O srdci ze zlata / 9. Marion II.

Vystrnadivši nezvaného návštěvníka ze své komnaty, strčila si Marion do úst další koláček. Jak si může dovolit sem jen tak vrazit?! Povzdechla si a zvedla ze země polštář, který po něm hodila. Opět si bezděky položila ruku na břicho. Vybavila si, co jí řekl. Vyděšeně pohlédla na dveře. Cožpak by bylo možné, aby věděl o jejím tajemství? Vzpomněla si, jak ji předtím navštívil Ethan Örmstein. Možná si měla také nechat donést víno a předstírat, že na něj zapomněla. Snažila se být obezřetná, ale uvědomila si, že stále není dost. Navíc čas neúprosně běžel a ona začínala mít strach, aby ji někdo neodhalil. Zatím se jí dařilo svádět tloustnutí na koláčky, ale něco na tom, jak muž pronesl svou poznámku, ji ubezpečilo, že ví, že důvod, proč si milá dívka čím dál méně utahuje korzet, je poněkud jiný.
Cíl princezny Marion byl prostý – najít nového otce pro své nenarozené dítě. Ve skutečnosti je čekala se svým manželem, ale odmítala to přiznat. Obhajovala si to tím, že jedná v jeho zájmu. Věděla, jak někdy rodiče zacházejí s nevlastními dětmi.
Proto také tak rychle skočila do postele panu Lörovi. Jenže ten byl teď těžce raněn, pokud by zemřel, byla by Marion zase na začátku. Navíc říct, že se dítě narodilo o měsíc dřív, je snadné, jenomže i kdyby třeba hned dnes našla někoho, kdo by mohl být teoretickým otcem, narodilo by se její dítě dřív ne o jeden, nýbrž o pět měsíců. A byl tu ještě jeden problém, proč nechtěla, aby Lör zemřel, nepříjemná komplikace, k níž vůbec nečekala, že dojde. Během těch tří měsíců, kdy s ním byla, se do něj totiž doopravdy zamilovala.
Všimla si, že na stole leží nějaký dopis. Vzala jej a otevřela, ale pergamen neušpinila ani kaňka inkoustu. Marion zaplesalo srdce v hrudi. Jednalo se o tajný inkoust, šifru, kterou používala, když si psala s Amem Lörem. Cožpak jí napsal Am? Asi ne vlastní rukou, ale mohl jej nadiktovat.
Nedočkavě zapálila svíčku a dopis přidržela nad plamenem, aby vlivem tepla vystoupil text na povrch. Pak se dala do čtení a úsměv jí z tváře zmizel. Ne, tenhle dopis nepsal mladý Švéd. Byl napsán francouzsky, ale to by nevadilo, Lör francouzsky uměl. Problém byl, že psaní nebylo milostné, nýbrž výhružné.
Marion odhodila pergamen a vykřikla. Ve chvíli, kdy odskočila a vytřeštěně civěla na anonymní dopis, se ozvalo zaklepání. Div nevyletěla z kůže. Srdce cítila až v krku, když celá roztřesená otvírala dveře.
„Mademoiselle,“ hlesl lékař, který stál na prahu. Z tónu jeho hlasu bylo znát, že nenese dobré zprávy.
„Ano?“ Marion zbledla jako stěna a v duchu vzývala Boha, aby Am Lör žil.
„Monsieur Lörovi se přitížilo.“
Monsieur Lörovi se přitížilo… Ta slova ji zasáhla jako šíp. Jako šíp natřený smrtícím pomalým jedem, na který neexistuje žádné sérum. „To… ne…“ špitla. On nesmí zemřít, nesmí! Byl pro ni doslova vším. Marion se podlomily nohy.
Když procitla, ležela na lůžku a lékař byl pryč. Zato u ní seděla její služebná. „Napijte se, Výsosti,“ podala jí vodu. Marion se napila a podezíravě se na ni dívala. Uvažovala, zda ví, že je těhotná. Pokud ano, nedala jí to najevo. To ale musela. Princezna si umínila, že jí pro jistotu vnutí měšec, aby ji náhodou nenapadlo něco vyzradit králi.
Poslala služku pryč a posadila se. Musela si dát další koláček, aby se trochu vzpamatovala. Am možná umírá… Ne! Sama sebe přesvědčila, že se to nestane. Nemohla nicméně odolat pokušení ho vidět. Určitě chce vidět i on ji. Co kdyby se mu svěřila? Když mu řekne pravdu, třeba se zázrakem uzdraví. Naděje přeci dokáže zázraky.
Zaklepala na jeho dveře. „Můžu dál?“ zeptala se lékaře, jenž jí otevřel. „Něco pro pana Löra mám. Naději.“
Mladý švédský šlechtic ležel na posteli a byl bledý a vypadal ještě víc zchřadle než obvykle. Marion si k němu sedla a pořád přemýšlela a váhala. Je moudré mu to říct? Pokud je však šance, že by mu to pomohlo se zotavit…
„Jsem rád, že jsi přišla,“ pravil a ona si uvědomila, že k ní výjimečně mluví francouzsky.
