O srdci ze zlata / 7. Otec Sebastián I.

Opatu Sebastiánovi, představenému lazaritského kláštera v hlavním městě, vypadla z třesoucí se ruky miska s voskovicí. Plamen okamžitě zhasl, a tak se muž neobtěžoval ji zvedat. Opřel se o jeden ze sloupů podloubí a unaveně vzdychl. Nebyla sice ještě ani půlnoc, ale většina ostatních lidí v klášteře již dávno spala. I on by rád ulehl, ale nemohl. Čekal návštěvu. A cožpak by mohl usnout, když se pouze pár hodin zpátky stala událost tak šokující, že ho málem trefil šlak?
Zvedl ruku a učinil gesto, jako by si chtěl prohrábnout vlasy, ovšem to by nějaké musel mít. Hodně se za poslední léta změnil. Byl to holohlavý šedesátník šedých očí a hranaté tváře, oděn v bílém rouchu zdobeném zeleným křížem svatého Lazara. Měl rád zelenou, barvu naděje. Byla to jedna z mála věcí, která se na něm nezměnila. Možná jediná. Kdysi sloužil v armádě, dodnes ho prozrazovalo držení těla. Narodil se jako šlechtic, a tak mu otec, touže po všeobecném vědění o jeho majetku, zaplatil hodnost plukovníka. Mladý Évariste d’Ykkhó, jak se opat kdysi jmenoval, zoufale usiloval o povýšení vlastními schopnostmi. Příčilo se mu, jak se k hodnosti dostal, a chtěl sám sobě i sému okolí dokázat, že by toho dosáhl i bez bohatého tatínka.
Několik let ho tato snaha opravdu uspokojovala. Bojoval, užíval si života, miloval se s markytánkami. Neměl o ně nouzi, býval to pohledný muž hustých tmavých vlasů a urostlé postavy ošlehaný prožitými bitvami, který se navíc zkrášloval náušnicí v levém boltci.
Pak ale nadešel osudný rok 1707. Po hrůzách, jež tehdy v ležení zažil, se rozhodl nejen odejít z armády, ba dokonce rovnou zvolit církevní život. Jako plukovník byl vrchní ranhojič v jednotce, a protože neměl malé zkušenosti, rozhodl se vstoupit do řádu sv. Lazara. Tehdy byl hlavní klášter v Agoulle, ale Švédi za války budovu rozbořili, a tak opat odjel do hlavního města. Ačkoliv byl u církve pouze tři léta, stal se roku 1711 opatem. Byl to prostě nadaný muž, kterému se muselo dařit vše, nač sáhl. Původně pobýval v Agoulle, Švédi ovšem za války klášter rozbořili, a tak odešel sem.
Zahlédnuv přijíždět Kieru Tërrovou, ihned jí vyšel v ústrety. Obdivoval ji, neboť ona svého věhlasu i titulu dosáhla opravdu vlastní inteligencí. S oblibou jí pomáhal čas od času s vyšetřováním. Byl rovněž jejím zpovědníkem a znal její nejhlubší tajemství. Znal dokonce i to, kdo je otcem jejího syna.
„Vítejte, urozená dcero.“
Seskočila z koně a hlavou naznačila úklonu. „Jak vám mohu být nápomocná, ctihodný otče?“ Opata znala díky tomu, že byl voják a ona markytánka, už řadu let. Vlastně nejméně třicet. Ona ležení opustila pár let před ním, aby se stala královou pravou rukou. Damon I. a před ním Richard VI. byli hlavou státu, ale Kiera a řada dalších lidí (mezi nimi i Albert de Montefailles) byly krkem, jenž tou hlavou otáčel. Problém byl, že ne vždy na stejnou stranu.
„Měla byste něco vidět, prosím, následujte mne.“
„Ráda vás opět vidím, je škoda, že se vždy naše cesty protnou díky zločinům,“ podotkla Kiera.
„Pravda,“ pousmál se opat. „A jak se daří Luciovi?“
„Ach, dobře, je teď u mého bratra. Sama bych ho ráda zas někdy viděla.“
Zavedl ji do budovy konventu a do vlastní cely, to byla malinká místnůstka zařízená víc než spoře. Krucifix na stěně, klekátko pod ním, pryčna, to bylo veškeré, co ji vyplňovalo. Světlo a vzduch sem proudily třemi malými okénky připomínajícími střílny. Na pryčně spočíval mladík zabalený v dekách. Spal. Než si ho však stačila Kiera prohlédnout, opat ji uchopil za paže a obrátil ji čelem k sobě.
