O srdci ze zlata / 8. Kiera II.

7. srpna 1727

„Je zde ještě jedna věc, proč jsem vás sem povolal, urozená dcero,“ vykládal opat Sebastián, když mladý šlechtic, který tvrdil, že je bratrem Pierre-Louise, zmizel v budově, již oni sami před chvílí opustili. Zamířili podloubím k nízkým dveřím a vstoupili do krátké chodby. V několika výklencích ve stěnách hořely voskovice. Otec Sebastián se zastavil u jednoho, který na rozdíl od ostatních zel prázdnotou.
„Tady, urozená dcero, stávala soška svatého Lazara. Jak víte, Lazar byl přítelem Ježíše Krista, našeho pána a spasitele. Onemocněl a zemřel, Kristus ho pak oživil. Co je však méně známo, o soškách tohoto muže se vypráví, že mají moc uzdravit nemocné a hojit zranění.“
„A kde je nyní, tady ji nevidím.“
„Proto jsem vás sem pozval. Zjistěte to.“
Kiera se usmála. Úsměv jí ale hned zmizel z tváře, když si vzpomněla na těžce zraněného Švéda na královském zámku. Uvědomila si, že se nápadně podobá mladíkovi, který ležel v opatově cele. Co když to byl omyl? Třeba chtěl zločinec zabít jen jednoho z nich? Jenže kterého? Doplatil snad Am Lör na to, že byl podobný Pierre-Louisovi, nebo naopak byl zraněn mladičký vnuk předchozího krále, protože si ho někdo spletl s oním Švédem?
Vraceli se do cely a Kiera se rozhlížela kolem sebe. „Máte to tu hezké, vyrostlo to tu rychle,“ poznamenala obdivně.
„Vděčíme za to penězům bohatých hodných lidí, bez nich bychom to nedokázali.“ Opat se na Kieru usmál. Rychle odvrátila pohled. Proč by mu prozrazovala, že jedním z oněch lidí je i ona sama.
Přemítala, zda nemůže krádež sošky souviset se dvěma napadeními. V hlavě jí zněla jeho slova: o soškách svatého Lazara se vypráví, že mají moc uzdravit nemocné a hojit zranění… Pokud byl její předpoklad správný, ukradl ji pachatel a dal ji tomu muži, kterého zranil omylem. A protože nebyla v klášteře nebyla (opat by ji u Pierre-Louise určitě našel), existovalo jediné vysvětlení – skutečným cílem byl právě tento mladík a pan Lör představoval náhodnou oběť.
„Kdo má do té chodby přístup? Předpokládám, že nejde o místo běžně přístupné laikům.“
„To jistě ne,“ souhlasil otec Sebastián. „Za tou chodbou míváme mše, klíče od dveří mám jen já a bratr Joachim, který mši sloužívá. Občas ale zapomene zamknout, jako třeba právě dnes.“
„Nvštívil dnes klášter někdo?“
„Ano,“ odpověděl bratr Joachim, který se objevil vedle nich. „Asi půl hodiny před vámi sem přijel nějaký muž.“
„Proč jsi mi o tom neřekl?!!“ V hlase opata Sebastiána znělo čiré zoufalství.
„Zapomněl jsem,“ pokrčil rameny muž. Bylo mu asi třicet let.
„Jak ten návštěvník vypadal? Nebo jste taky zapomněl?“ ušklíbla se Kiera a pomyslela si, že je mnich naprosto neschopný. Toto její mínění se však rychle změnilo, když začal popisovat:
„Měl na sobě jen košili, ale to mě nepřekvapilo, je přeci teplá noc. Vlastně jsem si ho moc neprohlížel, víte, upoutala mě jiná věc, pořád jsem se na to musel dívat. Měl mokré vlasy. Byly světlé, dlouhé a mokré.“

