O srdci ze zlata / 11. Ethan II.

Ethana cestou z města zastihl posel v plášti s erbem vládnoucího rodu. Řekl mu, aby se neprodleně vrátil na zámek. Spolu tedy putovali nazpět.
„Takže byl pod jeho postelí?“ pozdvihl obočí, když mu jeho paní ukázala zlatý přívěsek. „Sama jste mi přeci řekla, že Jeho Veličenstvo již ložnici prohledalo, proto jsem se tam nevracel!“
„Z toho plyne zjevné ponaučení, že příště je lepší se tam jít podívat podruhé. Já se na vás ovšem nezlobím, myslím, že v době, kdy komnatu prohledával král, tam ten přívěsek ještě nebyl. Někdo nás chtěl zmást.“
„Takže?“
„Takže nebude na škodu, když si s doktorem promluvím znova.“
„Přesně tak. Alexandr sice získal důležité informace, ovšem ne tu, kdo pana Löra všechno navštívil.“
„Zajisté.“ Ethan se otočil, že odejde, ale pak luskl prsty. „Jo, na něco jsem asi přišel, madame, ale nevím, na kolik je vhodné s tím princeznu konfrontovat, zejména z mých úst by to zajisté slyšet nemusela.“
„Prozatím si to necháme pro sebe,“ usmála se Kiera, když se jí svěřil. „Sám říkáte, že si nejste úplně jist.“
„A madame, je-li váš podezřelý kapitán, připravil jsem vám usvědčující důkaz. Kdybyste s ním mluvili, ať si svlékne košili.“
„Díky, že jste mi připomněl pana Fössra. Musím králi rozmluvit, aby učil Marion švédštinu. Je s ním v nebezpečí.“
„To zní, jako že jste si jistá, že je zločincem on.“
„To jsem.“

Ethan si dal lékaře zavolat k sobě do komnaty. Ráno se nestihl najíst a měl hlad jako ne jeden, nýbrž celá smečka vlků.
„Přejete si?“ otázal se muž, když vstoupil.
„Ano,“ plnými ústy odpověděl on. „Chci s vámi mluvit o panu Lörovi.“
„Už se mne na něj kdosi ptal…“
„No a co?!“ vyskočil Ethan, ale hned se zas posadil a napil se. „Kdo ho navštívil?“
„Poslední u něj byla princezna Marion, jak už jsem jednou říkal vašemu kolegovi.“
„A kromě ní?!“
Vzdychl. „Navštívila ho madame Tërrová s Jeho Veličenstvem… Taky se za ním stavil kapitán.“
„Kapitán?“ užasl Ethan. Všechno poukazovalo na to, že Fössr má opravdu ve zločinu prsty.
„Oui, monsieur.“
Ethan Örmstein zapil sousto vínem a dolil si do sklenice. „A… na princezně Marion… vám… nepřipadá nic zvláštního?“
„Jste jako ten druhý pán, ten se mne pro změnu ptal, zda mi něco zvláštního nepřipadá na smrti pana Löra…“ Doktorovi se očividně příliš nechtělo vypovídat.
„Spěcháte někam?!“ vybuchl Ethan. „Máte tu nějakého jiného pacienta? Odpovězte mi na otázku!!“
„Ne, co by mi ksakru mělo připadat na naší princezně divného? Víte co, vy i ty vaše pitomé dotazy mně můžete vlézt na záda!“ Otočil se a odešel.
V klidu dojedl. Ani on nikam nespěchal. Pak se rozhodl navštívit kapitána, ale když vstoupil do kasáren, vojáci mu řekli, že jejich kapitán zde není. „No a kde je?!!!“ utrhl se na ně Ethan. Byl v ráži, rozhovor s umíněným doktorem ho rozladil.
„My nevíme.“
Pomyslel si o nich, že to jsou naprostí hlupáci, faktem bylo, že vojáci měli dobře bojovat, ne být chytří. Kdyby ale byli obojí, občas by to neuškodilo. Ethan navíc věděl, že bohužel někteří nejen že jsou naprosto neschopní myslet, ale ani neumějí příliš bojovat. Žili jen díky míru. Nemohl si pomoct, musel jimi pohrdat.
Zašel za princeznou, byl překvapen, když ji našel v slzách. „Stalo se něco, Výsosti?“ zeptal se.
„Nic!“ vykřikla a otřela si líce. „Co potřebujete?“
„Neviděla jste kapitána Fössra?“
„Včera za mnou přišel, ale dnes jsem ho ještě nepotkala,“ odvětila a pro sebe utrousila: „Naštěstí.“ Náhle se zarazila. Chvilku váhala, ale pak se Ethanovi svěřila a řekla mu o dopise. „Prý když nezaplatím do týdne spoustu peněz, poví otci o… mém tajemství.“
„Vy máte tajemství?“ povytáhl obočí tak strojeně, až se prozradil.
„Vím, že to víte, monsieur Örmstein,“ zamračila se ona a složila ruce v klíně. „Jak s tím naložíte?“
„Necítím potřebu vykládat o tom králi, když jste mu to sama zamlčela, sama si také ponesete následky, já od toho chci být co nejdál.“
„Jste čestný muž, toho si cením.“
Pokrčil rameny. „Ano, tento druh je na pokraji vyhynutí. Ale zpět k dopisu – myslíte, že vám jej napsal kapitán?“
„No, je pravda, že byl v mé komnatě, takže je možné, že jej sem dal on, jistě. Ale nevím, jak se o tom dozvěděl.“
Ethan přikývnul. „Do kdy máte zaplatit?“
„Do týdne.“
„Kapitán je idiot, dal vám i nám spoustu času. Nebojte, mademoiselle, do té doby ho dopadneme.“
„Prosím vás, Ethane,“ vyhrkla a nečekaně ho objala. „Nedejte, aby mě vyučoval. Mám z něj husí kůži.“
Ethan ji od sebe zprudka odstrčil. „O to už se postarala má paní,“ procedil a rázně vypochodoval z komnaty. Přemýšlel, proč by kapitán psal ten dopis. Možná se mu zalíbil pocit moci nad jinou lidskou bytostí. Možná doopravdy chtěl jen peníze. Nepochyboval ovšem, že princezně vyhrožoval právě Fössr.
Znova se vypravil do kasáren a tentokrát zde důstojníka zastihl. „Hledám vás po celém zámku, monsieur. Mohl byste pro mne něco udělat?“
„Co?“ zavrčel.
„Svlékněte si košili.“
„Proč bych to dělal?“ užasl muž a splétal si vlasy do copánku.
„Svlékněte se, nebo vám košili roztrhnu!“ obořil se na něj Ethan.
Poslechl. Pomalu rozepjal černo-zelenou uniformu a bílou košili a neopomněl přitom vraždit Ethana pohledem. Když shrnul košili z ramen, odhalil ránu pod klíční kostí. Ethan Örmstein se spokojeně pousmál. Tohle byl konečně nezvratný důkaz kapitánovy viny