„Musím vás varovat, madame, nebude to hezký pohled. Já z toho měl málem smrt.“
„Pročpak?“ zeptala se. „Je snad tak těžce nemocen…“
„Ne, dcero, není… nemocen…“ Představenému kláštera se zadrhl hlas. „Už se tak narodil.“
Žena se obrátila a opravdu měla co dělat, aby zůstala při vědomí. Opat si za ní nachystal ruce, kdyby skutečně omdlela. Zalapala po dechu. „To není možné. To není možné,“ zašeptala. Pomalu přistoupila k mladíkovi a lehce se dotkla jeho čela a vlasů, jako by se chtěla přesvědčit, že se jí to nezdá. Neměl horečku. A byl skutečný.
„Říkal jsem, že to bude šok,“ promluvil tiše a pomalu mnich.
„Ta podoba je zarážející,“ ohromeně přitakala ona. „Už chápu, proč jste mne zavolal. Tohle se nemůže dostat ven. Lidé ho milují… Totiž, chci říct milovali…“
„Jako by plukovník ožil a omládl, viďte?“ řekl otec Sebastián. Jeho slova se týkala plukovníka d’Agoulle, jediného syna někdejšího panovníka, Richarda VI. Moudrého, který před více než patnácti lety zemřel při svém návratu z Francie. Právě do Francie také oženil své dva syny. Musel se lehce usmát, protože on a Kiera o jeho smrti věděli své.
Přikývla. „Máte pravdu. Existuje jediné vysvětlení. Máte tu jeho věci?“
„Jistě, přinesli je spolu s ním.“ Opat jí podal brašnu. Chvíli se v ní přehrabovala.
„Má tu jen lahvici vody a trochu peněz… Nic zajímavého… Tady, jeho doklady,“ podala pergamen opatovi. Vytřeštil na něj oči a vrátil jej ženě.
„Podívejte na to jméno, madame. Pierre-Louis d’Agoulle.“
Kiera se opravdu musela přesvědčit na vlastní oči. Pak se zadívala na mladíka. Nebylo mu jistě ani dvacet let. „Jak na tom je?“ optala se mírně.
„Pár týdnů si tu poleží. Má zlomená tři žebra a nohu, ale pokud vše proběhne bez komplikací, měl by být do tří měsíců nejdéle v pořádku.“
Kiera mu pověděla o incidentu na zásnubách prince Charlese. Nešlo jí na rozum, jak může pokus o vraždu švédského aristokrata souviset s tímhle mladíkem nalezeným skoro na druhém konci země.
„Možná to spolu nijak nesouvisí, vždyť sama říkáte, že toho Švéda se pokusili zabít na královském zámku, kdežto tady Pierre-Louise v Agoulle! Ačkoliv… Za těch několik dní jistě měl pachatel dost času se přesunout…“
„No právě, to je to, co mi na tom nehraje,“ zamračila se ona. „Dříve monsieur Löra ani zabít nemohli, protože byl se mnou ve Švédsku, a je to divná náhoda, že ho zraní tak brzy po návratu. Jaký by ale měli motiv?“
„Jaký je pan Lör člověk?“
„Mně připadá… nijaký. Není moc společenský, ale umí se přetvařovat. Jistě nikoho neurazil. Ale já ho příliš neznám.“
Opat se zamyslel. „Co když to byl nějaký sok v lásce k princezně? Vražda je přeci stará jako lidstvo samo a tento motiv rovněž.“
„Přišlo mi zvláštní, že hrabě de Montefailles omdlel, když spatřil zraněného Löra,“ zamumlala Kiera. „Ovšem ten určitě po naší princezně neprahne. Co vím, má manželku a zástupy milenek. Těžko říct, kdo by mohl Löra zabít, ať už z tohoto, či jiného důvodu. V místnosti byli v šoku všichni, když vešel tak zkrvavený.“ Na chvíli se zamyslela a pak dodala: „A propos, kdyby de Montefailles Löra zranil, asi by pak neomdlel, když na něm spatřil krev.“
„A musel být pachatel v sále?“
„Tak nemusel, ale nenapadá mě, kdo jiný by to mohl udělat.“ Kiera pokrčila rameny. „Určitě ho nebodla obyčejná služebná, otče, nepochybuji, že to udělal šlechtic.“
„Sama říkáte, že neznáte motiv, a pokud nevíte, proč měl zemřít, pak těžko můžete určit člověka, který ho napadl,“ namítl opat.
„Co tedy navrhujete?“
„Až se vrátíte na zámek, zeptejte se Její Výsosti, jaké má ctitele. Pan Lör jistě nebyl jediný.“
„Víme něco vůbec o tomhle mladíkovi? Propána, jak mám vyřešit, kdo se ho pokusil zabít, když ani nevím, kdo je on?!“
„Já, madame, myslím, že tuším, kdo to je. A až se probudí, věřím, že mou hypotézu sám Pierre-Louis potvrdí. Vezměte si jeho jméno, fakt, že přijel z Francie…“
„Myslíte, že je to… plukovníkův syn? Syn našeho někdejšího králevice?“
Opat přikývl.