Pohladila ho po vlasech. „Jistěže, vždycky přijdu. Jak ti je?“
„Líp, když jsi tu ty,“ pokusil se usmát.
Marion se na něj dívala. Ve světle bezpočtu voskovic vypadal už teď jako mrtvola a od smrti ho nejspíš nedělilo mnoho. Při jeho zranění byl ovšem zázrak, že přežil i těch několik hodin po útoku.
„Doktore!“ zavolala dívka. Nepotřebovala, aby její slova slyšel ještě někdo jiný. „Monsieur si přeje vidět krále. Byl byste tak laskav a zašel pro něj?“
Jakmile muž zmizel, usmála se na mladíka na lůžku. „Musíš být v pořádku,“ zašeptala a stiskla jeho ruku. „Ame, miluju tě… a… bude tě milovat ještě někdo…“ Položila si Švédovu ruku na břicho.
„O čem mluvíš?“ nechápal.
„Čekám tvé dítě, hlupáčku!“ zvolala tlumeně dívka a usmála se. Políbila ho, ale on se jen zamračil.
„Nevím, s kým to dítě čekáš, ale se mnou ne,“ prohlásil.
„Ne? Jistěže ano, jak to můžeš říct?“ Marion našpulila rty.
„Je něco, co o mě nevíš,“ řekl. Pousmál se. „Já nemůžu mít děti. Myslíš, že jsi první, se kterou jsem?“
„Ne, tak naivní opravdu nejsem, ale _ “
„A jediná z těch žen neotěhotněla. Ani jediná. Marion, já… nevím, co víc ti říct, prostě..“
Vyskočila. „To je lež!“ vykřikla. „Odvolej to! Okamžitě to odvolej!“
„Neodvolám, je to pravda.“
Princezna mu sebrala jeden z polštářů ajmávala jím kolem sebe. „Ty parchante!“ křičela. „Nenávidím tě! Odvolej to!! ODVOLEJ TO!! ODVOLEJ TO!!!!“ Zatmělo se jí před očima. Pak se zničehonic uklidnila a prvotní vztek nahradila panika. „Jak jsi mi to mohl neříct?!“
Nereagoval. Podívala se na něj. Ležel na posteli a kolem něj bylo všechno rozházené. Co to ten blázen vyváděl? Marion ho tak nemohla nechat. Rychle upravila zmuchlané povlečení a vrátila mu pod hlavu polštář. Pak se rozběhla na chodbu. Po schodech právě stoupali lékař s jejím otcem. Rozběhla se k nim.
„Copak se děje, Marion?“ zajímal se Damon I. Jeho dcera se v půli cesty zhroutila k zemi a definitivně se rozplakala. Král k ní klekl a nadzvedl jí bradu. „Co se děje?“
„Am Ingmar Lör právě zemřel.“

Marion se svezla na postel u sebe v komnatě a objala polštář, který – už podruhé – sebrala monsieur Lörovi. Nazvala ho parchantem. To bylo poslední, co slyšel. A zasloužil si to. Přesto si nepřála jeho smrt. Opravdu ho milovala. Možná ale bylo dobře, že zemřel. Asi by se dost hádali, chtěl by po ní vědět, s kým dítě má, a nevěřil by pravdě. Jak mohla být tak pitomá? Proč si ze všech mužů v okolí musela vybrat zrovna takového, který děti mít nemůže? Taková smůla přece není normální!
Ano, prokletá smůla. Prokletý dopis. Mohl ho sem dát ten, kterého tu přistihla? Ale proč by to dělal? Hodně se přátelí s René, přece by neubližoval její sestře… Znova si psaní přečetla, ale vyvolalo v ní jen novou vlnu znechucení. Hodila jej do krbu a rozhodla se, že na něj zapomene.
Připadala si nesmírně unavená. Jako by urputně bojovala, jako by musela na cosi vynaložit veškeré síly. Schovala Amův polštář pod ty své a svlékla se. Postavila se před zrcadlo a mlčky se dívala na své nahé tělo. Dívala se na své břicho. Co bude dělat? Dlouho už to tajit nemůže. Měla chuť od toho utéct někam daleko, snažila se docílit dokonalého odosobnění, aby se podívala do zrcadla a to tělo tam patřilo někomu úplně jinému. Když už se jí to na slastnou chvilku téměř podařilo, bez zaklepání vstoupil kapitán gardy. Vykřikla a uskočila za paraván.
„Propánakrále, vy jste naprosto nevychovaný!!“ vyjekla.
„Omlouvám se, já opravdu nevím, proč, ale kroky mě sem vždycky zavedou…“
„Tak si své kroky zkroťte!“ zasyčela. „A vypadněte! Chci být sama!“
Zachumlala se do pokrývky, ale nemohla usnout, a když konečně počala dřímat, zdály se jí ošklivé sny, které ji spolehlivě probudily.