se mu hlava. Cítil, jak bledne. Nepochybně si toho všiml také aristokrat, protože se ho zeptal: „Je vám dobře?“ Ale on už mu nestihl odpovědět. Se žuchnutím se mu svezl k nohám.