Kiera řekla Alexandrovi, aby ji doprovodil na zámek. Tam bude jistě v bezpečí.Po cestě si nechala vyprávět jeho příběh.
„Myslím, že vím, kdo vašemu bratrovi ublížil, nebo aspoň kdo ukradl tu sošku,“ prohlásila.
„Kdo?!“ vykřikl Alexandr a položil ruku na jílec kordu.
„Axel Am Fössr, kapitán gardy.“
„Takže ho obviníte?“
„Neblázněte, to nemohu udělat!“ zvolala. „Mám jen nepřímý důkaz. Dám ale prohledat jeho komnatu, hned zítra. Pokud by tam byl nalezen šperk monsieur Löra, už by bylo lze ho očernit.“
„A proč až zítra?!“ zoufale zaúpěl mladík.
„Nemohu zburcovat uprostřed noci celý zámek, obzvlášť pokud by tam zlaté srdce nebylo. Každopádně si musím promluvit se svým pomocníkem. Zítra také prohledáme ložnici pana Löra.“
„Myslíte, že šperk bude u něj?“
Zavrtěla hlavou. „To ne, můj král už ji jednou prohledal a ten přívěsek tam nebyl, ale já se domnívám, že právě pro pana Löra někdo odcizil sošku svatého Lazara. Uvažujte, chtěl zabít vás a spletl se. Chce si pojistit, že monsieur Lör zůstane naživu, byla by pro něj pohroma, kdyby zemřel.“
„Jaké je ten Fössr národnosti?“ zeptal se Alexandr.
„Původem je Švéd, za války dezertoval. Proč?“
„Dezertér a kapitán gardy?“ Alexandr se zarazil. „Moment. To je ten Axel Fössr? Ten, kterého můj otec… Byli jsme jako bratři, proč by mě zabíjel?!“
„Lidé se mění,“ řekla ponuře Kiera. „Alexi, také mne to bolí, dívat se, jak vašeho otce zrazuje. Vždyť to plukovník mu zařídil, že je nyní kapitánem, vůbec mu Axel vděčí za život. A přesto myslím, že kdyby se tu nyní váš otec objevil, byl by Fössr s to zabít i jeho.“
„Možná je dobře, že je otec po smrti a už jeho chování nevidí.“
Kiera Tërrová, vědouc své, mlčela.
Na zámek dorazili o hodinu později. Kiera nabídla svému hostu, aby si vzal její komnatu, ona že se vyspí v salonku, ale on měl v těle vyplaveno tolik adrenalinu, že by stejně neusnul. Raději se šel projít do zahrad.
Spát nemohla ani Kiera. Zjistila, že král přidělil hostům komnaty, a protože jich bylo tolik, že by volné pokoje nestačily, musela mít pro dnešní noc společnost dokonce i princezna René. Hraběnka Tërrová jakbysmet.
„To si děláte legraci!!“ zařvala, když bez zaklepání vrazila do královy ložnice. „A kde mám podle vás spát?! Dal jste mi do pokoje tolik hostů, že si sama nemám kam lehnout!“
Damon I. proti ní stál a díval se na ni. Pak k ní přistoupil a uchopil ji za paže. „Nikdy bych si nemyslel, že je tak snadné dostat vás do své ložnice.“
Kiera ho ignorovala. Myšlenkami byla úplně někde jinde, uvažovala, jaká ostuda to bude, když nazítří nenajde ani sošku, ani přívěsek. Děsila se toho, ačkoliv si byla skoro jistá, že se nemýlí. Jenže ta malá pochybnost dělala své a prohlodávala si její myslí cestičky jako krtek pod zemí.
Náhle si uvědomila, že má na sobě jen spodničku. A taky, že jí Damon odhrnul vlasy, líbá ji na krk a jeho ruce spočívají na jejích ňadrech. A taky, že je vzrušený. Obrátila se, zvedla ruku a vrazila mu silnou facku.
Vzpomněla si, jak ji ve vojenském táboře chytil voják s páskou přes oko. Zatáhl ji do stanu a začal svlékat. Bránila se, měla domluvenou schůzku s jiným. Uhodila ho do tváře a utekla.
Když se stane něco nepříjemného a nečekaného, můžeme s tím bojovat nebo utéct. A Kiera dnes utekla, stejně jako před třiceti lety. Vytrhla se panovníkovi, vykasala si spodničku nad kolena a dala se na útěk. Snažila se potlačit slzy, jež se jí draly z šedých očí, vpadla do prázdného salonku, zavřela dveře a opřela se o ně. Teprve teď se doopravdy rozplakala. Královy poznámky jí připadaly podivné, ale nikdy by si nepomyslela, že ji skutečně chce!